Ani pláč nezmění, co se stává

12. března 2016 v 15:23 | Misantrop
I. N. Kramskoj: Plačící žena


Pravda - to, že životní formy rychle vymírají a že každý den umře 40.000 dětí, není nic k zasmání, jenže ani smích, ani pláč nezmění to, co se stává. Můžeme se stejně tak dobře bavit, jako si hrát a pracovat pro lepší svět.


Ukájení hladu po zabíjení, krvi, masu
Po celém světě se nese pláč a křik
Ale žádné vyslyšení mého hlasu
Žij a nechej druhé žít!


Když jsem se narodil, nadechl jsem vzduch společný všem a spočinul na zemi, kde všichni stejně trpí, a první zvuk vydal jsem v pláči.


Když unikne z chemičky do řeky kyanid, který v ní zahubí všechny ryby, první, kdo pláče, jsou rybáři. Není to ale nářek nad tím gargantuovským zmarem, nýbrž pláč nad zmařeným výdělkem.


Vy hloupě ukvapené, pravé ženštiny!
Jste děti okamžiku, hříčky povětří,
jak v neštěstí tak v štěstí! S klidnou rozvahou
ni běd ni blaha neberete. Jedna vždy
je v prudké hádce s druhou, s tou zas ostatní;
leč slast i bol vám svorně vzbudí smích či pláč.


"Proboha," zvolala už matka s pláčem, "třeba je těžce nemocen a my ho tu trápíme."
A Řehořovi se zdálo, že by bylo mnohem rozumnější, kdyby ho teď nechali na pokoji a nerušili ho pláčem a domlouváním.
Sotva totiž sestra večer zpozorovala změnu v Řehořově pokoji, běžela náramně uražená do obývacího pokoje, a ač ji matka lomíc rukama zapřísahala, propukla v křečovitý pláč, kterému rodiče - otce to samozřejmě vyplašilo z křesla - nejdřív s bezmocným úžasem přihlíželi; až i oni se rozčilili.


Nevěřím jejich zkazkám o "slzavém údolí". Nevidím je nikde. Kde je vidí oni? Kde slyší ten pláč a skřípot zubů, ne-li sami v sobě? Ale vlastní hlas nepoznávají! Tak se neznají, tak jsou slepí a hluší - a lidští! Myslí, že slyší nářek stvoření. A zatím to kvílejí jen oni ze svých vlastních běd. A dobře jim tak! Nic jiného si ani nezasluhují.
Ještě není to správné "ticho". Ještě neutichl poslední dětský pláč na této těžce zkoušené Zemi!


Od hřbitova sem vítr zanáší pochmurné tóny pohřebního pochodu a mne napadá: - Nějací sobci truchlí nad odchodem blízkého zemřelého a vyjadřují svoje sobectví smutnou písničkou, smutečními šaty a obličeji, a někteří taky pláčem. Ti jsou ještě horší. Člověk, který říká, že je smutný kvůli tomu, že jeho známý už nemůže prožívat život, je pokrytec a lhář, protože ve skutečnosti utrpěla jeho sobecká potřeba vídat se s ním. Ti, kdo brečí, jako kdyby nečekali jeho smrt, jsou taky sobci, i když to o sobě neříkají a zájmeno "já" při vyslovování u nich zní skromně potichu; jsou to tíž pokrytečci, ale ještě o to horší, že nemají smysl pro realitu a když teď brečí, znamená to, že žili po celý čas zřejmě v domnění, že ten, jejž dnes pohřbívají, je nesmrtelný. Když Anaxagorovi kdosi oznámil, že mu zemřel syn, odpověděl docela klidně:
"Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelného."


Líto je ptáčka, na kterého míří,
a kdo nám může zapovědět pláč!


Nechte pláč hlupákům a dětem.


Když už nechtějí mít děti, což samozřejmě přijímám s potěšením, otravují alespoň tím, že si pořizují psy. Dětský pláč a křik tak jenom střídá psí štěkot.


Život nám utíká jak cválající kůň. A komu se ho podaří zadržet? Není to k pláči? Celý život sloužíme, plahočíme se a nikde nevidět smysl a výsledek. Znaven a vyčerpán tím vším a nevědět, k jakému konci spějeme. Není to k pláči? Člověk si řekne: Neumírám! Co mu to však pomůže? Jeho tělo podlehne proměně, jeho duše s ním. Můžete snad popřít, že je to dvojnásob k pláči?


Dala se před ním do pláče.
"Čemu se směješ, ty děvko!"


Dědicův pláč je jenom maskou pro smích.


Oporou systému rozhodně nejsou svobodní jedinci s nezávislým myšlením, kteří se volně pohybují liduprázdnou krajinou. Proto ten povyk a pláč a skřípání zubů nad údajným "vymíráním".


Pokaždé jinde to vyhrává životní síla
a podléhá zas; i mísí se pohřební zpěvy
v pláč rozeňátek, jež vstupují na světlo světa


Kdyby lidé znali mou slabost, dostali by se ke mně přes hradbu mého mlčení a dohnali by mě k pláči, ke lkaní tak drásavému, že by se mi vydral ze sevřeného hrdla nářek horší než zavytí postřeleného vlka. Jen kdyby lidé věděli, jak mi ublížit - ó, udělali by to! Stačilo by přinutit mě k nekončícímu soucitu, k nekonečné lítosti a k neustávajícímu zmaru zoufalství nad vším živým, jež by lidé zničili před mýma slzícíma očima; když by pobili má zvířata a vypálili můj les a mou noc když by zaměnili za jejich lidský den - ó, pak a jedině tak by mě donutili nad tou ztrátou porušit svatou přísahu mlčení a propuknout k radosti všech lidí v usedavý pláč.


Ženské propukají v pláč z tak malicherných příčin a tak často, že to vede k domněnce, že nejde ani tak o citový projev, jako spíš o biologický jev, srovnatelný s jejich menstruací a mužským výronem semene.


Novoluní je dobou, v níž se v polích prskají lesní kuny a při nočních lampičkách proti zlodějům se na zápražích mrouskají toulavé domácí kočky, které při tom vášnivém lásky škádlení vydávají hlasy ne nepodobné pláči pohozeného pancharta před prahem sirotčince.


Pátráte stále - muži vědy -
jak setřít slze, ztišit pláč?
Nejlepší byl by východ z bědy:
vzít na lidstvo karabáč...!
Mačkat ten hmyz drzý!
To bude pak pláče, slzí
a poprasku po světě!
"Běda lidstvu, - osvětě!"


Dětský pláč je hned po psím štěkání snad nejodpornější pazvuk v živočišné říši; pazvuk, který si říká o věčné utišení dusivou silou polštáře.


Sulla byl od mládí přítelem smíchu a žertu a při lítosti zas tak měkký, že snadno propukal v pláč, a proto právem přivodil veliké moci výtku, že nedovoluje, aby lidé zůstávali při svých původních povahových vlastnostech a při svých mravech, nýbrž že přílišná moc vede k nestálosti, k zpupnosti a nelidskosti.


"Bude asi hodně pláče!" řekl student.
"O tom nepochybuji," přisvědčil Asmodej; "ale hodně slz bude vynucených. Smrt, ač je vždycky provázena hrůzou, působí tolik radosti jako bolu."


Není, není den, jenž nezastih by mě
bez pláče, hořkých slz.
(Eurípidés: Hekaba)


Ve vzduchu byl máj, ten milý máj! Plíce dýchaly zhluboka a do hlavy se kradly myšlenky, že ne tady, ale někde až pod nebem, nad stromy, daleko za městem, v polích a lesích se teď rozpučel jarní život, tajemný a krásný, bohatý a posvátný, který slabý hříšný člověk ani nemůže pochopit. Až z toho bylo do pláče.
(Čechov: Nevěsta)


Bylo mi docela smutno a trochu jsem si poplakal. Koneckonců člověk bez domova má důvod k pláči, všechno na světě je namířené proti němu.


Není vhodné dávat průchod slzám, pláčem se zbavuješ vzteku!


Orfeus, jak vypráví zvěst, prý po sedm měsíců s pláčem
žaloval oblačným srázům a pustého Strymonu proudům,
aneb v jeskyních chladných svůj osud žalostně zpíval,
písní krotil tygry a hýbal tvrdými duby.
Nejinak kvílí slavík a v chladném topolů stínu
pro svá mláďata lká, jež bezcitný vypátral oráč,
holátka z hnízda mu vybral a odnesl - nebohý ptáček
po celou noc pak pláče a znovu vždy plačtivou píseň
počíná, na větvi sedě, a plní okolí nářkem.
(Vergilius: Zpěvy rolnické)


Jako plavec, jejž vyvrhly divoké vlny,
dítě, nemluvně nahé, se na zemi octne
beze všech životních potřeb, když z matčina lůna
je křečemi vyžene příroda na světlo světa;
žalostným pláčem kol dokola komnatu plní -
právem, když tolik strastí je v životě čeká.


Kuchař si může říci: "Jsem člověk jako můj pán, narodil jsem se s pláčem jako on."


Podobna je filosofie šílenci, který s pláčem běhal ulicemi, hledaje v každém koutě svou hlavu.
(Klíma: Naprostost)


Ó zátoky, ó úskalí, zvěř družně žijící
tu v horách, i vy příkré, srázné skály zde!
Vám, zvyklým se mnou žít, to s pláčem žaluji,
jen vám, neb nevím, komu jinému to říct,
co Achilleův syn mi zlého způsobil!
(Sofoklés: Filoktétés)


Pověsil jsem to zvíře s pláčem, s hryzením svědomí, pověsil jsem je, protože jsem věděl, že mě má rádo, a protože jsem cítil, že mi nedalo důvod k pohoršení, pověsil jsem je, protože jsem věděl, že tím páchám hřích.
(Poe: Černý kocour)


V lasturách srdcí s pláčem pukají perly. Ideály kladou se do rakví. Po rakvích šumí déšť slz. To pláčí časy, ty, které minuly, nad těmi, jež přijdou.


Byl už večer a slunce zapadalo, zalévajíc uvázaného Balouna krvavou záplavou. Díval se na slunce, které zapadalo někde tam, kde stál jeho mlýn, a pláč otřásl celým jeho tělem: "Proč jsi mě, bože, nestvořil alespoň takovým volem! Aspoň bych nikdá neměl tolik hladu! Co jsem se moh na tom kuse země, kterou jsme už přešli, napást!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm