Antika má pravdu

2. března 2016 v 13:47 | Misantrop

Neštěstí první: narodit se. Antika má pravdu.


Výbornou odpověď na to, jak asi smýšlela raná antika ještě před módou krátkých vlasů, dává Lúkiános (125-180) ve svém spise O bozích a lidech ve stati s názvem Kynik. Raná antika zřejmě považovala dlouhé vlasy za mužnou ozdobu, zatímco krátké vlasy byly naopak spíše známkou kynaidů čili neřestníků oddávajících se homosexualitě!


Antika měla zřejmě víc pochopení pro filosofy. Takového Diogena by dnes Alexandr Veliký nelákal do paláců, ale asi by se ho rovnou zeptal:
"Kdo ti dovolil postavit si tady ten sud?"


Skok z leukadské skály je krásný symbol antiky. Skutečně, proti lásce není skoro žádný lék.


Měl jsem s sebou na čtení Pompeje, zajímavou knížečku, kterou jsem původně vypůjčil pro tátu, ale ten o ni nejevil velký zájem, a tak jsem se do ní pěkně začetl Já.
Líbí se mi! Zase další střípky do mé skládačky uvnitř mé hlavy! Zase je obraz antického světa v mé mysli o něco plastičtější a zřetelnější! Třeba jak bydleli! Hned bych s nimi měnil! Od minuty bych vyměnil náš barák pitomý, narvaný partajemi až po půdu (kterou ani nemá) za římské stavení s prostorným peristylem čili vnitřním dvorem se zahradou s fontánami, s domem jako pevností, uzavřenou čtyřmi vysokými zdmi před sousedy a nevítanými pohledy! A pak kde se vzal ten kulturní zázrak antiky! Myslitel, člověk vzdělaný a po vzdělání bažící, hledající klid a pokoj duše, jistě neměl problém při takové vysoké kultuře bydlení dosáhnout duševních výšin. Srovnejme jen toto vše s dneškem: - bída. Dnes žijeme na úrovni tehdejších otroků. My také jsme otroci! Svobodní už nejsme dávno, hrdí nejsme dávno, nejsme a nebudem'. Kam se hrabe na antiku dnešní koncentráčnické baráky, dnešní ultramoderní králíkárny, hromadné dělnické ubikace! I ten nejprostší římský občan obýval krásný prostorný dům, jejž bychom dnes nazvali přepychovou vilou!
Byly lepší doby. Nebo politika: Chtěl-li se Říman stát městským pohlavárem, nebyl za svou funkci placen, nebylo to výnosné zaměstnání, nebyla to v podstatě bezpracná sinekura jako dnes. Naopak, antický člověk si musel svůj vysoký úřad zaplatit, musel něco významného pro svou obec udělat, musel na to mít dost peněz! Byla to hrdá funkce, která byla sama o sobě již dostatečnou odměnou! To byly časy! A proto dodnes na ty časy také vzpomínáme! Kdo si jednou vzpomene na časy naše? Nikdo - leda ve zlém. Už ta otázka zní trapně a směšně. A přitom už tehdy patřilo k dobrému tónu u římských vzdělanců vzdychat po starých dobrých prostých časech! Jaké potom asi musely být ty "prosté časy"!
*
A opět něco o ideálu krásy - porovnání antiky s modernou (píše Stendhal):
"S antickými ctnostmi bychom nevěděli co si s nimi počít. Připomeňme si, jakých ctností měl kdysi zapotřebí sochař v thesalských hájích. Byly to, zdá se mi, spravedlnost, rozvážnost a dobrota, a všechny tři do krajnosti rozvinuté. Člověk chtěl, aby tyto ctnosti měli jeho bohové, a byl by si je přál nacházet i u svého přítele, který byl druhem ve zbrani, a ne společníkem v zábavě."


Ta Ústava začíná být konečně v druhé půli Knihy druhé čtivější. Začátek Knihy první také ušel, třeba ty hovory o stáří a o sexu s vynikajícím známým citátem od Sofoklea, když se ho kdosi zeptal:
"Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?"
"Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu."
Mně se hlavně nelíbily ty Sókratovy sofistické bláboly a sáhodlouhé výklady o tom, co je spravedlivé a co není a kdo je spravedlivý nebo kdo není... - to byla otrava; jako kdyby na tom záleželo. Teď už v Platónovi opět poznávám toho vytříbeného řeckého ducha antiky, jejž mám rád, s moudrostí prostnou a jasně formulovanou. Jeho Πολίτεια, tedy "Ústava" či "Stát" nebo "Obec" mi v něčem připomíná Hitlerův Mein Kampf; tam se také rozvíjí představy o podobě nového ideálního státu, jenž je přirovnáván k lidskému organismu a měl by být také tak spravován a léčen. Platónova rozprava o počátcích obce, kde dává v přímou souvislost neuměřené plození dětí s bídou a válkou, a nadbytečné hromadění majetku a zvyšování nepotřebných potřeb s těžším životem a s drahotou, to zase připomíná Malthuse. Kdyby Platón napsal takovouto knihu dnes, homofilové, demokrati a feministky by ho za to jistě roztrhali na cucky aneb mu oči vyškrábaly. Ale daleko pravděpodobněji by tohoto veleducha nikdo nečetl nebo vůbec neuznal za hodného pozornosti. Buď by se mu vysmáli, nebo by ho odmítli a zatratili, ale spíše by jej ignorovali. Dnes se, lidužel, píší a čtou zcela jiné knihy. Závažná díla nikoho nezajímají. Trapné nesmysly typu Denik Ostravaka - to teď frčí. Ani to není zábavné. Však takové škváry by Platón nepovoloval vůbec tisknout, natož číst! Obec, podle Platónových představ, by vůbec byla docela slušná nacistická totalita! Mám takové tušení, že Hitler Ústavu četl a mnoho věcí z ní použil do Mein Kampfu: cenzura umění, pěstování músiky a gymnastiky, přísná eugenická opatření, utracování méněcenných dětí, euthanasie nevyléčitelných jedinců, vláda aristokratické elity (čti NSDAP!), silná, vypěstovaná, vysoce uvědomělá třída vojensky vycvičených strážců (čti SS!), nerozšiřování obce (říše) nad její možnosti a její celistvost a podobně - ještě nejsem u konce. Zajímavá četba!


Epikúros (342-270 př. Kr.) - řecký filosof, hlásající, že se člověk má odvrátit od utrpení; cílem života je mu štěstí (tj. klidná mysl a klidný život v kruhu přátel, nikoli požitkářství, jež bývá s jeho jménem spojováno). Nietzschův poměr k němu není ustálen; jednou v něm potírá dekadenta, předchůdce křesťanství, podruhé ho velebí jako typického zástupce antiky proti křesťanství (proti "lži o nesmrtelnosti", E. skutečně popírá nesmrtelnost). Snad je to tím, že v Epikúrově učení jsou vedle oné uvedené složky, blízké stoicismu a křesťanství, také momenty odlišné (materialismus aj.), Nietzschovi patrně sympatické.
(pozn. překl. k: Nietzsche: Antikrist)


Budiž mi dovoleno zařadit sem i srovnání týkající se slovních umění. Jak je totiž krásná tělesná forma nejlépe viditelná při nejlehčím nebo dokonce vůbec žádném oblečení, a proto velmi krásný člověk, kdyby měl zároveň vkus a mohl ho sledovat, nejraději by byl viděn nahý, oblečený jen na způsob antiky - právě tak každý krásný a myšlenkově bohatý duch se bude vždy snažit vyjadřovat se nejpřirozenějším, nejpřímějším, nejprostším způsobem, je-li možné, aby své myšlenky sdělil jinému a tím si ulehčil osamělost, kterou ve světě, jako je tento, musí pociťovat.


Již ve starověku se stal uznávaným klasikem a byl čten až do pozdní antiky. Rozmach křesťanství zatlačil potom jeho pohanskou tvorbu do pozadí. Scholastika se od Horatia odvrátila vůbec.


Hérakleitos z Efesu (5. stol. př. n. l.), jeden z největších filosofů antiky; spisy se nezachovaly, pouze zlomky. Psal těžko srozumitelným slohem, proto zván skoteinos, "temný". Nápadně ostrá polemika Lucretiova plyne z toho, že Hérakleitos byl vysoko oceňován protichůdci epikúrovců, stoiky. S jeho "fyzikou" (tj. s přírodní filosofií) stoikové převzali i dogma o všesvětové konflagraci (řecky εκπυρόσης = zánik světa v ohni), prohlašoval "praoheň" za světovou pralátku (neboť z ohně všechno vzchází a ohněm vše též zaniká). Stoikové převzali od Hérákleita učení, že svět není věčný, jak se domníval Aristotelés, nýbrž že po dlouhém, pevně stanoveném období (περιοδος) vždy shoří za všeobecné konflagrace (εκπυρόσης): tehdy v sebe pojme světový požár všechny věci a pak se zhušťováním praohně vytvoří nové světy a na nich se všechno podle zákona nezměnitelné nutnosti znova opakuje.
(Pozn. překl. & Mis. k: Lucretius: O přírodě)


Rétor, zahajující svou řeč větou "Už staří Řekové/Římané...", ví, že autorita antiky bude působivá na posluchače ve prospěch řečníka, který se takové autority dovolává.


Inu, čte se ten Lúkiános dobře. Oplývá zdravým rozumem, píše jednoduše, srozumitelně a zábavně, nešetří naučeními. Trochu se to podobá na skok právě odloženému Schopenhauerovi. Však to jistě není samo sebou, že jsem si tyto dva vysoko čnící duchy vybral spolu. Líbí se mi i bohatý poznámkový aparát připojený vzadu ke knize, který vysvětluje některé méně známé výrazy či odkazy na jiná díla, použité autorem. Lze se z těchto vysvětlivek dozvědět mnoho dalšího nového a zajímavého z běžného života v tom "krásném starověku", jak zve antiku Schopenhauer. A Já jsem s ním zajedno, to je snad zřejmé. S antickou knihovnou rozhodně tímto Lúkiánem neskončím. V městské knihovně je těch svazků celý regál!
*
Lúkiános ve svém dialogu Anacharsis neboli O tělesné výchově nechává promlouvat státníka Solóna, jenž vysvětluje cizinci Anacharsidovi, proč se Řecko stalo velmocí pomocí pěstování múzických umění, zdokonalování duše a hlavně díky výchově k tělesné zdatnosti pro případ vedení války. Plastický obraz starého Řecka v mé hlavě tak dostává zřetelnější kontury. Už to skoro vidím. To musela být doba! Trochu mi to připomíná Hitlerův Mein Kampf. Vždyť také Hitler chtěl oživit ducha antiky v nacistickém Německu, nezřídka i s pomocí stejných metod. Vzpomeňme jen namátkou renesanci klasických forem v nacistickém umění, noční pochodňové průvody za zvuků fléten (za "třetí říše" vylepšené o pochodový rytmus vojenských bubnů) či důraz na výchovu mládeže k zmužilosti, odolnosti a fyzické zdatnosti - též jako předpoklad pro vypěstování tvrdého národa, jenž by si v případné válce dokázal uhájit svou národní svobodu (to všechno je převzaté z antiky). To také musela být doba! Ale s tím je provždy konec. Nic a nikdo již nevzkřísí dávno mrtvého ducha té nádherné antiky. A kdyby se o to zase někdo pokoušel, opět nějaký velký muž a velký státník, jako byl Hitler nebo Solón nebo Sparťan Lýkúrgos, nikdo by to nechtěl a všichni by kvičeli jako čuňata na jatkách: "Diktátor! Nelida! Ďábel! Masový vrah!" A po všechny časy už budou všichni hloupí, nevzdělaní a tudíž špatní lidé toto úzkostné kvičení bezduše opakovat, aniž by se nad tím byť jen nakrátko zamysleli nebo si sami zjistili, jak to vlastně doopravdy bylo s tím údajným "ďábelským plánem na ovládnutí světa" a kdo skutečně nyní ovládá svět totálněji než nejtotálnější totalita.
*
Degenerace lidstva již dosáhla nezvratných dálav. Když se podívám na současné zparchantělé, zpohodlnělé, zženštělé, ztučnělé a zchoulostivělé lidi, zabývající se již jen samými perverzitami, začínám chápat Vůdcova podivná slova z jeho závěti, v níž přeje německému národu každých dvacet let válku. Hitler byl poslední velký politik, který chtěl toto vše nezvratitelné zvrátit a vrátit svět znovu do správných kolejí. A jak "neslavně" dopadl! "Neslavně" pro ně - nikoliv pro mne! Kdyby byl zvítězil, byl by zaživa oslavován jako bůh, jako spasitel lidstva. Ne jako Kristus, ten ukřižovaný lžiprorok Nazaretský, "král židovský" - ten byl slabý, zkažený a dekadentní podvodník, prototyp špatného člověka, zástupce podlidí, malých na tomto světě. On zosobnil začátek konce antiky. Jím to začalo. Slova "před Kristem" a "po Kristu", jimiž naše zkažená doba počítá letopočet nové, avšak špatné éry, mají pro mne právě tento zlomový význam. Vše se zlomilo - a nikdo už to nikdy neslepí. Znamením doby jsou antické sochy a amfory poházené po rumištích a na dnech moří, s uraženými uchy, nosy a končetinami - je právě tak poničená a zohavená jako ty zbylé antické starožitnosti. Ale díky Lúkiánovi mám hned větší chuť do života, do cvičení a otužování těla, do dalšího sebevzdělávání. Jsou knihy, lidé (slušelo by se spíš říct nadlidé!) a doby, které vám zkrátka dovedou pozvednout náladu až do nebeských výšin.


Demiurg - ve filosofii božský princip, který utváří svět; tvůrce, stvořitel vůbec; v antice byl demiurgem i obyčejný řemeslník.


Já stvořím muže, jakým chtěl bych býti sám.
Jaksi mi vyvstává
olympsky nahá, mladá, antická postava
s vavřínem ve hřívě a svaly zápasníků...
Vždycky je dobře si vzpomenout na antiku.


I v řecké antice se vyskytovaly myšlenky, že vlastně nic nepomíjí ani skutečně nevzniká, ale tam dávali přednost tomu, vysvětlovat to jen jako neustálé proměňování se základního substrátu.


Ta antika se mi nějak protiví. Když ji srovnám se starou Indií, například s povídkami z Mahábháraty, jejíž ochutnávku jsem okusil v Příbězích z moudrosti Indů II. a jejíž přídavek jako hlavní chod očekávám v Sómadévově Oceánu příběhů, zdá se mi ten odklon od řecko-římského starověku a příklon k starověké Indii nevyhnutelný.
*
Seneca je sice blbý, ale má rád lidi. To však u mne není žádná polehčující okolnost, spíš důsledek i příčina v jednom. Křesťanství padlo v Římě na úrodnou půdu. Je hnus to číst. Snad ještě ta Apokolokyntóza by mohla být dobrá, jinak s antikou končím. Už tenkrát byli lidáci zdegenerovaní a nepřirození až k zblití. V Indii v té době byli lidé také špatní a hloupí, alespoň však žili skromně, velkodušně, neopovrhovali zvířaty, moudrost hledali v lesích, světový řád sami v sobě a krásu v přírodě.
*
Se Senekou tedy končím, nadobro končím i s antikou, až do jara s toulkami přírodou, a nadobro končím i s tímto mým spiskem. Není co dodat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm