Samolibost všemi vládne

14. března 2016 v 15:32 | Misantrop

Samolibost všemi vládne,
kromě pěstí právo žádné.


"Stačí otevřít kteroukoli knihu o cestách mezi severoamerickými divochy," píše jeden z nejroztomilejších francouzských filozofů (Volney ve svých Obrazech ze Spojených států severoamerických), "abychom poznali, jaký je u nich běžný osud válečných zajatců: nejenže jsou zaživa upáleni a pak snědeni, ale nejprve jsou před hořící hranicí připoutáni ke kůlu a po celé hodiny vydáni napospas těm nejzuřivějším a nejrafinovanějším mukám, jaká si lidská zášť dovede vymyslet. Je třeba číst, co o těchto strašných scénách píší cestovatelé, kteří byli svědky divošské radosti mučitelů, a především zuřivosti žen a dětí, a hanebné rozkoše, s níž se předhánějí v krutostech. A je také třeba vědět, co dodávají o hrdinné odhodlanosti, o neotřesitelné chladnokrevnosti zajatce, který nejenže nedává najevo nejmenší známky bolesti, ale se vztyčenou hlavou vzdoruje svým katům a metá jim do tváře slova nejvznešenější pýchy, nejkrutější ironie a nejurážlivějšího sarkasmu. Opěvuje vlastní hrdinské činy, vypočítává divákům příbuzné a jejich přátele, které jim zabil, podrobně líčí útrapy, které jim způsobil, a obviňuje všechny, kdo ho obklopují, ze zbabělosti, ustrašenosti, z neznalosti v umění vynalézat krutá mučení. To vše dělá až do chvíle, kdy jeho tělo v cárech padá k zemi rozsápáno zaživa před zraky nepřátel zpitých vztekem a kdy s posledním vydechnutím zaznívá ještě poslední urážka na jejich adresu. To vše by bylo nemyslitelné u civilizovaných národů; naši nejudatnější kapitáni od granátníků to budou považovat za báchorku a příští pokolení o tom budou pochybovat."
Tento fyziologický jev spočívá na zvláštním duševním stavu, v němž zajatcova ješitnost svádí s katy nesmiřitelný boj. V sázce je při něm jeho samolibost.


Autorská samolibost je bolest, je to duševní katar. Kdo jím stůně, neslyší zpěv ptactva, nevidí svit slunce, nevidí jaro… Stačí se jen zlehýnka dotknout bolavého místa a celý organismus se sevře bolestí.
(Čechov: Zjara)


Dobrého se málo stává na tomto světě marném, kde nevděčnost a samolibost plodí neřest svou.


Lidem, kteří nemají talent, ale zato jsou samolibí, nezbývá nic jiného než odsuzovat ty, kdo mají skutečný talent. To je tedy útěcha!
(Čechov: Racek)


Podle mne štěstí vede k samolibosti, slabosti, nudné tvorbě a přebytečnému tělesnému tuku, a do jisté míry mám pravdu.


Kdo samolibému radu dává, ten mluví k hluchému aneb k mrtvému.


Egoismus je bytostný každé věci v přírodě. Na svou vlastní smrt pohlíží každý jako na konec světa, kdežto smrt svých známých bere jako věc značně lhostejnou, pokud se jí třeba sám osobně neúčastnil. To máme všude na očích, ve velkém i v malém. Hned to spatřujeme z děsivé stránky, v životě velkých tyranů a zločinců a ve válkách pustošících svět, hned ze stránky směšné, což je téma veseloher a zcela zvláštně to vystupuje v ješitnosti a samolibosti; to jako žádný jiný pochopil a podal in abstracto Rochefoucauld: poznáváme to ve světových dějinách i ve vlastní zkušenosti.


"Jiní nejsou horší!" s hrůzou opakoval Ilja Iljič.
"Vida! 'Jiný'! To je pěkné!"
Oblomov se dlouho nemohl uklidnit; uléhal, vstával, chodil po pokoji a znova uléhal. V tom, že ho Zachar snížil na úroveň jiných, spatřoval porušení svého práva na výlučné postavení u Zachara, jenž měl pánově osobě dávat přednost přede vším na světě.
Uvažoval o podstatě tohoto srovnání, přemýšlel, co jsou jiní a co je on sám, do jaké míry je taková paralela možná a správná a jak těžkou urážku mu Zachar způsobil; konečně rozvažoval, zda ho Zachar urazil vědomě, to jest, zda byl skutečně přesvědčen, že Ilja Iljič je totéž co "jiný", či mu to snad jen tak uniklo z úst bez účasti vědomí. Všechno se to dotklo Oblomovovy samolibosti, rozhodl se proto, že ukáže Zacharovi rozdíl mezi sebou a těmi, koho Zachar označoval názvem "jiní", a že mu dá pocítit, jak docela ohavně se zachoval.
"Rozvážil sis vůbec, co to znamená jiný? Mám ti říci, co to znamená? Jiný, o kterém ty mluvíš, je mizerná žebrota, hrubý, nevzdělaný člověk, žije ve špíně a chudobě někde na půdě; vyspí se třeba na houni i někde na dvoře. Co se takovému člověku může stát? Nic. Nacpe se brambor a slanečka. Nouze ho prohání z kouta do kouta, proto také běhá celý boží den. Takový se třeba opravdu přestěhuje. Tamhle Ljagajev si vezme pod paždí pravítko, sváže si do kapesníku dvě košile a jde... 'Kampak jdeš?' zeptá se ho někdo a on na to: 'Stěhuji se.' To je ten "jiný"! A já jsem podle tebe 'jiný', co?"


Ó samolibosti! Jsi páka, kterou chtěl Archimédés pohnout zeměkoulí.


Nikdy nediskutuji. Jednak to k ničemu nevede a jednak je taková diskuse jen samolibá a nikam nevedoucí přestřelka názorů dvou sobců, zamilovaných natolik do sebe samých, že chtějí přesvědčováním svého protějšku docílit toho, aby přijal jejich názory, aby se stal jimi, podobně jako stejně marně plodí samec a samice potomka ve stejně marné naději, že zplodí sami sebe, jenže mladšího.


Satanista ví, že modlení nepomáhá - ve skutečnosti naopak zmenšuje vyhlídky na úspěch, neboť ti, kteří jsou oddáni zbožnosti, až příliš často skládají samolibě ruce v klín a modlí se, aby došlo ke změně, jíž by vlastní aktivitou dosáhli daleko rychleji!


Jsem příliš moudrý, příliš odpovědný sám k sobě, příliš sobecký, příliš samolibý, příliš šťastný a nakonec i sám příliš božský, abych mohl věřit v ještě nějakého jiného boha.


Nepřátelství je třeba nějakým způsobem vybít. Nejlépe prostřednictvím "modlitby"! Pěkně samolibě a kultivovaně říci: "Nenávidím vás do morku kostí!"


Jakmile nespojuji lidskost se vznešeností, jako to dělají samolibě oni, a dám to nepokrytě najevo, třeba i cynismem, odhaluji tím svoji příslušnost k menšině tak malé, že bych stěží našel spojence.


Nebuď zvrácený, pošetilý a samolibý
Zkoumej sám sebe,
zda příroda kdysi neb špatný ti návyk
nevštípil zárodky chyb.


Bez vychloubání smím říct, že mnohem dál a směleji jsem vnikl než ti všichni pánové, co u prvního milníku se obrátí, už plni divů svého putování, a pyšní se jak samolibí bloudi, k nimž větší bloudi s úctou vzhlížejí!
(Grabbe: Don Juan a Faust)


Mám-li mluvit o sobě, táhlo mě to přece jen trochu, abych se také pustil do nějakého rytířského románu, ovšem podle svých představ. Přece jen jsem však toho psaní nechal, neboť jsem si jednoho dne uvědomil, že je na světě mnohem více pošetilců než moudrých hlav; a protože je zajisté lepší dožít se uznání u několika málo lidí moudrých než posměchu z úst tisíců pošetilců, nechtěl jsem se vydat na milost a nemilost vratkému úsudku samolibého davu, kterému se tyto knihy dostanou nejčastěji do rukou.


Člověk opravdu musí být odhodlán k vrcholné lhostejnosti, nemá-li plakat smutkem, ošklivostí a hanbou, když slyší hovor lidí. Lidí, obyčejných lidí, bohatých, známých, vážených, uctívaných a samolibých lidí, kteří nevědí nic, nechápou nic a mluví o inteligenci s nesnesitelnou pýchou.
(Maupassant: Šlechtici v Cannes)


Povězte všechno několika málo slovy, bez jakýchkoli okolků a samolibých rozvláčných řečí, vyřkněte všechno jednou obsažnou větou!
(Molière: Žárlivý břídil)


Pochopí dnes, zítra nebo pozítří, některý z těch ještě příliš mnoha samolibých přímluvců a zastánců lidstva, co všechno přišlo vniveč? A že by se mohlo žít a dožít úplně jinak? Aspoň pokus o něco velikého, třebas nezdařený a končící havárií, by byl lepší než tento inkontinentní stav. Kde je naše poslední romantické vzbouření a vzdor? Kde?


Proměním se v prach, avšak tento prach je prosycen ostatky těch lidí, kteří byli právě tak samolibí jako já, kteří si mysleli, že je to velice významné, že jsou naživu!...
(Arcybašev: Podpraporčík Gololobov)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm