Vznešeným ještě se cítíš

16. března 2016 v 14:03 | Misantrop

Přináším vznešenému čtenáři zdarma a v nezkrácené podobě
(kromě ztracených míst) Lucretiovo dílo O přírodě.
Ano, čtenáři "vznešenému", neboť se domnívám,
že číst "jen tak" v dnešní prodejné a dyslektické době
nějaké klasické dílo starověku patří už samo o sobě
k projevu nadlidskosti a jistého duševního šlechtictví.
Započni tedy s četbou, ty vznešený aristokrate ducha,
jenž jsi tuto stránku otevřel, a oddej se své vzácné vášni!


Jak se mi líbí Thérámenés! Jak vznešený je jeho duch! I když se nám při čtení o jeho osudu oči zalévají slzami, přece smrt tohoto výtečného člověka nevyvolává lítost. Byl uvržen do vězení z rozkazu třiceti tyranů, vypil pohár s jedem, jako by měl žízeň, a zbytek, který nedopil, vylil, že to zašplouchalo, při tom zvuku se usmál a zvolal: "Na zdraví krásného Kritia!" - a to byl ten, který na něho byl nejošklivější. Je nutno říci, že Řekové mají při hostinách ve zvyku jmenovat toho, komu chtějí pohár podat. Tak ještě v poslední chvíli života ten skvělý muž žertoval, když už mu smrt seděla v útrobách, a nezmýlil se, když předpověděl smrt tomu, komu připíjel jedem - nedala na sebe dlouho čekat.


Vznešený člověk od sebe odděluje bytosti, u nichž dochází výrazu opak takových povznesených, hrdých stavů: pohrdá jimi.


Filosof, který se zabývá skutečností, a ne hříčkami, stojí vysoko, podivuhodný a vznešený pravou velikostí. Stačí mu jeho velikost. Je povznesen nad všechno lidské a v každém postavení je věren sám sobě.


Ze vznešené paní Chudoby se v dnešních poměrech stala málem nádenice v zástěře z pytloviny a v děravých botách...


Obr volá na obra přes pusté mezery času a tak pokračuje vznešený rozhovor duchů, nerušen hřmotem svévolných trpaslíků, kteří lezou pod nimi.
(Schopenhauer: Rukopisná pozůstalost)


V samotě je Misantrop vznešený a volný.
Pohled', jak jsi nyní vznešený, když jsi byl uznán za misantropického!


V tichu se každý příliš cítí být sám sebou: filosof se cítí být v tichu velkým a vznešeným, blbec se v tichu cítí být malým a nízkým. Proto vždy blbec bude na světě dělat největší rambajz.


Kdo se od falešných nauk očistí, bude vznešený, připravený ke každému dobrému dílu.


Vznešený, hloubavý tvor, vážící si sám sebe, samotářský, vyžaduje pro sebe mnoho volného času. Když se mu ho nedostává dost, může se pak lehce stát, že se jakoby "odstřihne" svou myslí od okolního světa, a ponoří se hluboko do svého, právě v ten nejnevhodnější okamžik. Příliš doslovní a povrchní lidé pak o takovém jedinci řeknou, že se zbláznil. Avšak to se mýlí.


Vznešený duchu, dals, tys dal mi všechno,
oč jsem tě prosil. Nadarmo jsi tvář
mi neukázal v plamenech. Tys dal
mi království své velké přírody
a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.
Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,
tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat
jak v srdce příteli. Ty předvádíš
mi řadu oživených bytostí
a učíš mne, jak poznávat mám bratry
ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách.


Neznám žádného tak svobodného a vznešeného muže, který by si troufal převzít moje dílo po mně.


Raději normální neboli ordinérní člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.
(Klíma: Podivná příhoda)


Tento svět si protiví přespřílišnou čistotu
Vznešenému nejlépe je záři zastírat
(Li Po: Čistému)


Vznešeným ještě se cítíš, a vznešeným tě pociťují též ostatní ještě, kteří na tě sočí a vysílají po tobě zlé pohledy. Věz, že vznešený všem stojí v cestě.


K manželství je nejlépe ustrojen takový debil, jenž je sám sobě protivný, a tak chce na sebe zapomenout, a jenž je líný a pohodlný, a proto chce vést nadosmrti nudný usedlý život. To není nic pro vznešeného sobce, tuláka a dobrodruha, jako jsem Já.


Vznešený člověk trpí vlastní neschopností; netrpí tím, že ho lidé neznají.


Spíš nežli manželu, tak jako otrokyně,
služ filosofii, té krásné disciplině,
jež nás tak povznáší nad lidstvo našich dnů
a dává plnou moc a vládu rozumu.
Vznešený vznět a vděk, pro který máme žít,
jest, sestro, pouze v ní a v ničem jiném skryt.
(Molière: Učené ženy)


Vznešený člověk jako na obraze,
jemuž plodivá síla vesmírná poznačila tvář -
tak neuchopitelný se zdá,
jen ozvěna sotva tušená;
kdo porozumí - získává;
kdo čeká - ten se nedočká.


Orfeus, prostředník bohů, muž vznešený, dovedl zdržet
od vražd a od hnusné stravy lid žijící divoce v lesích.
A proto se nestyď
za Apollóna s lyrou ni za Múzu znalou té lyry.


Vznešený výraz a chování tak povznesené nad všechen všední půvab souvisí s hlubokou lhostejností ke všemu nízkému.


Člověk je krásný, když vítězí, a vznešený, když zápasí.


Ta rázovitá Šumava, její vznešený, posvátný klid, poezie šumících smrkových hvozdů, ta už tady není, zmizela odsud navždy.


Kdyby v bitvě u Briennu srazil novodobý hrdina jedním máchnutím ruskému dragounovi hlavu, připadal by nám tento čin, vznešený ve století Théseově, skoro směšný. Představa neobyčejné síly je totiž v našem myšlení těsně spjata s určitým stupněm duševní těžkopádnosti.


Starý a vznešený boj zachvátila nemoc. Přemohly ho síly destrukce a rozkladu. Lidský duch naprosto nesměřuje ke světlu. Možná dokonce ustoupil. Obklopuje nás slabost, strach a morbidita. Odkud vzejdou poklady dobroty a inteligence, které by nás jednoho dne mohly zachránit? I náhoda se mi zdá bezmocná...


Sprosťák má peněz sdostatek; sprosťák, pravíme, ježto vznešený kníže nemá nikdy ani haléře. Shromažďovat, to dovede jen sprosťák.


Čím jsou pro vznešeného indického bráhmana všichni žrouti hovězího, ptáčníci, lovci zvěře, řezníci, rybáři, dále nemytá spodina ve špinavých hadrech žijící na smetištích, muslimové a jiná sprostá chátra všeho druhu, kterou vidí hluboko pod sebou, pod svou životní, mravní a intelektuální úrovní, tím je pro mne celé lidstvo: hluboko, přehluboko pod mou úrovní. Myji si ruce nad člověkem.


Není nikomu radno, aby se mně stavěl v cestu... - Jsem vůbec nebezpečný člověk. "Nešťastné město," praví má Argestea, "ke zkáze určené, nevinné - leda jen mystickou vinou, že přihlíželo ponížení Vznešeného (heroa Fabia, jenž tam byl profesorem filosofie). Běda tomu, kdo byl jen svědkem potupení velkého, dvakrát běda tomu, kdo nečinně přihlížel - třikrát tomu, kdo napomáhal. Lépe by mu bylo, kdyby se nebyl narodil..."


Ano, první řečtí filosofové skutečně žili jako ti indičtí asketové - a možná i pod jejich vlivem -, kteří v Bezdomoví hledali Nadčlověka a Vznešeného v moudrém Zvířeti.


Co když je dítě vznešeného rodu?
Pak vyroste jak otrok, bude pohrdat
svým nízkým stavem, bude chtíti víc -
už z přirozené touhy přírody -
nač odvažuje se jen člověk svobodný.
(Menandros: Čí je to dítě?)


Související citáty:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm