Zlatý vzešel nejprve věk

15. března 2016 v 16:01 | Misantrop
Lucas Cranach starší: Zlatý věk (1530)

Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce
člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.
Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla,
vyrytá v kov, a prosící dav se nemusel báti
soudcových úst: ač neměli obhájce, bezpečni byli.
Nebyla skácena dosud a nesešla do plynných proudů
pínie se svých hor, chtíc daleké navštívit kraje:
neznali jiného břehu krom vlastního smrtelní lidé.
Srázný hluboký příkop až doposud nevroubil města,
nebylo stočených rohů ni polnice z rovného kovu,
nebylo mečů ni přilb: svůj život trávilo lidstvo
bezpečně v lahodném klidu, a vojska mu nebylo třeba.
Od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:
ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;
člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama,
planik plody si sbíral a trávnice rostoucí v horách,
dřínky a ostružin plody, jež visely v trnitém křoví,
žaludy též, jež na zem spadaly s Jovova stromu.
Věčné bylo tu jaro a lahodných Zefyrů vlažné
vánky laskaly květy, jež vyrostly beze všech semen.
Brzy též zem, ač nikdo ji nevzdělal, plodiny nesla:
klasy tu těžkými bělal se lán, ač přeorán nebyl.
Tu proud mléka, tam nektaru proud se potokem valil,
onde zas zelený dub byl smáčen kapkami medu.
*
Ale ten dávný věk, jejž sami jsme nazvali zlatým,
toliko stromů plody a rostlinstvem ze země vzešlým
docela šťastným se cítil a ústa si neztřísnil krví.
Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem,
zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí,
v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba.
Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti
podvodu, všude byl mír.


Nejprve zlatý věk a zlaté smrtelné plémě
stvořili nesmrtelní, co bydlí v olympských sídlech.
Oni žili v ten čas, kdy na nebi kraloval Kronos;
nejinak žili než bozi a neměli starostí v srdci,
bez práce, bez protivenství a běd; ani starobu vetchou
neznali; věčně ruce i nohy majíce stejné,
z hojnosti všeho se těšili, zlo se jich nedotklo žádné;
mřeli tak lehko, jako když usne; na dosah měli
všecko dobré a sklizeň jim dávala plodistvá země
od sebe sama, a hojnou a bujnou; oni se chutě
dělili o dílo v klidu v tom nadbytku všelikých darů.


Takový na zemi věk též zlatý Saturnus trávil,
dřív než Jupiter sám měl vrchní nad světem vládu,
dřív než bezbožný lid k svým hodům zabíjel krávy.
(Vergilius: Zpěvy rolnické)


Básník předpovídá, že toho roku za konsulátu Pollionova se narodí chlapec, který obnoví zlatý věk na zemi. O smysl eklogy bylo mnoho sporů už ve starověku. Sám Asinius Gallus, syn Asinia Polliona, prý vztahoval eklogu na sebe; uvažovalo se rovněž o tom, že jde o dítě, které se mělo narodit Oktaviánovi (pozdějšímu Augustovi). Křesťanský středověk pak nazýval eklogu "mesiášskou", poněvadž v ní viděl předpověď příchodu Kristova (Křesťanství = nový zlatý věk? - Vypadá to jako sarkasmus, ale není to sarkasmus; toto bylo míněno naprosto vážně. Dějiny mají věru zvláštní smysl pro ironii.)
(pozn. k IV. ekloze Vergiliových Zpěvů pastýřských)


Lidé za vlády Kronovy prožívali pravý ráj. Nikdy nestonali, nebylo mezi nimi nuzných ani strádajících, všichni byli svobodní, nebylo otroctví. Všem plynula radostně léta života, dosahovali vysokého věku a měli lehkou i smrt. Umírali bezbolestně, jako by usínali lahodným spánkem.
Snad to byla odměna bohů za jejich poctivost a čestnost. Tenkrát nikdo nikomu nic nebral, nikdo nikomu neusiloval o život. Proto nebylo zapotřebí zákonů ani soudců. Nikdo svému bližnímu nekřivdil, lidé se měli rádi a navzájem si pomáhali. Nebyly hádky, různice a spory.
Tenkrát se nikdo nepachtil za bohatstvím, nikdo nepěstoval výnosný obchod. Lidé ještě neuměli stavět lodě a na moře se ani neodvážili. Nepřekročili nikdy práh domova.
Nebyly ani války. Nikdo tehdy ani nevěděl, co to je. Proto si ti první šťastní lidé nedělali starost, jak hájit své domovy. Nekopali hluboké, srázné příkopy kolem měst a nenapouštěli je vodou, nestavěli silné, vysoké hradby. Neznali vojenskou trubku a nebáli se, že by je někdy její zlověstný zvuk probudil ze spánku. Klidně uléhali, klidně spali. Proto žili ti dávní lidé v bezpečí, příjemném klidu, v stálé blaženosti a nepotřebovali stráží ani vojska.
Země dávala bohatou úrodu sama od sebe. Nebylo potřeba orat, vláčet ani osévat pole. Vše rostlo samo. První lidé nebyli ještě vybíraví, spokojili se s tím, co jim dávala příroda sama. Sbírali lesní plody, jahody, dřínky, ostružiny a žaludy a česali lahodné ovoce z mohutných stromů. Dozrávalo celý rok, neboť bylo věčné jaro.
Všude bylo plno květů a květin, jež nikdo nesázel a nepěstoval. Mírné, vlahé větříky si pohrávaly s obilím a to se vlnilo a ohýbalo pod těžkými klasy. Když bylo sklizeno, nebylo třeba orat a znova sít, nové obilí vyrůstalo zase samo od sebe. V některých řekách teklo mléko, v jiných proudil ještě lahodnější nápoj, nektar, jejž pili sami bohové. Ve starých mohutných dubech sídlily včely a med stékal po kůře, stačilo jen přijít a nabrat si podle libosti.
Ach, žilo se to prvním lidem krásně, byl kouzelný jejich ráj. Ale ten jejich zlatý věk měl i stinné stránky. Když se lidé nabažili všech plodů a darů života, přestávali být šťastni. Neznali práci, zdroj všech radostí a pravého štěstí. Kromě jídla se o nic jiného nestarali. Žili stále stejným, neplodným životem, nic nevymysleli, nic nevytvořili. Nakonec zanikli a nezůstala po nich jediná památka. Jen v bájích se o nich vypravuje jako o prvním lidském pokolení, které žilo za blažených časů Kronových; jinak o těchto lidech ani nevíme, zda se podobali spíš bohům či nám, dnešním smrtelníkům.


Podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít. Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova "manuovských věků", nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci - co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi "zlatý věk", se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let.


O trvání pokolení lidského se příroda nepostarala. Ba stvořila člověka nahého, útlého, křehkého, beze zbraní útočných nebo obranných, ve stavu nevinnosti a prvního zlatého věku; stvořila ho jako živočicha, ne bylinu; jako živočicha, jářku, zrozeného pro mír, ne pro válku; živočicha zrozeného k podivuhodnému užívání všech plodů a rostlinných bylin.


Stav nevinnosti a první zlatý věk - bájný věk hojnosti pod vládou boha Krona (Saturna) než jej svrhl Zeus (Jupiter) a nastal věk železný. Tuto pověst popisují ve svých dílech mnozí autoři, viz kupř.: AUREA PRIMA SATA EST AETAS (Ovidius, Proměny 1,89) - Nejprve vzešel zlatý věk; dále Hésiodos, Práce a dni; Vergilius, Zpěvy rolnické; Mertlík, Starověké báje a pověsti, kapitoly Lykáón a Zeus zvítězil; také Pýthagorás v obhajobě vegetariánství připomíná, že "zlatý věk" byl šťastný a neposkvrňoval se zabíjením; Cervantes v "Donu Quijotovi" aj. Rovněž starověká Indie znala mýtus o jakémsi prvotním "zlatém věku", zvaném krtajuga; a též starozákonní kniha Genesis jej označuje jako ráj.
(Pozn. Mis. k předešlému)


Já, pane, kdybych měl zde na ostrově osadu a byl tu králem, víte, co bych učinil? Vše naopak bych v říši prováděl než jinde: nižádného obchodu bych nestrpěl ni jména úřadů; všecka učenost by byla neznáma; chud, bohat nikdo, ani v službách kdo; smluv, dědictví a plotů, mezníků ni rolí, vinic by tu nebylo, ni kovu, zrna, vína, oleje; vše bez řemesel, muži do jednoho bez práce všichni - ženy též - však nevinni a čisti; žádné vlády... Vše pro všechny a bez potu a klopot by nesla příroda; zrad, věrolomství a mečů, nožů, oštěpů a děl a jakýchkoli strojů válečných bych nestrpěl; neb všechno v nadbytku svou měrou rodila by příroda, by uživila nevinný svůj lid. Tak výborně bych, pane, kraloval, že by byl překonán sám zlatý věk.


Když se don Quijote dosyta najedl, vzal do ruky hrst žaludů, a upíraje na ně zrak, jal se hovořit takto:
"Šťastná to doba a blažené časy, které nazvali staří zlatým věkem, a nikoli snad proto, že by zlato, jehož si náš věk železný tolik cení, bylo v oněch požehnaných letech dobýváno bez námahy, ale proto, že ti, kdo tehdy žili, neznali ještě slov tvoje a moje. Za onoho rajského času byly všechny věci lidem společné. Nikdo si nemusel opatřovat každodenní obživu v potu tváře, stačilo vztáhnout ruku do větví mohutných dubů, které je přímo zahrnovaly sladkými, jemně chutnajícími plody. Jasné studánky a bystré řeky poskytovaly jim průzračnou a dobrou vodu v hojnosti vskutku zázračné. Všude vládly mír, přátelství a shoda: těžké rádlo zakřiveného pluhu neodvážilo se dosud otevřít posvátný klín pramáti naší země a vniknout do něho; ona sama bez přinucení vydávala všude ze svého širokého a žírného lůna, co mohlo nasytit, oblažit a ukojit její syny, kteří se z ní tehdy těšili. Ano, tenkrát ještě chodily nevinné a krásné pastýřky přes hory a doly s hlavou nepokrytou a s vlasy rozpuštěnými, oděné jen potud, aby se cudně zakrylo, co vždycky velel a doposud káže zastírat stud. A neužívaly také dnešních ozdob, neboť jim postačil vínek ze svěžích listů břečťanu a lopuchu. Tehdy se ještě milostné zanícení a něha krášlily slovem upřímným a prostým, jako byla duše, z níž se zrodily; a ta opět nemusela promlouvat nepřirozeně a oklikou, aby jejich cenu zvýšila. Podvod, lest a klam nesmísily se ještě s pravdou a upřímností. Spravedlnost byla dosud neomezenou vládkyní, na jejíž hranice se neodvažovala zaútočit zištnost, ani je nepřekračovalo prospěchářství, které jí nyní těžce ubližují, maří ji a na ni dorážejí. Zákon svévole nevstoupil dosud do mysli soudcovy, neboť nebylo tehdy ještě zač a koho soudit. Nevinnost a počestnost mohly se zatoulat docela samy a bez doprovodu, kam se jim zachtělo, a nemusily se bát, že jim ublíží cizí prostopášnost a vilný úmysl, vždyť k jejich zmarnění docházelo jen z vlastní vůle a touhy.


Společenský ideál Lao-c'ův je ovšem konzervativní. Ve zmatcích a útlacích své doby obracel pohled k mýtickému dávnověku - zlatému věku folklórní fantazie. ("V dávnověku byli lidé jako příroda.") Nejenže doporučuje odzbrojení státu a nato odumření státu, nejenže žádá, aby byly zničeny všechny zbraně, ale dokonce i všechny železné nástroje, vozy, lodě, ba i kulturní vymoženosti, jako luxus všeho druhu, zvlášť upravená jídla, výstavné domy, ale i "nové" písmo (místo nějž mají přijít jen uzlíkové značky) - hlásá přímo omezení společenské organizace na pouhé jednotlivé občiny, aby sousedící "země" byly na doslech kokrhání kohoutů a přitom nikoho ani nenapadlo podívat se z jedné do druhé.


Mladý autor, který ještě nic ze svých prací neviděl vytištěno, vynakládá v takovém případě největší pozornost na čistotný a ozdobný opis svých děl. Je to jaksi zlatý věk spisovatelství; člověk se vidí přenesena do oněch staletí, kdy tiskařský lis ještě nezaplavil svět tolika neužitečnými spisy, kdy byly opisovány jen důstojné plody ducha a uchovávány nejušlechtilejšími lidmi. A jak často se pak mylně pokládá pečlivě opsaný rukopis také za důstojný plod ducha, hodný, aby jej nějaký znalec a ochránce umění zařadil do svých sbírek!


V ohledu na intelekt je příroda nanejvýš aristokratická. Rozdíly, které zde ustavila, jsou větší než ty, které stanovily narození, hodnost, bohatství nebo kastovní rozdíl v jakékoli zemi: ale jako v jiných aristokraciích, tak i v této, připadá mnoho tisíc plebejců na jednoho šlechtice a existuje velký dav pouhého póvlu, mob, rabble, la canaille. Přitom je ovšem mezi hodnostním pořadím přírody a společenské konvence křiklavý kontrast, v jehož vyrovnání můžeme doufat až v nějakém zlatém věku lidstva.


Zabodnul jsem u posedu ulomenou vrcholovou větev jasanu do ztrouchnivělého pařezu, abych zjistil, zda se ujme a zda z ní vyraší nový stromek. Možné by to mohlo být. Ještě středověké pověsti hovoří o takových zázracích, že stačilo, aby někdo vrazil do země pouhou hůl a vyrostl z ní celý strom. Zdá se mi ostatně nanejvýš pravděpodobné i to, co tvrdí Hésiodos: že dříve, ve zlatém věku, plodila země sama od sebe chutné pokrmy a v řekách že proudilo víno. Ve srovnání s tím, co tam teče teď, to jistě muselo být sladké mléko matky přírody.


Před 2700 lety se řecký básník Hésiodos domníval, že v posloupnosti lidských pokolení od zlatého k železnému je právě to jeho nejhorší, jaké může být. To byl ovšem ještě optimista. Neznal zdaleka dnešní pokolení. A těžko by si byl mohl někdo v jakékoliv době představit, jakých obludných forem zdegenerovanosti nabude kdy lidský rod. Nemáme zlaté pokolení, nemáme ani železné pokolení. Co tedy máme? Nu, jak jen je pojmenovat nejpříhodněji... - Snad tombakové či sádrové nebo křemíkové, možná plastikové... Nevím, falšuje se všechno.
Nikdo dnes ani zítra neprohlásí směle a bez uzardění jako svého "zlatého času" athénský státník Periklés: "Po svých obřích stopách, a nikoli bez svědectví, budeme sklízet obdiv dob přítomných i budoucích." A měl pravdu.


Neznám nic lepšího než procitnout s úsvitem a vstát do ranních mlh a do ranního ticha. Svět vypadá jako by se právě zrodil. A tu mě vždycky napadá taková optimistická a svůdná myšlenka: Co kdyby lidstvo přes noc - vymřelo! Svět ráno opravdu vyhlíží jako na počátku, kdy ještě lidé nežili; nebo by takhle mohl vypadat svět na konci éry člověka, tedy na začátku zlatého věku... - Ne, lépe!: Co je nám po zlatě!... Tak bude svět vypadat na začátku éry lesů a lesních tvorů! Byla éra dinosaurů, je éra člověka a bude éra lesních tvorů - moje éra!


Chtěl bych se dožít té doby, toho vpravdě zlatého věku, kdy my silní, my dokonalí, my misantropové svrhneme vládu slabých a nemocných lidí bez vůle!


Všechen půvab života se vytratil. Vyhynula přirozená vášeň a krása a zůstala jen povinnost a nesmyslný sen o příštím zlatém věku... Zlatém pro jiné, pochopitelně!
(Arcybašev: Sanin)


Nikdy neexistoval zlatý věk harmonie se Zemí. Lovci-sběrači byli namnoze stejně draví jako pozdější lidé. Ale bylo jich málo, a proto žili lépe než většina těch, kteří přišli po nich.


Nebyl žádný "zlatý věk" čehokoli, nic takového jako "staré dobré časy", protože i tehdy byl všude rasismus, znásilňování a korupce. Možná je čas na to se vzbouřit!

Abbey Alston: Zlatý věk (1893)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm