Ale my máme vědomí... Nebo ne?

3. dubna 2016 v 14:34 | Misantrop

Ostatní zvířata se narodí, hledají partnery, shánějí potravu a umřou. To je všechno. Ale my lidé - myslíme si - jsme jiní. My jsme bytosti, jejichž jednání je výsledkem jejich volby. Ostatní zvířata jdou životem nevědomky, ale my máme vědomí. Naše představa o nás vychází z hluboko zakořeněného názoru, že vědomí, individualita a svobodná vůle jsou to, co nás definuje jako lidské bytosti a povznáší nad všechna ostatní stvoření.
V poněkud nezaujatějších chvílích si připustíme, že tento názor má své vady. Naše životy jsou spíše útržkovitými sny než jednáním vědomých subjektů. Máme pod kontrolou velice málo z toho, na čem nám nejvíc záleží; mnohá z našich nejosudovějších rozhodnutí děláme nevědomky. Zároveň trváme na tom, že lidstvo může dokázat, co my nemůžeme: vědomé ovládnutí své existence.


Dokážeš-li vstoupit a spadnout zpět do svého centra vědomí, seznáš toto samo Brahmanem - konečným, skutečným, existencí.


Pomocí mravnosti mravů a sociální svěrací kazajky byl člověk vskutku učiněn vypočitatelným. Jestliže se naproti tomu postavíme na konec toho nesmírného procesu, tam, kde strom konečně vydává ovoce, kde společnost se svou mravností mravů konečně ukáže to, k čemu byla jen prostředkem: pak nalezneme jako nejzralejší plod na jejím stromu suverénní individuum, individuum rovné jen sobě samému, mravnosti mravů se opět vymanivší, autonomní a mravnost převyšující (neboť "autonomní" a "mravní" se vylučují), zkrátka člověka vlastní nezávislé dlouhé vůle, který smí slibovat - a v něm hrdé, všemi svaly prochvívající vědomí toho, co zde bylo konečně vydobyto a jím ztělesněno, opravdové vědomí moci a svobody, pocit vyvrcholení člověka vůbec.


Přemíra intelektu vyvolala u Helmholtze Watsona velmi podobné účinky jako tělesná slabost u Bernarda Marxe. Bernarda izolovalo od jeho bližních to, co mu chybělo na kostech a svalech, a vědomí této jeho odlišnosti, která podle platných měřítek s sebou nesla i jisté mentální vyšinutí, propast ještě více rozšiřovalo. Naproti tomu Helmholtze pohánělo k poznání vlastního já a vlastní osamocenosti příliš velké nadání. Co oba muže spojovalo, bylo vědomí, že jsou ojedinělé případy. Helmholtz Watson zpozoroval, že se liší od těch, kdo jsou kolem něho. Náhle poznal, že sport, ženy a službu obecnému blahu nemůže pokládat za to nejvyšší. V hloubi srdce věděl, že ho to táhne jinam, k něčemu jinému. Ale co to je? Ano, co jen to je?


Člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi - že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí.


Při vědomí toho, že vymírá mnoho živočišných a rostlinných druhů následkem naší excesívní reprodukce, myslíte si, že je dobrý nápad vytvářet další z vás?


Ten nadlidský pocit, to vědomí, že divoká příroda se ve mně ozve silou silnější než všechna lidská pouta, je mimořádně povznášející.


Demokracii si popletli s kanalizací, v níž každý blbec, mstivý podvraťák a zakomplexovaný blemas může kdykoliv ohrozit a smést náročnější a šlechetnější vědomí.


Smrt hlady je dobrá v tom, že to není násilná smrt, jež přináší bolest; naopak: "člověk" prostě ztratí vědomí, usne a víc se neprobudí; "vyvane", mám-li použít významu slova nirvána.


Volů zabitých údy až budete klásti zas do úst,
vězte a vědomí mějte, své vlastní že oráče jíte!


Umělec se má opírat o vlastního genia, má poznávat sám sebe podle svého vlastního, klidného, jasného vědomí.


Stav nirvány je stavem bez vědomí a bez procesů, stavem, který se velmi podobá entropii. Je to stav velice podobný smrti.


Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí.


Kdo něčím je, vskutku, nemá příliš živé vědomí toho: jeho poměr k věci vyčerpává se bytím jí, praktikováním jí, - činem - na myšlenku zbývá málo.


Ačkoli jsem jim nechodil vůbec na oči, stejně věděli, že tam jsem a stejně jim již jen to vědomí bylo proti srsti natolik, že se nakonec na mně dopustili zločinu!


"Věřte mi, ta vize se uskuteční. A proto se asi modlíme, abychom přežili ten zánik, který se stahuje ze všech stran. Je tu jistá naděje. To všechno se přežene."
"A vy si myslíte, že Šangri-La tomu unikne?"
"Snad. Nesmíme očekávat žádné slitování, ale smíme trochu doufat, že nás svět nevezme na vědomí."


Tvrdím, že mrtev je ten, komu odumřelo vědomí svého já.


Usínat a procitat v lůně přírody, uprostřed hlubokých lesů, ukolébán melodickým zpěvem ptáků a s azurovou oblohou nad hlavou je tak krásné, že mi málem splývá vědomí toho, co je ještě sen a co už bdění.


Jen tak po indicku sednu si jako jogín se zkříženýma nohama a medituji, to jest na nic nemyslím a vnímám jen blahodárné duchovní působení přírody na mou mysl. Taková zdánlivá nečinnost duše i těla je někdy velmi příjemná a začasté i velice prospěšná. Někdy při tom mívám i drobné poruchy vědomí, přerůstající až v pocity neskutečna a levitace, jako po požití psychotropní drogy. Tak popisují svou duchovní praxi mnozí jogíni a poustevníci. Jiná moje oblíbená poloha je sed na nohou skrčených pod sebou, jak sedávají dosud běžně Japonci. Neprovádím tato cvičení příliš často, ani příliš dlouho - tak zhruba pár minut jednou denně - ani si je nijak neplánuji, neboť přicházejí spontánně samy, aniž bych si je vůlí jakkoli navozoval.


V zimě miluji spánek láskou medvěda. Někdy bych se nejraději neprobouzel z utišujícího spánku sladkého jako med, ze spánku netečného, vysvobozujícího a dobrého jako smrt. Okamžiky postupného procitání a čím dál zřetelnějšího opětného nabývání vědomí jsou přitom to nejlepší, co jsem kdy zažil. Tehdy mám mysl čistou, jasnou a klidnou jako horské pleso.


Rabíndranáth Thákur:
Když jsem spatřil světlo světa, nikdo to s ministerstvem školství nekonzultoval, a tak bylo mé vědomí přinuceno vstoupit do těsné schránky školy, která stejně jako pevná bandáž na nožkách ženy čínského mandarína dusila moji přirozenost po všech stránkách.


A zrovna teď ani za nic nesmí pozbýt vědomí; to raději zůstane v posteli.


Nekonečný lidský proud se vlnil v oblacích prachu, za ustavičného halasu; cítil se všecek zhnusen, jak se mu ošklivily sprosté rysy těch tváří, ty hloupé řeči, ta pitomá spokojenost, jež sálala ze zpocených čel! Ale vědomí, že on je něco víc než tito lidé, přece jen zmírňovalo tíživost té podívané.


Z toho, že k tobě mluvím, soudíš, že mám cit, paměť, myšlenky? Nuže, nemluvím k tobě; vidíš mě vracet se domů se zarmoucenou tváří, hledat neklidně nějakou listinu, otevřít psací stůl, kam, jak se pamatuji, jsem ji dal, a radostně ji číst, když jsem ji našel. Soudíš, že jsem zakusil cit zármutku a pak radosti, a že mám paměť i vědomí.
Přenes tedy týž soud i na psa, jenž ztratil svého pána a jenž ho hledá na všech cestách s bolestným kňučením; pak se vrátí domů pln nepokoje a rozčilení, běhá nahoru, dolů, z pokoje do pokoje, konečně najde milovaného pána v pracovně a projevuje mu svou radost veselým štěkotem, skákáním, lichocením.
Barbaři zmocní se tohoto psa, jenž tak zázračně zvítězí nad člověkem v přátelství; přibijí ho na stůl a rozřezají ho zaživa, aby ti ukázali jeho okružní cévy. Objevíš v něm totéž citové ústrojí, jež je v tobě. Odpověz mi, strojaři, uspořádala příroda všecky citové orgány v tomto živočichu, aby necítil? Má nervy, aby byl bezcitný? Nehledej v přírodě takovou nesmyslnou protichůdnost.


Vždyť smrtelné plémě už tenkrát vídalo bohy,
jejich olbřímí těla a spanilé tváře
při plném vědomí, bdíc a častěji ve snách.
Těm tedy přiřkli i smysly, protože údy
je viděli vládnout a hovořit vznešená slova.


Přemýšlel jsem a přemýšlel, až jsem zjistil, že jsem vůbec nepřemýšlel, nýbrž spal! Zamyslil jsem se nad tím, proč v lese tak často, snadno, lehce a dlouho pospávám. Pokud je má úvaha správná, tak je to jednoznačně tím, že - v souladu se Schopenhauerovou filosofií - netrpím. V přírodě, zbaven všech pout a vystaven tomu nejpřirozenějšímu, co může vůbec v životě existovat, netrpím, a tudíž lehce ztrácím vědomí. Člověk, a vůbec veškerý život, si sám sebe nejvíc uvědomuje, právě když nejvíc trpí. A Já když najednou po příchodu do lesa ničím nestrádám, ani žádnou touhou, ani žádným tělesným nedostatkem, rázem jsem si sám sebe méně vědom - a usínám. Je to vlastně zákon schválnosti: právě tehdy, když by se vyplatilo být nejvíc při vědomí, to znamená, když jsem nejvíc harmonický a v souladu sám se sebou a s přírodou, a když bych si to dokonalé naladění mohl nejvíc užívat, není vlastně proč být při vědomí, bdít, ba vůbec žít. Neboť žít vědomým životem znamená nebýt v harmonii, nebýt vyrovnaný, nebýt v pohodě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm