Najdi si ostrov

16. dubna 2016 v 15:26 | Misantrop

Řekni, nejsi už unaven civilizací? Nejsi už otrávený lidským smradem? Radím ti, odejdi od lidí! Učiň se nezvěstným! Neber s sebou nikoho, zůstávej sám, protože tak budeš svobodný a neviditelnější! Najdi si ostrov, kde je celý rok teplo, potrava a lesy, kde se můžeš schovat před lidmi a jejich humanitou a otroctvím! Najdi si ostrov, kde nejsou jedovatí hadi a velké šelmy a kde tedy nemůžeš utrpět životní prohru, ale kde budeš mít zajištěno vítězství nad životem! Dovrš svou anarchii!


Jednou přece jen najdu úrodný ostrov pod příjemným podnebím, kde bych se mohl skrýt před lidáky, usadit se tam a žít divoce v zalesněných horách jako zvíře.


Ze všech obydlí, v nichž jsem pobýval (a že některá byla půvabná), mě žádné neučinilo tak opravdově šťastným a nezanechalo ve mně tolik něžné lítosti jako ostrov Saint-Pierre uprostřed Bienneského jezera. Tento ostrůvek, kterému se v Neuchâtelu říká ostrov La Motte, je i ve Švýcarsku málo známý. Pokud vím, tak se o něm žádný cestovatel nezmiňuje. A přece je velmi příjemný a výhodně umístěný ke štěstí člověka, který se rád uzavírá do sebe; tento sklon mi osud, možná jako jedinému na světě, přeměnil na zákon, nemohu však uvěřit, že jsem jediný, kdo má tak přirozený vkus, byť jsem se s ním až dodnes u nikoho dalšího nesetkal.


V cizině upřednostňoval jsem spíše vychladlé vulkanické ostrovy, jako Tahiti či Kanárské ostrovy, kde nežijí hadi. Nejlepší místo jsem zatím našel za humny. Patnáct svých nejlepších, nejšťastnějších let jsem tu prožil volně, spokojeně a nerušeně jako divoké zvíře na pustém ostrově.


Dnes jsem si tu připadal jako v tropickém ráji. Křičel jsem radostí jako trosečník, vyvržený bouří na pustý ostrov; jako trosečník, jenž zjistí, že ostrov oplývá kokosovými ořechy, banány, papájou a hlízami tara. Já tu mám zase mnoho malin, koupání v místě a nezbytnou samotu.


Co bych si vzal na pustý ostrov? Tato klasická otázka se u toho, kdo nevyžaduje nic nebo jen málo od civilizace či od lidí, ale zato mnoho od přírody, redukuje na otázku jinou, a sice obráceně položenou: Co bych si s sebou na opuštěný ostrov naopak nevzal? Já, bez dlouhého přemýšlení, mohu hned říct, že na pustý ostrov bych si rozhodně nevzal jiného člověka. I kdybych se ocitl sám na holé pusté skále uprostřed oceánu, přece bych si ještě nějak poradil; ale stačil by jeden jediný člověk navíc v mé trosečnické osamocenosti, aby přede mnou ihned vyvstaly potíže všemožných neřešitelných druhů. Druhý člověk by mi byl nepřekonatelnou překážkou, a raději bych žil v mračnu komářího hejna, v bahnitém močále s pijavicemi, v hnízdě jedovatých zmijí či v jámě lvové, než s jediným člověkem nablízku. Se vším bych si poradil, jen s člověkem ne. Člověk by otrávil vše, tak jako otrávil veškerý život na jím obydlené pevnině. Toho bych vedle sebe nesnesl a musel bych ho vyhnat nebo raději rovnou zabít, aby se už nikdy nevrátil rušit mou svobodnou samotu. Kdybych měl někdy to štěstí ztroskotance a byl vyvržen na pustou pláž liduprázdného ostrova, oplývajícího tropickými plody, sladkou tekoucí vodou a bujným lesem s mnoha přirozenými úkryty, kde by nebyli jedovatí hadi ani velké šelmy, střežil bych si toto největší bohatství náhle nabyté jako oko v hlavě a nepřipustil bych, aby druhý člověk znovu narušil a nakonec zničil i tento můj ráj.


Velikonoční ostrov byl pokryt palmami, stromy a keři, než tam kolem roku 400 našeho letopočtu přistáli Polynézané. Kolem roku 1500 už byl celý les vymýcen a obyvatelstvo, vzrostlé nad únosnou mez, se uchýlilo k válčení, tyranii, otrokářství a ke kanibalismu.
Když holandský mořeplavec Jacob Roggeveen objevil na Velikonoce roku 1722 ostrov Rapanui, žilo tam asi 2.000 lidí a nebyly tam žádné stromy ani keře nad tři metry výšky. Žádní netopýři, ptáci, ještěrky nebo suchozemští plži. Měli jen slepice, jejich jediné domácí zvířectvo. Jejich čluny byly tak netěsné, že museli vybírat vodu stejně rychle jako pádlovat. Nebylo na ostrově vždycky takhle zle.
Nejméně 30.000 let před příchodem tohoto nového exotického vetřelce byl ostrov Rapanui prospívajícím, rozmanitým ekosystémem. Obrovské palmy byly dokonalým materiálem pro kánoe, jež se používaly k lovu sviňuch. V roce 800 bylo ničení lesů na půli cesty a v roce 1400 byly veškeré palmy vyhubeny. Lidská populace v počtu 20.000 možná dosáhla svého vrcholu.


Na pustý ostrov bych si tuto knihu s sebou nevzal, protože Bibli můžete číst jenom jednou, ošívaje se při tom hnusem a nenávistí ke všem jejím aktérům a vychvalovačům, a pak už ne.


Samé "radosti" mi poskytují moji "milí" sousedé. Může se mi někdo divit, že na ně mám alergii? A nejen na ně, ale alergii na všechny lidi? Když si představím, že podobné situace se opakují ve všech společných domech světa, tak bych se nejraději přestěhoval někam na opuštěnou samotu na kraji zemské pevniny, kde lišky dávají dobrou noc - nebo nejlépe rovnou na opuštěný ostrov.


V nejhorším případě se člověk může držet stranou. Jen kdybych věděl, kde by se dal lacino koupit prales nebo malý jihomořský ostrov...


Prázdninový pobyt na "opuštěném ostrově" za Sádkem.
Lilo pořád a pořád. Ven ze stanu jsem vycházel jen na krátké pochůzky po lese nebo k potůčku pro vodu. Stále však bylo ještě poměrně teplo. Abych si neurousal nohavice, chodil jsem si jen tak v trenýrkách. Opravdu jako na pustém ostrově. Také jsem ochutnal první letošní jahůdky. Déšť mi kupodivu ani moc nevadil. Hlavní věcí je, že jsem mohl vypadnout na pár dní z baráku koncentráčnického, že mám klid na čtení a přemýšlení, a že se konečně dosyta vyspím, což v lágru nejde.
Můj "ostrov" je pustý. V noci jsem na kraji lesa pozoroval hvězdy na nebi.


Rozhodl jsem se, že opustím lidskou společnost. Ne, to ne, nešel jsem hledat opuštěný ostrov, ten bych dnes nenašel. Šel jsem hledat útočiště u žen.


Ráno není na přehradě ani jedna lidská noha (natož dvě)! Jaký báječný pocit! Připadám si jako trosečník na opuštěném ostrově daleko od námořních cest. Nikde nikdo z lidí. Ani děcka, ani dospělí, kteří teď zařezávají poslušně v továrnách anebo mají-li dovolenou, pak ji tráví na jiných místech než je tohle s travnatým a lesnatým břehem a blátivým dnem. Jen velký dravý pták nehlučně přelétl mýtinu a zmizel na některém stromu v hustém lese a pak jen ryby, které se vyhřívají u hladiny, aby tu a tam některá z nich vyskočila nad hladinu a zase s pleskotem zmizela ve vodě. Teď se mohu po koupeli v klidu převléknout z mokrých slipů do suchých kraťasů a osušit si nahé tělo na slunci, aniž by si na mne někdo ukazoval nebo mě pokládal za nemravu za to, že jsem si dovolil ukázat se jim na očích tak, jak jsem přišel na svět.


Kdybych měl to štěstí a dostal se jednoho krásného dne zcela sám na opuštěný ostrov, musel bych vyhlásit poplach pokaždé, došlápla-li by lidská noha do mých příbřežních dun! Zahnat nebo raději rovnou zabít každého lidského narušitele mé sladké izolovanosti by potom bylo smutnou, leč nevyhnutelnou nutností!


Mimo dobro a zlo jsme nalezli svůj ostrov a zelenou svou louku.


Jeden francouzský hrabě a hraběnka - vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah - byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli - asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.


Jsem po včerejší noci, strávené "doma", ještě plný dojmů ze sledování filmů Modrá laguna a Návrat do modré laguny. Představuji si, že jsem také na takovém pustém ostrově. Oba tyto filmy sice poněkud kazí příliš časté a nudně dlouhé narážky na sex a na takzvanou "romantiku", to jest na lásku dvou lidí, ale ta přírodní romantika, ta odloučenost života na tropickém ostrově se mi líbí. Takový život bych bral. Připomíná mi to mé vlastní zážitky z cest a znovu lituji, že jsem se z těch nádherných zemí vždy vracel zpátky.
Přicházím do mého lesa, jenž je mi jakousi slabou náhražkou takového pustého tropického ostrova. Iluze by byla téměř dokonalá, nebýt nižších teplot a absence širého moře kol kolem, přes něž by se sem mohl přeplavit jen málokdo a málokdy.
Můj "ostrov" je pustý, duše má však přetéká bohatstvím. Z okolních vsí dole v úvalech zaznívá kokrhání kohoutů, kdákání slepic, štěkot psů a rachot motorů pracovního dne. Já jsem svobodný, volný jako divoké zvíře.


Sudbo, v pustý ostrov veď mě,
život s lidmi je jak facka ve tmě.


Lidi jsou zlí, prchněme před nimi. Štěstí je v samotě. Jsou ještě vzdálené ostrovy, kde lze žít bezelstně a skrytě, pojďme tam!
(France: Perleťová schránka)


Zmínil jsem se již, že chci žít na pustém ostrově jako strážce majáku?


Moře, moře, vyvrz mne už konečně na nějaký opuštěný ostrov, kde nebude nikomu vadit moje neposkvrněná nahota! Amen.

UŽ JSME U MOŘE DVANÁCTEJ ROK.
JEN ABY NÁM TO JEDNOU NĚKDO NENAÚČTOVAL!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm