Ano, tam jsou hvězdy!

20. června 2016 v 5:46 | Misantrop

Nechť vás ochraňuje odstraňovatel překážek Ganéša, který jako by při slavnosti večerního tance smetal svým chobotem hvězdy a vytvářel ze syčících spršek nové!


Učím a rozkládám několik příčin
toho, proč hvězdám je možno vesmírem kroužit;
nicméně jedna z těch příčin je jistě ta pravá,
která je pobádá v chod; ale rozhodnout která,
nemůže ten, kdo zvolil rozvážný postup.


V noci vydal jsem se na dosud holé pole podívat se na hvězdnou oblohu. Byla jasná noc, bylo mi zima, ale byla to nádhera - žádné světelné znečištění jako ve městě, všechny hvězdy třpytivě jasné a výrazné a bylo jich mnoho. Hvězdy září pronikavě jako kdysi v pravěku, kdy obloha ještě nebyla zlidštěna průmyslovými exhalacemi a světelným znečištěním.


Milarepa mě teď vysloveně baví a jsem rád, že jsem přetrpěl hluchá místa a nezahodil ještě tu knížku. Hlavní hrdina se teď vyhýbá lidem a obývá horské jeskyně:
Opájela ho vzrušující rozkoš naprosté samoty a nekonečného klidu, který zažíval tak intenzívně, jako dosud nikde. A hvězdy byly tak blízko...


S podivnou volností se toulám přírodou, sám její část. Mám - dalo by se říci - své vlastní slunce a měsíc a hvězdy a docela malý svět úplně pro sebe. Rád bych pil z větší hloubky; lovil v nebeské báni, jejíž dno je poseto oblázky hvězd. Ani jedné se nedopočítám.


Zdá se, že rostliny byly po Zemi rozesety stejně hojně jako hvězdy po obloze, aby člověka přitahovaly a radostí a zvědavostí jej podnítily ke zkoumání přírody; hvězdy jsou však od nás příliš vzdáleny - k tomu, abychom si je přiblížili na dosah, potřebujeme předběžné znalosti, různé stroje a nástroje a hodně dlouhé žebříky.


To, co vnímáme, je vlastně už právě minulé - pro své okamžikové trvání - tedy jen jakýsi dosud trvající odlesk nebo stopa, jako my dnes víme, že vidouce hvězdy, vidíme jejich stav před tolika a tolika lety.


Nejvznešenější psaná slova jsou obvykle tak daleko a tak vysoko nad pomíjivou řečí mluvenou, jako je hvězdná obloha nad mraky. Ano, tam jsou hvězdy! A kdo to umí, může si v nich číst. Hvězdáři odedávna pozorují a vysvětlují. Nejsou to výpary jako naše denní hovory a mlživý dech.


Nyní o půlnoci je tu bezpečno. Hvězd je plné nebe a Měsíc je jako koláč, jen trochu na okraji ukrojený. Svítí oslnivě. Je to krásná noc. Pohádka. Poezie.


Nad celým světem, jak se mu vybavoval v paměti, se snášel pach rozkladu. Celá hra se vskutku vymkla z kontroly. Avšak zde v Šangri-La je všude hluboký klid. Na bezměsíčném nebi naplno září hvězdy a kupole Karakalu se bleděmodře leskne.


Probudil jsem se ve dvě hodiny. Noc je plná hvězd, mezi nimiž putuje družice. Ta jasná teplá noc mě láká z pelíšku ven, a tak se aspoň chvilku procházím jen tak naboso kolem stanu s hlavou zvrácenou ke hvězdám.


Proč je Slunce, proč hvězdy? V okamžiku, kdy dospějeme k poslední otázce, k tomu "Proč?", vše vyústí v představu Všemocné síly. Až v Linci postavím hvězdárnu, dám na ni napsat: "Nebe oslavuje Věčnost!"


Člověk, který vidí slunce a měsíc a hvězdy a těší se ze země a moře, ten pak už není opuštěn.
(Epiktétos: Rozpravy)


Šel jsem opět nocí, tentokrát bezměsíčnou. Na kopci nad vesnicí zvanou Pfang jsem se zastavil, abych si na lavičce trošku poseděl a pokochal se tichou nocí plnou hvězd. Jednu jsem viděl padat. Nic jsem si však nepřál, neboť všechna má přání jsem již mnohokrát vyřkl - co vyřkl: nenávistně vyplivnul! Zvláště pak to jedno, univerzální: aby lidstvo vymřelo. Tento zářící meteor však nebyl nic oproti tomu loni na podzim. To byla šleha ohnivá přes půlku nebe, až jsem si začínal myslet, že den D je konečně tady! Ale nic se, bohužel, nestalo. Tak zase odklad. Seděl jsem tedy včera v noci na lavičce nad vesnicí; noc byla vlahá, temná, ale plná hvězd.


Budu se tebou těšit, krásný étere, který pronikáš hvězdy duchem a ovíváš dechem i tyto stromy a doteky probouzíš naše nitro!


Je-li noc krásná, nespím-li, pozoruji hvězdy, které mi činí potěšení od té doby, co jsem zapomněl jejich jména. Nepřijímám nikoho, nemyslím na nic.


To už je vrch lidské pitomosti, že když nám přijde nanic ze samé hojnosti - zpravidla, že jsme o své újmě přebrali - že pak vinu na svých pohromách dáváme slunci, měsíci a hvězdám. Jako bychom byli padouchy z nezbytí, blázny z nebeského ponuknutí, lumpy, zloději a zrádci pro nějakou siderickou konstelaci, ochlasty, lháři a cizoložníky ze samé poslušnosti vlivu planet. Zkrátka, všechno, co jsme nejhoršího, jsme z božího přistrčení. Skvělá výmluva, jen co je pravda, pro pana kurevníka člověka, takhle připsat svou kozlí náturu na vrub nějaké hvězdy.
(Shakespeare: Král Lear)


Kolem naší planety se v těsné blízkosti řítí potenciálně nebezpečný asteroid, ale oni při tom myslí na vánoční hvězdu. Viděl jsem též znamení nebeských hvězd, jež zvěstovaly lidstvu zkázu. Osud člověka není zapsán kdesi v nebi nebo ve hvězdách. Lidské osudí je vepsáno v jeho krvi, v genech.


I zbude vás maličko, ač vás bylo mnoho jako nebeských hvězd.


Ty dva dny pod volnou oblohou byly krásné; stále jsem hleděl do korun stromů a do nebe, což bylo zvláště kouzelné za jasných nocí plných hvězd. A v takzvaném letním "workcampu" v Chudenicích na Klatovsku byli mladí Korejci úplně unešení z toho, když poprvé ve svém životě uviděli noční hvězdnou oblohu.


Již tam, kde je hodně hostů, je hodně pakáže, i kdyby měla hvězdy na prsou.


Byla už půlnoc. Když se člověk dívá za měsíčné noci do široké vesnické návsi s jejími chalupami, stohy a spícími vrbami, rozhostí se mu v duši klid. Nikým nerušena, skryta stínem noci před lopotou, starostmi a hořem, je mírná, tesklivá, překrásná, a zdá se, že i hvězdy do ní shlížejí dojatě a že už není na zemi zlo, že je vše šťastné.
(Čechov: Člověk ve futrálu)


Člověk se ucházel o svět, získal jej, a svět jej začal unavovat. Já jsem však přesvědčen, že ta únava ho po nějakém čase nepřejde, ale potrvá až do posledního podzimu, kdy hvězdy budou odvanuty jako uschlé listí.
(Yeats: Podzim těla)


Všichni se motají sem, tam, ničí hvězdy a zhasínají slunce.


Má slova jsou jako hvězdy, nezaniknou. Když mrtví bílých odcházejí, aby se toulali pod hvězdami, zapomínají na zemi svého narození.


Když Mistr Čuang měl umřít, jeho žáci se radili, jak ho pochovají. "K čemu to?" podivil se umírající. "Což není rakví nebe a zem, nejsou slunce a měsíc pohřební svíce, hvězdy drahokamy a veškerenstvo pohřebním průvodem?"


Hvězdný prach vesmírný kolotá kol mne v kruhu,
ze stejné hmoty i Já byl udělán, jsme téhož druhu;
má vůle oheň je pradávný, tělo plno jisker z hvězd,
hvězdný prach v sobě nosím, jenž mou částí jest.


Nad všemi mračny, nad všemi stíny svítí hvězdy a světlo.
Nade všecko važ si sám sebe.


Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe?


Jen duše jsou v pravém slova smyslu skutečným měřítkem času, ne hvězdy!
(Klíma: Ženy Cesareovy)


Dokud ještě cítíš hvězdy jako něco "nad sebou", chybí ti pohled poznávajícího.


Někdy v noci vylézám ze stanu, abych se vymočil, a při té příležitosti se porozhlédnu po obloze, abych se podíval na hvězdné nebe. Nemyslím při tom na Boha, jako lidé. Do lesů Bůh nechodí otravovat... Dívám se na Měsíc a na hvězdy, ale myslím na Zem, skrze hvězdy vnímám spíš Zemi a vesmír jako celek a zase myslím jen na samé dobré věci, jako například na to, že je mnoho světů, jež jsou, stejně jako tento můj svět, blaženým domovem pro šťastné divoké tvory... Ale nevydržím se dívat nahoru dlouho - nebyl jsem k tomu stvořen.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm