Josef Hora: Písně hodin večerních

13. června 2016 v 14:31 | Misantrop |  Četba


Květen
Třeslavá břízka, oblaka a lesy
skládají květen z modrých chvil.
A plno práce čeká mě tu kdesi,
jako bych v rolích rolník byl.

Z větru a světla, z kamení a hlíny
jako ta zem dnes člověk tká svůj sen.
Jdu zase týž a přece trochu jiný,
o zimu zmenšen, jarem obnoven.

A pohled do dálky je jako četba
knihy, již po prvé jsi v ruce měl.
Po prvé. Ruka bolí, ale nedbá -
čte, líbá, orá, hrne modř a běl.


Krajina
Nožičky rosou zmáčené
se brodí loukou červencovou.
Lístečky v řece ztracené
pokojně do neznáma plovou.

Před sebou dálku sametovou,
spěchají cesty svlažené
a ptáci nové cesty snovou
do země jména Ještě ne.


Hruška v stráni
Temný hlas stromu zchromeného
jak dým se plíží v boží sluch.
A srdci vskutku líto je ho.
Líto? Když blesk měl pro něj Bůh?


Z DÍLA BÁSNÍKA ANELIHO
XI,3
Ó lidé různé nátury!
Kam se zvířecí chasou?
Zvěř z hladu, lidé z bravury
po krvi bližních pasou.


XVII
Já na lov gazel pozván byl
a na koních jsme létli.
Ten běh! Jak opojně jsem žil
a z hloubky pil den světlý!

Pak tajně plakat jsem se jal,
nad zvěří v krvi stoje.
Sám truchlivě jsem umíral.
Ty oči byly moje!


XXIV
Ach, vládce, viděl jsem
tě stoupat prudce k moci.
Minaret nad městem
a hvězda v hlavě noci

jsi byl, ó pane můj!
Teď čelo tvé je v bahnu,
v tvých ústech smrad a hnůj,
a když se k srdci nahnu,

slyším je v strachu bít
jak tepnu hyeninu.
Je, pane, hanba žít.
Kdys božstvo, teď psí synu!


XXVI
Jak je to s nesmrtelností?
Co roste, trvalé je.
Co kvete, zraje k milosti.
Co není, přec jen v ne je.

*

Smrt, ničitelka rozkoší,
že nesmrtelnost dá ti?
Oh, prodavači rozkoší,
kdy rozum se ti vrátí?

*

Nikdo mou lhavost neléčí -
což soucit nepohne tě?
Lži dál! Jenom lež největší
je pravdou v tomto světě.

*

Sám Bůh dech ztajil, vida tě,
a sladký žal ho zmořil:
Co vážíš, splatím ve zlatě,
za to, že jsem tě stvořil.

*

Oh, toho tvého podvrhu,
jenž znalci jen se jeví!
Trousíš svou lásku po trhu
a v srdci nosíš plevy.

*

Když světské věci trýzní tě
a nezdar světem honí,
zavři se ve své ulitě.
Tam růže z loňska voní.

*

Řekni mi, duše nesmělá,
věříš-li na nebesa?
Oh, ano! Vidím anděla,
jenž z nebes v peklo klesá.

*

Ó slunce! Pláču vděčností
za blížící se ráno.
Blaživá nekonečnosti
naděje na tvé ano!


ZÁPISKY Z NEMOCI
Zlobte se nebo nezlobte se,
že otevírám schránku běd.
Život nám stejně zkázu nese
a konce věku nevidět.

Prcháme z hor a měst a statků
a kňučíme jak z hrůzy psi.
Oblaka rýsují nám k svátku
příšeru z Apokalypsy.

Po celém světě slyším křičet
tvá ústa v rudé bolesti.
Kde všude trpíš? Marný výčet!
Universální neštěstí

zchromilo všechno viditelné,
ač přišlo z neviditelna.
Ať přijde smrt! Ať všude velne,
jediná silná, kouzelná.

Ať kraluje, ať vojevodí
jak na temeni horstva sníh.
Ať spravedlností se brodí
jak lidé krví bližních svých.

Letěla bílá holubička
a za ní loďstvo jestřábí,
krev do rodného údolíčka
málem - a nakapala by.

Chtěli jsme s jedním srdcem žíti
v své pýše deset životů.
Stačili jsme si však z nich vzíti
jen desaterou robotu.

Vidím už lid, jak robotuje
za hříchy vládců na cizím,
a sám sobě se obdivuje,
z Pompejí trosky odklízím.

A Vesuv důvěrně mi šepce:
Jsem zbytečný, už nesoptím.
Ledaže dílo lidské hebce,
jak sluší troskám, zakoptím.

Hned stůňu lehčeji a méně,
když znenadání vzpomenu,
že tváří v tvář světové změně
jste neuhnuli plamenu.

Žijeme vedle sudu prachu
s divokým klidem kacíře -
k těžkému osudu žít v strachu,
k sladkému snu žít u víře.

Věřiti ještě - zvedat kámen.
Těžké to, těžké břemeno!
Chce vůlí mozku, silou ramen
do výše býti vzepřeno.

Ať skuhrá rozum uvážlivý
nad prohranými ústupy,
my nevejdeme nikdy živi
v říš mrzáctví a potupy.

Jez hučel. Kdo ví, co jsem cítil;
dva lidé stáli podle mne.
Ten první zábradlí se chytil
a puzení měl tajemné

utonout v jeho symfonii,
současně obr a jen prach.
Ten druhý lhostejně jez míjí,
obrněn pýchou svou až strach.

Oh, heroové, hrdě snící
v své katedrále zármutků!
Vy, přikrašlující si svící
svých světlých žalů pohnutku!

V robotné kazajce své bídy
já všivácky se ošívám
a šaty z ohnivzdorné slídy
v neštěstí krásném přeji vám.

Připadám si jak Berlín často,
sesutý, zbombardovaný -
těch náletů! Už je jich na sto,
a děla vzdušné obrany

tam dnes i zítra buší v uchu
jak léky na mé choroby.
Tak přecházíme v říši duchů
do pravé příští podoby.

Vidím se v duchu v hustém sadu,
s rozhledem přes les do dálky.
Tady bych šel as mimo vádu,
bez nemoci a bez války.

Tam u lavičky pod jasmínem
záhon a na něm azalky.
Vše dýchá zdravě v míru líném,
bez nemoci a bez války.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm