Ó jas, jejž zřím!

27. června 2016 v 6:31 | Misantrop

Právě dnes 3.9.39 začíná nový misantropický rok, rok Mezník, rok plný nadějí a jasu.


Či já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím!
Teď mudrcovu slovu rozumím.


Po starostech a smutcích klid a jas
Venku z ruchu šalebného světa
Jak květ lotosu je srdce tiché zas


Nebe bylo rudé, ve všech lesích zpívali vesele ptáci, údolí zářila jasem, ale v mém srdci to bylo ještě tisíckrát krásnější a radostnější!
A bytostí mou tiše
se rozlil prostý jas.


Já se směji, když vy píšete básně!
Jako by slepec chtěl opěvovat jas!


Člověku hluboce myslícímu a cítícímu, který nadto prošel školou upanišadové moudrosti a pochopil její klady i zápory, je možno poznat a udržet si hluboký vnitřní klid a dokonce jas, který neplyne z iluzívních představ, ale z bezpředsudečného pohledu ontologické skutečnosti tváří v tvář.


Ten dav mi zahal zmateně se dmoucí,
jenž k ječícímu víru táhne nás;
k soutěsce veď mě, pod nebem se pnoucí,
kde básníku jen kvete čistý jas.


Dočetl jsem Příběhy z moudrosti Indů. Za necelé čtyři dny! Knížka se velice dobře četla; také po grafické stránce se velmi povedla. Všechny ty krátké příběhy, až pohádky, mě nadchly a okouzlily. Nikde se například nežere maso, krávy jsou krásné, ptáci zpívají dětem ukolébavky, nikdo nezabíjí ani nemučí zvířata, leda špatní lidé z nečisté kasty nedotknutelných, jako jsou lovci či řezníci (řezníka dodnes v Indii najdeme jen mezi muslimy! - slovo k podstatě islámu, podle Schopenhauera a Berlusconiho nejhloupějšího ze všech náboženství). Všechny povídky pak prostupuje hluboká moudrost, dobrota, vůně květin a sluneční jas.


Veden září světla pronikl až na nejhlubší dno propasti, až docela k němu, k tomu božskému talismanu. V tom okamžení rozlil se po celé zemi letmou nádherou zázračný jas a všechna srdce zachvěla se neskonalým okouzlením.
(Wagner: Virtuos a umělec)


Sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,
před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.


Tajemný jas zvedá se jak duha daleká
Až jsem se bál, že padá Stříbrná řeka
Že sem v půli oblačného nebe přetéká
Zvedám hlavu - dlouho hledím, jaká je to síla!
Jak mohutné, skvělé dílo příroda tu vytvořila!
(Li Po: Při pohledu na vodopády na Lu-Šanu)


Nechť jasně rozvážný nám svítí jas,
noc ve zmatené snění vplete nás.


Jen kde sama vyjde z temnot svých,
provází ji v jejích kročejích.
Nevyšla však dosud v denní jas
a nemíní ani v příští čas.
(Morgenstern: Kmotra Kunkel)


Ó lampo se stříbrným hořákem, potřebuješ prokazovat služby lidem, kterým nejsi ničím povinna? Když takto záříš a vydáváš nerozhodný, leč dostatečný jas, neodvažuji se uposlechnout našeptávání své povahy a zůstávám v posvátném předchrámí, dívaje se pootevřenou branou na ty, kdo unikají před mou pomstou do lůna Hospodinova.


Jistě má nějaká svá tajemství - ošklivá tajemství, vypadá na to - tajemství tak temná, že v porovnání s nimi i to nejhorší bylo by jako sluneční jas.


Indie bývá přirovnávána k měsíci, protože se v ní udržuje nepřetržitá posloupnost světců a mudrců, kteří všechny a všechno vedou a řídí a jako měsíc rozdávají svůj jas kolem.


Kolikerou obětí musil si vykoupit nikoli svůj sobecký klid (jak říká lidský průměr, neschopný povznést se se svým porozuměním k takovým osudům), nýbrž jas svého díla a své dovršení!
(Rolland: Goethe)


Mdlé zimní slunce rozlévá po obloze šikmou, podivně žlutavou záři. Jak putuje denní slunce nízko nad obzorem, o tolik výš ční v noci měsíc. Právě byl v perigeu, a i když bylo zataženo, stejně byla díky jeho jasu nezvykle jasná noc. To jsou divy.


O zajících se říká, že za měsíčních nocí, zvláště při úplňku, poskakují a hrají si spolu, radujíce se z měsíčního jasu, jak píše Xenofón.


Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem! Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu?


Pakliže vlastním leskem se honosí luna,
což nemůže umdlévat v určité končině kosmu,
když míjí místa, jež nepřejí jejímu jasu?


Žádný člověk nevyprávěl s větší magií o výjimkách lidského života a přírody; o horoucí zvědavosti rekonvalescence; o skloncích ročních dob, klesajících pod vyčerpávajícími přívaly jasu.
(Baudelaire: E. A. Poe)


Ta chmurná tvář dodává mu důstojenství velebné,
hodné filosofa, jenž část temnou našel v jasu dne.


Ale má se to s člověkem jako se stromem. Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny do země dolů, do temna, do hlubin - do zla.


Mládí, samo o sobě krásné, nemá potřebu jasu: v přemíře životních sil tíhne ke všemu tragickému.
(Zweig: Zmatení citů)


Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním. I bez kormidla a bez kompasu pronikají do širého oceánu "nevýslovného jasu."


Občas nastala dlouhá rozpětí jasu, doby, kdy si myslel, že není člověk.


Déšť se spustil nad nížinou, slunce zase vysvitlo v plném jasu a na šedém pozadí se zaskvěla nádherná duha. Vilém jí jel v ústrety a teskně se na ni díval. "Ach," řekl si, "je to opravdu tak, že nejkrásnější barvy života spatřujeme toliko na temném pozadí?"


Ti, kteří vyvinuli ve své mysli dokonalé vlastnosti vedoucí k osvícení, kteří překonali chtivost a našli zalíbení v odříkání, jsou prosti kazů a plni jasu a došli vysvobození již na tomto světě.


BALVANEM JASU ROZTŘÍŠTĚNÝ JSEM
NA TISÍCE MOTÝLŮ A PTÁKŮ
(Miroslav Florian)


Zatímco rozjímal, snesl se soumrak, zaplavující hlubiny hustým sametovým šerem, které se jako nějaké barvivo rozlévalo výš a výš. Pak celé horské pásmo, teď už mnohem bližší, zbělelo novým jasem: to vyplul úplněk a postupně se jako nějaký nebeský lampář dotkl každého štítu, až se celý dlouhý horizont na modročerném nebi rozjiskřil.


V létě jsem byl volný a šťastný jako divoké zvíře; Hvozd bylo jméno mého bratra, Doubravka se jmenovala má sestra; mohl jsem si pět, spolu s básníkem Antonínem Sovou:
Napojen světelným jasem,
svěžestí horských míst,
prostoupen silicí sosen
jsem jak vzduch lesní čist.


Tu a tam probleskovaly z hájů, jako z houštin snů, fantastické stromy, jejichž dlouhé, útlé kmeny nestály zpříma, ale skláněly se ladně k světlu, které v poledních hodinách nahlédlo do středu doliny. Jejich kůra byla žíhaná svěžím, měňavým jasem ebenu a stříbra a byla tak hladká, že jsem kromě líček Eleonory nepoznal nic hladšího.


Když pod širé nebe se postaví za hvězdné noci
v nádobě lesklá voda, tu sršící jasem
souhvězdí kosmu se objeví v hladině naráz.


Jasně červená pláštěnka a meč blýskající se ve slunečních paprscích dovršují onu proměnu, tváří v tvář umírajícímu zvířeti zalitému potem a krví, a odhalují fascinující stránku celého představení. To vše se odehrává pod žhavým španělským nebem, vůbec ne tak sytým a nelítostným, jak se všeobecně soudí, ale spíše zářícím mdlým a kalným slunečným jasem, chvílemi až neskutečným, tak mocně rozptýlené světlo a úmorné vedro vyvolávají uvolnění smyslů, onu ochablou vlhkost těla.
(Bataille: Příběh oka)


Svět naslouchá už jen šestimístným číslům vražd a extremitám, a jako by téměř dokonale zapomněl, že nejrozlehlejší vládu nad námi nade všemi drží nerozborné ticho, nepohnutelný klid a nevyviklatelný střed vznešeného jasu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm