Antonín Sova: Předzvěst zlatého Babelu

25. července 2016 v 10:47 | Misantrop |  Četba

I.

Ruch Babelu do noci stále vřel,
a nestvůrné domy výhní plály.
Tisíci dobře mířených střel
myšlenky výdělkářů zrály...
Obelstít, zdolat, znásilnit,
upoutat rozum i cit.
Ze všeho růsti má zlatodol
kdekoli kolemkol,
kde pracují za mzdu otroci
od rána, od rána do noci...

Již hromady zlata se věží, kupí...
Je žraví vždy oblétají supi
a v šílenství
se o moc prou a prvenství,
rvou zobci si peří a klovou oči
a křídla zlámaná
po zemích a mořích vlekou, a točí
se na povel Satana...

Nad Babelem krvavá denně zář...
A čímsi kořistníků tvář
neblaze hrozí... Jejich chrup
mní pozřít protivníků trup
a jejich čelist rozvírá
se do dálek i do šíra...

Kdož stavěti Babel pomáhají,
své vozí kvádry, své síly dají,
zří denně, jsou zlatem stmeleny
ty jeho kameny,
dnem, nocí jej hlídají kořistníku,
mzdu berou za to, bez lásky, díků.
V nich po práci marného přítomna
myšlenka roste ohromná:
My, bez viny, dobří, za těžkou prací svou
my, jdoucí! stvoříme novou epochu světovou...
My zdvihnem se jednou, ať stavba ční
až k nebi jak příšera smuteční
a opuštěna v záři hvězd
ať mezníkem přechodné doby jest,
ať kosmické jak strašidlo
ztrhaných mraků pod křídlo
ční, Babel zlatem stmelený,
chladný a studený...

II.

My do výší vnikli již nejzazších,
sta pater věků a kultur nás zdvihlo
až v závratnou oblast, kde vítr ztich,
však hladových ptáků se hejno zlíhlo...
Z nás budoval každý a tesal a snášel,
bděl u ohně věčného, soumrak kdy zhášel
oblaka nocí vybledlá
a dlouhým plutím slabá a mdlá...

Však běda! Náš pot se v stružky slil
a pod Babelem kdes vyústil
v potoky zlata, jež mocní světa
v své jímky schytávali léta,
ty hrůzostrašnou svou pod zoří
nezvěstných tekly do moří...

A my jsme jen viděli, v úzké své kleci,
kde k nýtu jsme spájeli nový nýt,
kdes v hloubkách se ztrácet, to zlato téci
a do neznáma vyústit,
a poháněni, jak obrovské stroje,
světovým řádem puzeni
my zvykali si už na zklamání svoje
a na své... zchuzení...

Leč druha když za druhem v rezignaci
stymfalští odnášeli ptáci,
my s obrovské stavby lešení
jsme do hloubek nesmírných shlíželi zděšení,
a začali poprvé reptat, vztek játra nám počal leptat,
i srdce i mozek... Též jakás i radost vzdálená
k nám vztahovat počala záchranná ramena...

Tu poprv jsme stavili práci na Babelu
i rukou i mozků - vzdor, ruka na čepelu
připraven mlčky čekal, co Mamon dole
obstoupil Babel v hrozivém kole...

A s té své hrozivé výše
jsme křikli dolů, kde rozvalený v své pýše
v svých chapadlech objatý Babel
držel a svíral
strašlivý Mamon, ďábel,
a hlas náš dálkami hvízdal a hřímal a zmíral:

Nuž, vizte, toť on, toť on...
Toť Mamon, toť on, toť on...
Nám překáží na vlastních osudech
pracovat, nad zisk je necení,
už na jeho zlato se každý dech
náš promění...
Ne, nezdvihnem ruky už jedné,
blesk myšlenky bědné,
nepošlem děti kruh nový dostavět
zlatého Babelu, k chladnému nebi
jenž ční a se šklebí,
mřít nepůjdem za Mamon...

Nuž, vizte, toť on, toť on...
Radš opustit závratnou stavbu
a podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu,
svým aspoň něco zváti,
své síly rozepjati
pro vlastního srdce potěšení...

My obrovské stavby jsme viseli na lešení
jak přezrálé plody svým odhodláním, a dole
šilhavý Mamon obcházel Babel v hrozivém kole...

III.

By Moloch ten mohl své zlato jíst,
dnem, nocí, ten Babelu zlatého Antikrist,
vše zkoupil svým zlatem. Dal utápěti
svět celý v svém zlatě... My staří i děti
jsme pro něho od rána do noci
jak otroci
se plahočili... Tož má teď zlato.
Však hlad nám pouze uštědřil za to...

Brav, obilí, kov a vše, co dá
les, pole a moře, co úroda,
on skoupil svým zlatem z našeho potu,
toť jeho je odměna za robotu,
vše skoupil, vše zdražil pro náš hlad...
Jak sépie
když tisíci chapadly krev nám vypije,
zlo vymýšlí pod Babelem svým,
nás dráždí chapadlem lepkavým,
nás, v Babelu vězněné, objímá chapadel sty,
všem staví se hrozivě do cesty...

A nutí nás do práce, nýt a nýt
spájeti, obrábět hmotu a vytvořit
vše, čeho si žádá ve chvilence:
netvorných lodí obrněnce,
bezčetné řady strašných děl.

Jak po vědě hmatá, po umění,
div nežádá duší si přesvědčení.
Lup modlitbou počíná, k Bohu již pěl.
Chce zákonem odvěkým svého zlata,
by moc svou na věky udržel...

I my se již modlíme k Bohu svému
v nás poznáním novým stvořenému...

Nuž, opusťme závratnou stavbu!
Chcem podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu...
A den jak se blíží,
nejzazšího kruhu na lešení,
my chystáme se jít z vězeňských mříží,
jsme odhodláni, za těžkou práci svou
stvořiti novou epochu světovou...

IV.

Věž zlatá se zachvěla v základech svých.
My prcháme Mamonu. Zlatá věž
se houpá a chvěje jak nesmírná Lež,
jež dimenzí nabyla nesmírných...
Nás oslepil Mamon, však nezabil ještě,
k mzdě přikovat chtěl nás, svou hrůzu věště...
A Babel se prázdnil. Proud valil se dravý,
tah národů všechněch stěhovavý...
Jak ve zmatku, mrtvě čněly
kol nestvůrných hřídele, těžce se zamlčely!
I komíny továren neslaly šmouhy
v den oblohou modrý a prázdnotou dlouhý
jak věčnost, jež peklem kdys stala se nevolníkům,
ač rájem být mohla smrtelníkům...

Už plantáže ztichly.
Už poslední zlatý kvádr se na boku válí,
je nezdvihnut jeřábem, žhne a pálí,
nad Mamonu řekou, jíž břehy vyschly...
Už pot náš se v zlato jeho nepromění,
chce k záchraně naší téci i k potěšení...

Věž Babelu zlatá do oblak ční,
žhnou sloupové kostry její západem průzrační,
jak červánky slunce prázdno její
duchovým mlčením utápějí,
ta obrovská stavba, již opustil hybný Duch:
toť zapomenutý je Molochův bůh.

V.

V tu chvíli, kdy všichni Babel opouštěli,
(nás duše již předešla v nejkrásnějších snech),
v hostinné kraje ony jsme spěli,
kde pracovat přáno je každému na vlastních osudech...
V tu chvíli z nás každý kvésti spatří
zem dávno nám zaslíbenou. Ji hostí
vesmíru kouty tytéž, kde kosti
složeny pracovníků bratří
v prach dávno, tak dávno rozdupané
pod Molocha kročejem zlatým...
Tu zákonem svatým
nad prací svou bude i ziskem
bdít radostný člověk příštího dne.
A silný z tvůrčí své obnovy
si rozkošné zbuduje domovy
a v nitro své vlastní hloub pohlédne...

Tam vzadu kdes netvorný Babel sahá
zdviženým koncem nad mraky.
Je prázdný, je prázdný, toť kostra nahá
lidskými před zraky.
Jen Moloch ji svírá chapadly svými,
co u nohou vysýchá
mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá
ostrůvky ztracenými,
a slábnoucí, celou tíhou svou
jak Moloch lpí na Babelu svou pýchou bláhovou
tu obrovskou stavbu svíraje rameny,
svým nezvratným koncem ji jednou zkácí
a zlatem, jež vstřebal, sám vykrvácí...
se zalkne jich zlatými plameny
a pod sesutými zlatými kameny.

Ze sbírky básní Zpěvy domova od Antonína Sovy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm