Melodie bude věčně znít

12. července 2016 v 13:56 | Misantrop

Zapínám rádio
Vysoký hlásek a něžná melodie se ospale linou z reproduktorů
Píseň, jejíž růžový obsah už dopředu znám, by dokázala jednoho umrtvit


Melodie, kterou hráli, se změnila, a změnil se i charakter hudby. Něco se tam připletlo - ale dalo se to těžko popsat. Ozvala se jakási skřípavá, vřeštící, výsměšná melodie: Winston ji v duchu nazval zbabělá.


V téže chvíli zanotoval všechen klášterní národ Cararara-bum, tu pekelnou melodii, která by mohla dobýt všechen civilizovaný svět, vstoupila-li by se zaklepáním do domova idiota, kterého každý člověk tu a tam přechovává na dně své všední duše.


K poslechu jsem si vzal to druhé mé nové album od Tristanie - Illumination. To už je podstatně zdařilejší počin! Melodie jsou tam melodičtější, zpěvy výraznější a obměňovanější, hudební nápady a motivy barvitější a neotřelejší. Opět je tam co poslouchat a poslouchá se to dobře.


O italském skladateli a houslovém virtuosovi 17. století Tartinim se říkalo, že se mu ve snu zjevil ďábel. Aby ho ujistil o službách, jež je schopen poskytnout, zahrál zlý duch na hudebníkovy housle nějakou melodii; když Tartini procitl, stále mu zněla v hlavě, a tak si ji zapsal. Dodnes se hraje jako "Ďáblův trylek".


Ptáčci zpívají. Například na naší střeše se usadil jeden vytrvalý zpěvák a vyluzuje ze svého hrdélka líbeznou melodii. Sice ho z okna nevidím, ale podle zpěvu jsem jej určil jako rehka zahradního. Vydatně si přehrávám mého nového cembalového Bacha. Zejména disk číslo 3 (Francouzské svity) je výborný. Ty jeho zvonivé cembalové trylky a "nekonečné" melodie velice připomínají písně zvonků! Buď poslouchám Bacha, nebo ptáky, což je úžasně harmonizující kulisa pro usínání, procitání, přemýšlení i pro odpočinek na zádech s rukama za hlavou.


Množství jednotlivých melodií, to celé mohutné a jasně zesilující zvučení jeví se poslouchajícímu zase jen jako jedna jediná, mohutná lesní melodie, která ho hned z počátku podnítila k takové zbožnosti, jakou se jindy cítí uchvácen jeho zrak při pohledu na temně modrou noční oblohu, takže čím déle na ni zírá, tím zřetelněji, jasněji a zas ještě jasněji vnímá nespočetné množství hvězd. Tato melodie v něm bude věčně znít, ale zatrylkovat by ji neuměl; aby ji zase celou slyšel, musí se znovu vypravit do lesa, a to v letní večer. Jaká zpozdilost, kdyby ho napadlo lapit jednoho z těch líbezných lesních zpěváků a doma ho snad učit pískat útržek oné slavné lesní melodie! Co jiného by uslyšel než - dejme tomu - kteroupak melodii?
(Wagner: Hudba budoucnosti)


Pěvecký sbor ptáků ani nezmiňuji. Ti už patří jaksi k samozřejmé kulise tohoto posvátného okrsku. Jedni se hemží, abych věděl, že svět ještě nezahynul a o druhých vím málem jen tehdy, když některý ptáček ze stálého osazenstva háje vymyslí úplně novou melodii nebo pozmění starou. To se pak zaposlouchám, a čtu-li právě, musím, a rád, odložit knihu, protože na obé se soustředit nedokážu. Obyčejný drozd, z jehož otvírajícího se zobáčku se linou zázračné melodie plné zlata a jenž se při tom nakrucuje jako slovácká tanečnica. Člověk s takovým darem by na tom vytřískal majlant, avšak drozdí píseň zanikne a už ji nikdy nikdo neuslyší a neocení - kromě mne.


Když jsem sám a hudební žilky se ve mně rozechvějí, pestré, spletité zvuky utvářejí se v akordy a nakonec z toho povstane melodie, která jako idea zjevuje celou mou bytost.
(Wagner: Umělec a veřejnost)


Tragické masky všelidského utrpení dojímají mohutněji nezralou mysl než Mozartova stříbrná melodie.
(Zweig: Zmatení citů)


Když už jsme u té hudby, Schopenhauer ji dost správně vykládá teoreticky, z filosofického hlediska, a rozebírá ji jako nevědomý projev podstaty světa. Za základní bas světa jako hudby považuje neživou hmotu, za melodii pak rostlinstvo a zvířectvo, včetně člověka.


Nevyčerpatelnost možných melodií odpovídá nevyčerpatelnosti přírody v odlišnosti individuí, fyziognomií a životů. To, co vidíme v poezii, nacházíme opět i v hudbě, v jejíž melodii poznáváme obecně vyjádřené nejniternější dějiny sebe si vědomé vůle, nejskrytější život, dychtění, utrpení a těšení, odlivy a přílivy lidského srdce. Melodie je vždy odchylováním od základního tónu tisíci podivnými mylnými chody až k nejbolestnější disonanci, z níž se konečně znovu nalézá základní tón, který vyjadřuje uspokojení a uklidnění vůle.


Ach, ty jejich zobáčky k písním věčně otevřené,
jak libé melodie se z nich bez ustání linou skvělé!


V řece a z jejího lůna stoupal šum, který se pozvolna sléval v melodii tak konejšivou, tak božskou, jakou vyluzuje jen harfa Aiólova, líbeznější než cokoli na světě krom hlasu Eleonory. A konejšivá melodie, něžnější než větrná harfa aiólská, éternější než všechno na tomto světě krom hlasu Eleonory, pozvolna utichala v šumu slabším a slabším, až se proud opět ponořil do velebnosti dřívějšího mlčení.


Člověk hledá a nemůže najít jakéhosi "Boha" na nebesích, hledá ho po kostelech a jiných ratejnách, ale že ho navštěvují cvrlikající bohové, kteří mu zpívají melodie sladší než vyžilé songy superstars, k tomu je hluchý, slepý, blbý - a lidský!


V parku jsem zaslechl překrásně modulovanou předjitřní píseň kosa. Nebyl to tedy jen ten ostrý varovný tíkot, jímž se občas ozve, nýbrž nádherná melodie, skoro jarní. Poslouchám Trylek, pořad staré hudby na stanici Vltava. Na pořadu je Locatelli a Scarlatti. Nádhera. Balzám. Villiers de l'Isle-Adam měl zřejmě také rád starou hudbu - na úkor "moderny", již zřejmě nesnášel - pokud lze soudit podle jeho povídky Tajemství staré hudby, věnované Richardu Wagnerovi. Abych byl upřímný, čekal jsem však od této povídky spíše nějaký skrytý esej. Nicméně z náznaků soudím, že onu nemelodickou "modernu" (doslova "kočičinu", jak píše) příliš nemiloval. Také ona dedikace Richardu Wagnerovi mi dává smysl. Tento německý romantik totiž nakrátko obnovil krásné, táhlé, zasněné a trochu melancholické melodie ve století, v němž hudba zaznamenala úpadek. Spím klidně, nahý, opět jen s tím skvělým Bachovým mistrovstvím "nekonečné" melodie bez jakýchkoliv rušivých fortissim. Tohle se dá bez omrzení poslouchat pořád dokola.


Na konci noci přilétá vždy na mé okno kos a ještě než se pořádně rozední, způsobně tam už zobá připravené dobrůtky. Možná slyší tlumeně i přes zavřené okno hudbu, kterou při spánku poslouchám. Rád bych věděl, jestli z ní má rozum; jestli dokáže ocenit jemné barokní melodie, a jsem zvědavý, jestli konečně na jaře, až rozezvučí svou flétnu ukrytou ve žlutém zobáčku, nezaslechnu v jeho zpěvu některý povědomý motiv. Možná bude zpívat přímo na parapetu za oknem. Nechám se překvapit.


Nedovedu všedně lhát; ústa by se mi zkřivila pohrdáním a hnusem. Potřeboval bych jistý čas na rozmyšlenou, abych svou odpověď zbásnil a zhudebnil - nenacházím však vhodných rýmů ani zdobných melodií.


To je úžasné! Ve čtyři hodiny ráno jsem zaslechl mísit se do nočních tónů mé domácí barokní hudby venkovní melodické přizvukování kosa. Já to předvídal! Kos seděl na parapetu, díval se odtud dolů na nečekané čerstvé spousty jarního aprílového sněhu, očividně naslouchal tiché hudbě, linoucí se z mého pokoje, a zřejmě se snažil svým flétnovým hláskem napodobovat slyšené. Příliš se mu to sice nedařilo; žádnou známou skladbu jsem z jeho zpěvu nepoznal, pokud se právě o to vůbec snažil, nicméně tvořil spíše k melodiím jejich jakýsi druhý a třetí hlas, skládaje k nim jako pravý umělec i jejich ústrojné kontrapunkty a samostatné doprovodné party. To je k nevíře! Ten černý kos je zázračný poklad. Představte si divoké zvíře, které přilétá na moje okno skládat hudbu. Toť on. On je nepostradatelný. Lidstvo - postradatelné. Ten kos a ostatní ptáci - zcela a naprosto nepostradatelní.


Jak může někdo v přírodě poslouchat rádio! V přírodě, kde je tolik jiných úchvatných zvuků a zpěv ptáků! Muziku poslouchám v bytě, mezi čtyřmi stěnami, abych přehlušil hluk vydávaný lidmi nebo bezpodnětné noční ticho. Ale venku, kde zaznívá tolik přírodních melodií? To je jako pustit si walkmana na koncertě, dívat se na televizi v kině! To je vidět, co to je za hovada!


Dar sdělovat s lidmi krásné city a nádherné obrazy v sladkých slovech a melodiích, každému předmětu se přizpůsobujících, okouzloval odedávna svět a byl nadaným lidem hojným dědictvím. Naslouchali jim na dvorech králů, u stolů bohatců, přede dveřmi milenců, a sluch i duše se uzavíraly všemu ostatnímu; podobně si blahořečíme a nadšeně zastavujeme své kroky, když zaznívá z houštin, jimiž kráčíme, mohutně jímavý hlas slavíka!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm