Niccolò Machiavelli: Rozpravy 1. (výpisky)

30. září 2016 v 20:18 | Misantrop |  Četba

Úvodem

Lidé mají ve zvyku chválit staré zašlé časy a na současnost si naříkat. Je to způsobeno tím, že o minulosti se nikdy nemůžeme dozvědět úplnou pravdu. To, co době neslouží ke cti, zůstává obyčejně pod pokličkou, a naopak, co ji věnčí slávou, to z plna hrdla opěvuje - ať jde o vítěze, nebo o poražené, takže potomci obou znesvářených stran mají důvod vychvalovat dávné časy. Mimoto lidská nenávist je vyvolávána buď závistí nebo strachem, a protože minulosti se ani nemusíme bát, ani jí cokoli závidět, hledíme na ni zcela nekriticky.
Jinak je tomu s naší současností. Tu totiž dobře známe - nejen její dobré stránky, ale i ty, které se nám příčí - a proto máme sklon vidět ji v horším světle než minulost, i když stojí třeba v mnohém daleko výš. Nemám na mysli umění, z něhož nám zůstaly hmatatelné doklady a lidé na jeho kvalitě nemohou nic změnit, ale život a mravy lidí, na něž nemáme prakticky důkazy.
Na jedné straně tedy lidé z pochopitelných důvodů nekriticky vychvalují minulost, na straně druhé se však také v mnohém nemýlí, když ji stavějí nad naši přítomnost. Jestliže lidé ve spořádaném a prosperujícím státě reptají na současnost a oslavují minulost, pak očividně nemají pravdu, je-li jim však osudem přisouzeno prožít svůj život v době úpadku své země, pak nostalgické vzpomínky na minulost jsou jistotně na místě.
Naříkají-li si dnes Italové nebo Řekové na svou současnost, mají tedy stokrát pravdu, protože jejich minulost byla veliká a obdivuhodná, zatímco přítomnost se topí v bídě, potupě a porobě a vše se dusí v morálním bahně. Všechna neřest našeho světa je o to opovrženíhodnější, že se v ní válejí i lidé, kteří si činí nárok na neomylnost a na zbožňování všemi ostatními.
Nemýlím se však i já, když chci vyzvednout za vzor naší současnosti starý Řím? Nikoli - kontrast tehdejších prokazatelných výsledků a současná ubohost bijí do očí. Proto bych rád zachytil ve svých rozpravách všechno podstatné, co by bylo možné z minulosti oživit, aby dnešní, zejména mladí lidé věděli, kudy se mají do budoucna ubírat.

*

Ačkoli zavádění nových pravidel a myšlenek vždycky bylo pro lidskou přízemnost stejně riskantní jako prozkoumávání neznámých pevnin a moří, přesto jsem rozhodnut, hnán vrozeným pudem, na nikoho a na nic se neohlížet a jít nevyšlapanými cestami.
Nepřestávám žasnout, když vidím, jakou úctu prokazujeme slovy starověku, jak si lidé kupují za velké peníze úlomky z antických soch a vystavují je ve svých domech, stavěných v antickém stylu. Jsem smutný, když vidím, jak pouze z vnějšku obdivujeme, co vykonaly staré říše a republiky, králové, vévodové a zákonodárci, ale poučit se z jejich skutků nedokážeme.
Nenajde se vladař nebo republika, vévoda či vojevůdce, který by se řídil příkladem starých národů při zřizování republiky, při spravování státu, při vládě v říši, v organizaci vojska nebo ve vedení války, v zákonodárství nebo při rozšiřování území. Podle mého názoru příčina není jen v slabošství, k němuž dospělo lidstvo pod vlivem současného náboženství, ale spíš zahálka urozených, která zamořila mnoho zemí a měst křesťanského světa. Málo čteme o historii, a když už čteme, pak často vůbec nepochopíme pravý smysl jejích dějů.
Neumíme dát do souvislostí rozmanité děje a události, jež jsou v ní obsaženy, a nesnažíme se je následovat, protože nám to připadá obtížné, ba nemožné. Jako by se slunce, obloha, přírodní živly nebo lidé chovali dnes podle jiných zákonů než dříve, jako by lidská povaha byla uzpůsobena jinak než ve starověku. Rád bych na tento omyl upozornil, a proto jsem uznal za vhodné napsat o všech Liviových knihách, jež zub času nezničil, a popsat všechno, co ze starých i novějších událostí považuji za bezpodmínečně nutné k jejich lepšímu pochopení. Tak přinesu čtenářům svých úvah užitek z dobré znalosti historie, který nikdy není k zahození.

Na začátku světa, když lidí bylo ještě málo, žili rozptýleni jako divá zvěř. Teprve s rostoucím počtem lidstva se objevila nutnost spojovat se ve větší celky, aby se mohly lépe bránit.

Historikové, zabývající se vývojem společnosti, se shodují v tom, že zákonodárce by měl všechny lidi bez výjimky předem považovat za špatné a počítat s jejich nejhoršími stránkami, protože jakmile se jim dostane příležitosti, okamžitě v nich převáží. Pokud špatnost není určitý čas vidět, pak se skrývá z nějaké nám utajené příčiny a my ji poznáváme teprve tehdy, až propukne. Odhalí ji čas, který také proto nazýváme otcem moudrosti.

Na začátku světa, když lidí bylo ještě málo, žili rozptýleni jako divá zvěř. Teprve s rostoucím počtem lidstva se objevila nutnost spojovat se ve větší celky, aby se mohly lépe bránit. Původně si vybíraly za svého vůdce nejsilnějšího a nejzdatnějšího jedince a tomu pak projevovaly úctu a poslušnost. S rostoucím uvědomováním si dobra a zla zavedli lidé zákony a stanovili tresty pro ty, kdo se proti nim provinili, a nestavěli si do čela nejsilnějšího, nýbrž nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího.
Později, když vládcové nastupovali na trůn nikoli podle kvality, ale podle dědičného práva, začali se od vzoru svých předků odklánět. Začali přezíravě hledět na statečné skutky a ctnosti ve víře, že jediným vládcovým údělem je hýřit a trumfovat druhé v přepychu a bezuzdnosti. Takový pán pak nutně upadl časem v nemilost a nenávist, z té se u něho zrodil strach a nezbylo mu než se odhodlat k protiútoku. Tak vznikly tyranie, ale i první vzpoury a spiknutí proti vladaři. Vedli je muži smělí, vynikající nad ostatní velkorysostí, šlechetností, bohatstvím, urozeností a nesmiřitelností k špatnému životu vladaře. Lid je ochotně následoval, a když vládce zbraní přemohl, přislíbil poslušnost svému osvoboditeli. Živá vzpomínka na nedávnou tyranii způsobila, že zpočátku žili podle zákonů, nad vlastní zájmy stavěli obecný prospěch a spravovali a udržovali soukromé i veřejné majetky se stejnou starostlivostí a péčí.
Jakmile však správa přešla na jejich syny, kteří už neměli zlou zkušenost otců a nepoznali vrtkavost Štěstěny, nechtěli se spokojit s občanskou rovností, propadli chamtivosti, ctižádosti a neřestem. Z aristokracie se vyvinula oligarchie, která už neměla žádný zájem o blaho pro všechny.
Netrvalo však dlouho a stihl je stejný osud jako tyrany. Lid se takové vlády brzy nasytil a vzal zavděk jakýmkoliv spojencem, který byl ochoten rozvrátit a zničit dosavadní vládu. Po pádu oligarchie už nikdo nechtěl ani slyšet o monarchii, protože vzpomínky na ni a na její příkoří byly ještě příliš čerstvé, a tak se zrodila demokracie, kdy už není u moci hrstka urozených nebo silný jedinec. A protože každá nová vládní forma zpočátku vzbuzuje naděje a jistou úctu, po nějaký čas se udržela.
Nikoli však nadlouho. Když vymřela generace, která ji vyvolala v život, zavládla brzy bezuzdnost, nevázanost, nedisciplinovanost a volnost mravů. Občané přestali respektovat jeden druhého i úřady. Každý si žil podle svého bez ohledu na ostatní. A tak když nastala chvíle nejvyšší nouze, navrátili se lidé na radu moudrého a klidného muže zase zpátky k monarchii, protože toužili skoncovat s nesnesitelnou anarchií. Monarchie pak opět dovedla společnost zákonitě k anarchii a v tomto začarovaném kruhu se dosud točí všechny státy na světě.

Jen málokterý stát dostává do vínku, ještě než udělá své první krůčky, smysluplnou a všestranně promyšlenou ústavu. Obvykle ji vydává teprve panovník, který má ve svých rukou veškerou moc. Je-li to muž na svém místě, jenž nechce sloužit sobě, ale veřejnému blahu, a nemyslí jen na přítomnost, ale i na budoucnost společné vlasti pro všechny, musí usilovat o to, aby veškerá moc byla jen v jeho rukou. Nelze odsoudit muže třeba i za krutý čin, jestliže ho vykonal ve prospěch teprve zakládaného státu nebo nově budovaného zřízení na sutinách starých pořádků. Jeho skutky jsou měřitelné jen výsledky jeho úsilí. A má-li takové, je ospravedlnění nasnadě. Jen násilí sloužící zkáze je odsouzeníhodné. Je-li však takový panovník vskutku moudrý a jeho úmysly tak vznešené, neměl by zanechat svou svrchovanou moc jako dědictví svým nástupcům. Lidé mají totiž spíš sklon ke zlu než k dobru a mohli by jí začít zneužívat. Ani základy státu, jež položil v podobě sebelepší ústavy, nejsou pak dost pevné na to, aby na jejich obranu stačil jeden jediný člověk. Odolají nepřízni času jen tehdy, pečuje-li o ně víc lidí společně. Nicméně rozhodovat v nejdůležitějších záležitostech musí opět jednotlivec, protože kolik lidí, tolik různých názorů.

Za lidi bezectné a hodné všeobecného opovržení jsou považováni zlehčovatelé ctnosti, vědění a umění, které život lidstva obohatily a posunuly jeho vývoj kupředu, tedy všichni ti přízemní cynici, tupci, nevzdělanci, poživační zahaleči, darebáci a neschopní ubožáci.
Kdo má jen trochu rozumu a zdravé morální základy, musí se s tímto žebříčkem hodnot ztotožnit. A přesto ve svých skutcích většinou, ať vědomě či nevědomě, oslněni prchavým leskem a falešnou gloriolou, následují mnozí spíše příkladů špatných než dobrých, místo uznání, klidu, bezpečnosti a nesmrtelné slávy raději volí tyranii a vydávají se napospas všeobecnému opovržení, nebezpečím, věčnému strachu a hanbě.

Panovníci a republiky musí ve svém vlastním zájmu dbát o zachování vážnosti náboženských kultů a obřadů. Není jasnějšího příznaku postupujícího úpadku než jejich znevažování.
Věštírny udržovaly lidstvo dlouhou dobu v pokorné úctě. Postupem času mocní tohoto světa víru v ně rozbili, podvod vyšel najevo, a teprve pak byli lidé ochotni opustit i vnější projevy a ustanovení s touto vírou spojené.
Kdo chce vytvořit pevný stát, lid svorný a ukázněný, musí tedy pečovat o neporušenost nosných pilířů náboženství, podporovat a posilovat vše, co náboženství prospívá, ať už v jeho pravdy sám věří, či ne.
A protože si právě takhle počínali všichni panovníci, zrodily se zčistajasna zázraky a víra v ně, a náboženství, i když jim třeba příliš pravdivosti nepřikládalo, je také nevyvracelo. Mocní tohoto světa se jimi oháněli bez ohledu na jejich pravost, protože s nimi rostla i jejich vlastní vážnost.

Každý skutku věřící člověk si musí myslet, že se neodvratně blíží konec světa a soudný den, když přikázání našeho náboženství a životní praxe dospěly do tak příkrého rozporu.

Děkujeme církvi a kněžím za to, že jsme zkažení a naše vlast že se nachází v naprostém úpadku. Sama církev ji vědomě udržuje v rozkolu a nesvornosti.
A že se Itálie dostala až tak daleko, že na ni neplatí autorita orgánů republiky ani panovníkova, za to vděčí právě a výhradně církvi. Ta si tu založila své sídlo a vykonává světskou moc, avšak nemá na jedné straně dostatek sil ani vážnosti, aby si podřídila celou zemi, a na druhé straně zas není tak slabá, aby se o svou světskou moc musela třást a volat si cizí mocnost na pomoc proti státům, jejichž moc v Itálii příliš zesílila.
V důsledku toho jsme nesvorní a slabí a jako každá snadná kořist k sobě vábíme všeliké uchvatitele. A to je dílo církve.

Národ, který delší dobu žije v monarchii a náhle se mu dostane svobody, se chová jako zvíře puštěné z klece. Stane se kořistí prvního lovce a znovu upadne do zajetí, protože neví, kde hledat potravu a jak ji vybojovat, nezná úkryty ani obranné manévry. Všemu je život v kleci odnaučil. A právě tak je tomu i s lidmi, takže zpravidla upadnou vzápětí do jha mnohem krutějšího než to, které ze sebe před nedávnem setřásli.
K základní nezkušenosti a neznalosti, jak bránit svou svobodu nebo v kterém okamžiku vést protiútok, přistupuje obvykle nejednotnost, protože v řadách osvobozeného národa bývá mnoho těch, kteří z tyranie tyli a nechtějí se se ztrátou svého postavení a majetku jen tak lehko smířit. Z toho vznikají třenice a nepořádky, které mohou vést až tak daleko jako v případě Brutova syna. Zatímco otec se zasloužil o vyhnání Tarquinia Superba a r. 509 př. n. l. se stal konzulem, syn se proti zájmům své vlasti účastnil spiknutí za návrat Tarquiniů, protože si údajně nemohl za nové vlády dovolit tolik, co v době království, a svobodu pro všechny považoval za své osobní otroctví. Brutovi staršímu tehdy nezbylo než dát syna popravit.

Naši současníci, ať už monarchové, či představitelé republik, kteří nemají vlastní ozbrojené síly, by se za to měli do hloubi duše stydět.

Otázka svobody je pro každý národ životně důležitá, zcela zásadní a je záležitostí všech.

Mnozí často volí, aby se vyhnuli krajním prostředkům, zlatou střední cestu. Ta je však ze všeho nejhorší, a nejenže pak nejsou v očích lidí ani zlí, ani dobří, ale hlavně výsledky jejich konání jsou polovičaté. Jakákoli polovičatost, nedůslednost - tak častá u lidí právě proto, že nikdo není úplně dobrý ani úplně špatný - je rovnou cestou k záhubě.

Příliš mnoho velkorysosti a nadmíru otevřená dlaň nevedou k ničemu dobrému, daleko menším zlem je opatrná nedůvěra a střídmost.

Jestliže někomu svěříme neomezenou moc, můžeme si být téměř jisti, že přinese jedovaté plody. Záleží však i na tom, jací jsou mužové, jimž je udělena. Svrchovaná moc, která se nemusí nikomu ze svých činů zodpovídat, je svou podstatou zhoubná a zkazí i mravně nejkřišťálovějšího, ať vzdělaného či prostého člověka.

Už dávní mudrcové objevili, že člověk těžko snáší ústrky, ale přílišného dobra že se také brzy nabaží, takže ve výsledku jsou účinky obojího totožné.
Příroda nás stvořila už takové, že vždycky toužíme po něčem víc, než můžeme dosáhnout, z toho se rodí nespokojenost s dosaženým a boj mezi lidmi i národy. Jedni se bojí o to, čeho už dosáhli, druzí hledí uchvátit něco navíc - a válka, která jedny povznese a druhé rozdrtí, je na spadnutí.

Nejhorší a nejčastější vlastností všech slabých republik je nerozhodnost. A když se náhodou stane, že se sjednotí na něčem účelném, pak to nikdy není výsledek svobodné úvahy, ale pokaždé za tím stojí nevyhnutelnost a tlak okolností.
Slabé republiky mají tendenci věčně kolísat mezi různými názory, nedokážou se na něčem rozumném dohodnout a jen holá nutnost, zpravidla tlak zvenčí, je dokáže přimět k opatřením účelným a prospěšným.

Přehlížíme-li lidské dějiny, vidíme, že tužby a cíle nejrůznějších národů se nemění a jsou si velice podobné. Jestliže tedy budeme pečlivě analyzovat minulost, můžeme v ní najít návod, jak si počínat v přítomnosti, a vyčíst z ní i prostředky, jakých bylo za podobných okolností použito. V naší době však na historii nikdo nedá, a i když se jí někdo zabývá, neumí v ní číst, takže tato studnice poučení zůstává nevyužitá.

Násilník musí být silnější než ten, na kom je násilí pácháno. Daleko bezpečněji sedí na svém trůně ti samovládcové, kteří se opírají o lid a nedbají boháčů, kterých je vždycky málo. Lid je síla.

Řekl Ferdinand Aragonský: "Lidé se někdy podobají malým dravým ptákům, kteří se slepě řítí za kořistí a nevšimnou si, že nad nimi číhá daleko větší dravec a čeká jen na vhodnou příležitost."

Moc a peníze snadno pokazí i nejlepší lidi.

Tento rys lidské povahy musí mít především na paměti zákonodárci a krotit v zárodku choutky i ctižádosti občanů, a současně vláda země, která chce žít v klidu a stabilitě, musí bezpodmínečně dbát na to, aby nikdo nemohl počítat s tím, že může za určitých okolností uniknout trestu za přečin, či dokonce za zločin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm