Niccolò Machiavelli: Rozpravy 2. (výpisky)

30. září 2016 v 20:23 | Misantrop |  Četba

Dav bez vůdčí osobnosti nic neznamená. Jak říká Livius: "Ne že by lid neměl co odpovědět, ale neměl ústa, která by myšlenku vyslovila."

Je neprozřetelné prozrazovat předem, co uděláme potom, až naše požadavky budou splněny. Nejprve se musíme všemi prostředky snažit docílit svého a budoucí záměry si nechat pro sebe. Stačí přece protivníka o zbraň požádat a nemusíme hned vyzvonit, že ho s ní chceme zabít. Na to je vždycky čas, až ji máme pevně v ruce.

Sebemenší porušení zákona je špatný příklad pro všechny občany a úplně nejhorší je, když ho nedodržují jeho představitelé. Panovník, který zákon obchází, sám sobě píše rozsudek smrti.

Státu je nebezpečná každá mohutnější a déle trvající vlna násilí. Jakmile se lidé začnou bát o život, hledají východisko a riskují i hlavu v pokusu o převrat.

O neměnné podstatě lidské povahy a o potřebě člověka ponižovat druhé, ale sám zůstat nedotknutelný -
Livius o tom píše: "A tak ve jménu svobody si jeden nárokoval právo utlačovat toho druhého."
Je zcela lidské, že se člověk nejdřív hledí zbavit strachu o sebe sama, ale vzápětí začne nahánět hrůzu druhým, dotčeně se brání urážkám a ponížení, ale sotva se domůže svého práva, stejnou mincí oplácí druhým. Úmrtí mnoha republik na tento neduh potvrzují Sallustiova slova, jež vložil do úst Caesarovi: "Cesta do propasti bývá dlážděna samými nejlepšími úmysly."
V republikánském zřízení, tak jako v kterémkoli jiném, usiluje člověk o výsadní postavení, aby byl nezranitelný, jak před spoluobčany, tak před úřady. Pro ten cíl shání okruh vlivných přátel a příznivců a užívá prostředků na první pohled zcela bezúhonných: např. podporuje slabé a chudé, chrání je před bohatými a mocnými apod. Žádný div, že si získá popularitu a úctu, protože lidé jsou velmi lehkověrní. A když pak jeho moc naroste tak, že na něho nemohou spoluobčané ani úřady, násilí už nic nespraví. Rázný zákrok většinou přivodí rychlou zkázu, a necháme-li situaci nerušený průběh, sami strkáme hlavu do chomoutu poroby na bůhvíjak dlouhou dobu, než nás osvobodí smrt samovládce nebo náhoda. Jestliže totiž někdo dosáhne tak vysokého a mimořádného postavení ve společnosti, že se ho bojí lidé i úřady, jen málokdo odolá vábení kroutit zákon podle svého a přinutit i druhé, aby jej vykládali podle jeho přání, v jeho prospěch a na úkor jiných.
Republika tedy musí vymyslet taková zákonná opatření na svou ochranu, aby se nikdo nemohl pod záminkou obecného dobra dopouštět špatností a aby nikdo nemohl soustředit ve svých rukou tolik moci, jež by se stala náhrobkem svobody.

Úsloví: "Jinak myslí na radnici, jinak jedná na ulici."

Republika by nikdy neměla mít ve svém souboru zákonů takový, který by umožňoval menšině ochromit chod státního celku. Pro takový případ musí mít republika patřičné mocenské nástroje řízení. Alespoň takové, aby mohla vykonání jisté záležitosti někomu odejmout a jinému přidělit. Jinak je v trvalém nebezpečí chaosu a rozkladu.

Stojí za povšimnutí, jak snadno se široké vrstvy dají oklamat nadějí na hmotný prospěch a jsou pak ochotné vrhnout sebe i stát bez přemýšlení do záhuby, když se nenajde někdo moudrý a důvěryhodný, kdo uvede věci na pravou míru.
Psychologie davu je už taková, že hmotný prospěch ho okamžitě nadchne a zaslepí natolik, že si ani nevšimne nebezpečí za ním skrytého.
Nejrychlejší způsob, jak pohrobit republiku i sebe, jsou tedy impozantní, neuvážené velké plány, protože u lidu vždycky projdou a hrstka střízlivě uvažujících mužů nic proti tomu nezmůže.

Tam, kde jsou státy špatně spravovány, vládne mravní zkáza, nepořádky a labilita.
V Německu je domovem převážně statečnost a počestnost, města svědomitě zachovávají zákony a svou společenskou morálkou jsou tak silná, že si nikdo netroufá ohrožovat jejich svobodu. Když některé město potřebuje peníze na veřejné účely, vydá nařízení, že každý občan musí zaplatit jedno nebo dvě procenta z majetku, a každý přijde vhodit příslušnou částku do pokladnice. Nikdo už nikoho nemusí kontrolovat. Kdyby se nemohli spolehnout na poctivost obyvatel, jistě by si už byli vymysleli nějaký jiný způsob vybírání daní.
Jak si vysvětlit, že právě u Němců nacházíme dnes tak výjimečnou poctivost? Především Němci nikdy zvlášť neobchodovali se sousedy, na pokrytí jejich potřeb jim stačily vlastní zdroje, a tak nebezpečí špatného vlivu bylo omezeno na minimum - španělské, italské a francouzské mravy k nim nepronikaly. Za druhé tato města nemají šlechtu a panuje zde rovnost.
Koho nazývám šlechticem? Člověka, který žije zahálčivým způsobem v hojnosti z výnosu svého majetku, na němž však nepřeloží stéblo stéblem. Takoví lidé jsou zhoubou pro každou republiku a pro každý stát. A když kromě toho vlastní ještě hrad a poddané, jsou ze všech nejhorší. Tato vrstva je nejzarytějším nepřítelem občanské pospolitosti a občanských svobod. Republika se může vytvořit jen za předpokladu, že rozpráší šlechtu.

Organizovaný jednotný lid je obrovská síla, zatímco dav je slabý.
Titus Livius o tom říká: "Ačkoliv Římané jako celek byli zprvu urputní, potom se ze strachu - jako jednotlivci - přece jen podřídili."
Tento výrok přesně postihuje povahu lidí. Skryti v davu jsou nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů.
Pro politika z toho plyne poučení, že ve spořádaném státě si nemusí příliš lámat hlavu s momentálními náladami a výroky lidu, ale v kritických situacích, kdy všeobecné zábrany povolují, musí najít taková opatření, s jejichž pomocí by ho ke kázni donutil.
Nebezpečné občanské bouře vznikají jako důsledek nesouhlasu s omezováním občanských svobod nebo po svržení oblíbeného panovníka, zejména zůstal-li naživu. V takových případech výbuch lidového odporu bývá strašný a lze jej zkrotit jen násilnými prostředky. Nepokoje z jiných příčin nebývají tak zlé, zejména nemá-li povstání svého konkrétního vůdce. Živelný projev rozběsněného davu sice bývá strašný a ničivý, ale bez vůdčí osobnosti většinou časově omezený. Mají-li se vládní činitelé kde ukrýt pro první chvíle, mohou počítat s tím, že horké hlavy zchladnou, dav se rozpadne na jednotlivce a každý začne horečně přemýšlet, jak se zachránit před následky a budoucími represemi.

Jak Livius, tak i jiní historikové tvrdí, že dav je samolibý a vrtkavý. V minulosti najdeme nejeden příklad, jak byl panovník zaživa nenáviděn a posléze připraven o život, ale po smrti byl pak stejně náruživě oplakáván. Jeden kronikář říká: "Je v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli."
Obávám se, že to, co připisují jako vlastnost davu, můžeme stejně dobře pozorovat u jednotlivců.
Povaha davu není o nic horší než povaha panovníků.
Odmítám proto vžitý názor, že lid je nestálý, vrtkavý a nevděčný, a tvrdím, že jsou to spíš vlastnosti vládců než lidu.

Pokud jde o smlouvy vynucené, mohu s klidem říci, že je nedodržovaly ani republiky, ani panovníci. Hrozí-li z dodržení slova nebezpečí nebo zánik, nedodrží je nikdo.

Taktiku při dobývání cizích území volili Římané podle obecného základního pravidla: vždycky předem vyhledali v zemi potencionální spojence mezi tamními nespokojenci a s jejich pomocí pak upevňovali své postavení a vládu v zemi. Kdo se této zásady přidrží, nemůže prodělat.

Proč starověké lidstvo milovalo svobodu víc než národy moderní? Domnívám se, že příčiny tkví v rozdílné výchově tehdejší a dnešní. Křesťanství nás učí pohrdat světskými poctami a hodnostmi, pohané si jich však nade vše vážili, považovali je za smysl života, a proto byli tak udatní a bojovní. Antická náboženství měla za světce vojevůdce a panovníky, naše náboženství muže ducha, a ne činu. Pro nás je nejvyšší ctností pokora, sebezapření a pohrdání světskými poctami, pro tehdejší lidi byla ideálem smělost ducha, tělesná síla a zdatnost. Křesťanství žádá sílu jen na to, aby člověk snášel trýzeň, trápení a útlak. Tak se postupem času z nás stali slaboši, snadná kořist zločinců a ti nás beztrestně sužují, protože za vidinu posmrtného ráje obětujeme pokorně svou lidskou důstojnost. V pochybené výchově od kolébky do dospělosti je prapříčina dnešního jevu, že lidé trpně nesou nesvobodu.

Zakladatel spartského státu Lykúrgos se domníval, že jeho zákony by pod přílivem cizinců vzaly za své, a proto zamezil přistěhovalectví, zakázal sňatky s cizinci, nedovolil ani styky občanů s nimi, zavedl ve státě měnu z kůže, aby cizinci neměli zájem o obchod se Sparťany a chuť provozovat tam jakékoli řemeslo.

Zrod každého nového náboženství následuje po čase snaha vymýtit starou víru a tím upevnit vlastní existenci. Všimněme si jen, jak nemilosrdně zacházelo křesťanství s pohanstvím, jak do základů bořilo jeho obyčeje, obřady a památky. Svatý Řehoř a další cílevědomě vymazávali všechny upomínky na antický svět, pálili díla básníků a historiků, ničili obrazy a sochy. Jestliže se jim to přece jen zcela nepodařilo, pak jen díky tomu, že i církev se dorozumívala latinským jazykem. Kdyby se byla mohla uchýlit k jazyku jinému, nebyla by po starověku zůstala ani stopa.
Za dobu lidské existence se náboženství musela mnohokrát změnit, ale nemáme o tom dochované seriózní zprávy, protože lidé pokaždé všechno důkladně zničili. Občasné nálezy jsou němými svědky dávných dob, ale protože je jich tak málo, nikdo jim nedává víru a dohady kolem nich se právem považují za fantazie.

Co svět světem stojí, sužovaly člověka živelné katastrofy a pohromy. Písemné památky se o nich zmiňují. Příroda, podobně jako lidské tělo, sama v určitém okamžiku sáhne k drastickému kroku, aby se zbavila nahromaděných, přebytečných, jedovatých látek, a touto sebeočistou se vlastně spasí. Jakmile na některém konci světa dojde k přemnožení a lidé nemají co do úst ani kam se přemístit, protože celé okolí je na tom stejně, pomůže si příroda hromadnou katastrofou. Ty, co ji přežijí, pak čekají lepší životní podmínky a na určitý čas i lidštější svět, protože je prožitá hrůza srazila do prachu a chápou ji jako trest za své viny.

Žádná věrnost není bez hranic, ve chvíli vlastního ohrožení každá vezme zasvé.

Vyšvihnout se z ničeho k moci je téměř vyloučeno bez násilí a podvodu. Xenofón poukazuje ve svém díle "O Kýrově vychování" na nevyhnutelnou zběhlost v klamání druhých, chceme-li dosáhnout nejvyšších met.
Kloním se ke Xenofóntovu názoru, že bez přetvářky, jen vlastními kvalitami, se vskutku nedá nejvyšších hodností dosáhnout. A jestliže to přiznáme jako nutné zlo panovníkům, ani republiky nemohou jednat jinak.

Na hrubý pytel patří jen hrubá záplata.
Zdrženlivost a skromnost vůči zpupnému člověku či národu nikdy není na místě. Kdo ustupuje ze strachu před bojem, stejně se boji nevyhne, protože s jídlem roste chuť a zbabělost dodává druhé straně drzosti.

Ozbrojené musí být srdce, nejen končetiny. Bez končetin může být organismus koneckonců živ, bez srdce nikoliv.

Čas působí zhoubně. I lékaři říkají o lidském těle: Každým prožitým dnem se rodí něco, co si žádá léčbu.

Musel přijít náraz zvenčí, aby Řím poznal, že porušování zákonů může vést i k zániku jeho svobody, a aby prohlédl skutečnou hodnotu svých význačných občanů.

Touha po moci je jedna z nejsilnějších vášní, ovládá rozum i srdce a potlačí i tak silné city, jako je láska k rodičům či dětem.

Bereš-li komu statky, dej pozor, aby mu nezůstal v ruce nůž.
Juvenalis říká: "Jen málo tyranů přirozenou sejde smrtí."

Je stejně nebezpečné dát svobodu lidu zvyklému žít v otroctví, jako ji brát lidu svobodnému.

I jednotlivec si může poradit s přesilou silnějších soupeřů a dá se často mnohem víc pořídit s jednotlivcem než s větším počtem lidí. Jednotlivec má větší prostor pro manévrování, může narušit jednotu nepřátel a tím je oslabit.
Jednotlivec ani stát tedy nemusí nutně skončit prohrou ani proti velké přesile, znají-li způsob, jak rozdělit nepřátelský blok.

Země a národy, které se nezalekly a dovedly se do posledního dechu bránit složitým válečným strojům a přesile, leckdy dobrovolně ustoupily, když narazily na lidskost a milosrdenství.

Ve faktu popravy je něco drtivého a konečného. Naše republiky se jich však štítí a ve své slabosti nerady sahají ke krajním prostředkům. Ale ani suverénní panovníci v dnešní době nedokážou rozhodnout na úrovni situace. Moderní lidé jsou slabí v důsledku špatné výchovy a malé vzdělanosti. Nad skutky starověku ohrnují nos, nebo je mají za neuskutečnitelný přežitek.

Národ je zrcadlem své vlády. Všechny nedostatky a hříchy v zemi jsou výsledkem její slabosti, nedbalosti nebo nepoctivosti.
Dokud papež Alexandr VI. nesmetl pány vládnoucí v Romani, byla pelechem lotrovství. Vraždilo se tam a loupilo bez ustání. Neprávem se to však svalovalo na tamní lid. Byl jen věrným obrazem svého pána, který vydával zákony, aby je vzápětí bezostyšně porušoval, viníky netrestal jinak než pokutami, jimiž si cpal kapsy, a zasáhl většinou až tehdy, když mu situace začala přerůstat přes hlavu, a hlavně když začínala škodit jemu samému. Lidé chudli, ale chtěli si žít stejně dobře jako panstvo, a proto loupili a bezohledně se hojili zase na slabších, než byli sami. Jaká vláda, takový národ.
Náš Lorenzo Medicejský říká v jiných souvislostech totéž: "Jaký pán, takový lid. Lidé vždy a všude vzhlížejí nahoru a odtamtud si berou vzor."

Je třeba nejprve zbořit stěnu závisti, chceme-li něco užitečného vykonat. Závistivci nedbají, že by sami nedokázali něco velkého realizovat, a obětují třeba i vlast, aby v tom zabránili schopnějšímu. Někdy překážku závisti odstraní mimořádné události samy. Pud sebezáchovy ji zatlačí do pozadí a lidé jdou dobrovolně za tím, kdo je může zachránit.

V líčení mimořádných Camillových kvalit vkládá mu Livius do úst tuto větu: "Úřad diktátora mi na sebevědomí nepřidal, vyhnanství neubralo." Na tom chtěl historik dokázat, že skutečná osobnost se v proměnách času nemění, zůstává sama sebou, ať ji vlna vynese na sám vrchol, nebo naopak smete. U slabochů je tomu právě naopak. Přivrácená tvář Štěstěny je dělá samolibými, tvrdými a připisují si ctnosti, jimiž nikdy neoplývali. Odvrátí-li se od nich štěstí, změní se ve zbabělce a podlce, při prvním nezdaru berou do zaječích a ani se nepokusí o obranu.
Tyto charakteristické rysy nejsou vlastní jen lidem, ale i republikám. Římská byla silná, ani jeden neúspěch ji nezlomil a štěstí z ní neudělalo duhovou, leč prázdnou bublinu.
Je-li řád života a výchova lidí slabá, jsou jedinci i celky jako třtiny ve větru, a vyvstanou-li náhle kritické situace, ani nový Hannibal s nimi nic nezmůže.

Pověrčivost pravou statečností neotřese, jak vidíme z výroku diktátora k veliteli jezdectva: "Nepřátelé spoléhají na štěstí, ty však důvěřuj zbraním a udatnosti svých vojáků a zaútoč přímo do středu jejich šiků!"

Svou vlast máme bránit za jakoukoliv cenu a všemi dostupnými prostředky. Neboť když jde o život nebo smrt rodné země, všechny normy běžné morálky musí jít stranou a musíme udělat cokoli, jen abychom zachovali její nezávislost a svobodu.

Vynucené úmluvy sjednané jednotlivcem nejsou pro stát závazné. Mnozí vládci jdou ještě dál, a zanikne-li původní příčina jejich slibu, své slovo prostě nedodrží.

Když se Samnité vzbouřili proti Římu, jejich vrchní velitel přednesl tuto pamětihodnou řeč: "Vzbouřili jsme se proto, že pro svobodný národ je mír v porobě horší než válka."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm