Niccolò Machiavelli: Umění válečné (výpisky)

30. září 2016 v 20:08 | Misantrop |  Četba

Ti, kdo se uchytí v námezdném vojsku, nejenže okamžitě mění oblečení, ale zároveň s tím i zvyky, mravy, mluvu. Jsou zřejmě přesvědčeni, že se nehodí zabíjet v obyčejných šatech a že civilní způsoby a oděv jsou znaky zženštilosti. Knírem, nadávkami a kletbami chtějí budit hrůzu.

Všechno, co koná spořádaná společnost pro blaho lidí a co se udržuje před bohem a zákony, by bylo marné a zbytečné, kdyby nebylo chráněno proti útoku zvenčí. Sebelépe uspořádaná společnost bez záštity armády by na tom byla stejně jako vznosný a výstavný palác, vyzdobený drahokamy a zlatem, avšak neopatřený střechou, jež by všechnu tu nádheru chránila před deštěm.

Dnešní lidé by udělali líp, kdyby si jako jejich předkové brali příklad z velkorysých a zmužilých činů minulých generací, z otevřenosti, která jim byla vlastní, tedy z příkladů dobrých, a ne z malicherností a zženštilých libůstek odjinud převzatých a zkompromitovaných.

Mravy minulosti se nedají volně přesadit do jiné doby. Člověk, který se narodí v době pokleslých mravů a změkčilosti, se stane u ostatních terčem posměchu a pohrdání, umane-li si, že se bude vymykat obecnému obyčeji. Diogenés se procházel nahý v horku, v zimě, a všichni ho měli za blázna. Stejně tak člověk, který by živil své děti syrovou stravou, nutil je spát pod širým nebem, chodit naboso a s nepokrytou hlavou, koupat se v ledové vodě, aby přivykaly drsnému životu a tak se naučily méně lpět na životě a méně se bát smrti, by ostatním dozajista připadal jako divoké zvíře, ne jako člověk.

Nebylo by pro nás nijak těžké následovat římské ctnosti. Zamyslíme-li se totiž nad principy života Římanů, nad zákony a uspořádáním jejich republiky, objevíme mnohé, co by náš dnešní svět mohl s úspěchem převzít. A které jsou ony chvályhodné principy antických národů? Vážit si a odměňovat ctnosti, nepohrdat chudobou, ctít vojenský stav a zajistit potřebnou disciplínu, mít občany k tomu, aby žili ve shodě a jako rovný s rovným, nadřadit obecný zájem soukromému. Nemyslím, že jsou to vlastnosti už překonané a dnes neuskutečnitelné. Na jejich znovuuvedení do života bychom museli jen najít patřičné prostředky. Je v nich tolik ušlechtilosti, že by nebylo těžké nadchnout pro ně každého průměrně nadaného člověka, a tolik praktičnosti a užitečnosti jako v těch starých stromech, v jejichž stínu se tak dobře povídá.

Válka demoralizuje. Což může zůstat počestným občanem ten, kdo v poli válečném se musí proměnit v proradnou šelmu a šejdíře, aby uhájil holý život? A musí-li se člověk řídit takovými motivy jednání, nemůže to nepokřivit jeho charakter, žene ho to k loupení, násilí, vraždění, až je mu nakonec jedno, na kom se toho dopouští.

Může-li někdo žít z vojenského řemesla, i když se neválčí, ukazuje to na zkaženost doby a mravů a rozklad ve společnosti. Pokud jde o plat, na to otevřeně říkám, je to důsledek prohnilosti řádu, neboť moudrá republika ani rozumný král nebude pro nic za nic někomu dávat žold.

Musím milovat mír, ale zároveň musím umět bojovat.

Způsob života dnes, vlivem křesťanství, nezná dřívějších krajností, kdy porážka znamenala buď smrt, otroctví či chudobu. Ze strachu před těmito konci se lidé usilovně cvičili ve válečném umění a hleděli se vyznamenávat. Dnes tento strach z větší části pominul, protože z poražených je zabit jen málokterý, v zajetí také nikdo dlouho nepobude, protože vítězové si dnes na zajatce nepotrpí, a pokud jde o majetek, daleko větším zlem pro dnešního člověka jsou daně.

Jak byste chtěl zavést do života nájemného vojska některé z antických zásad? Copak lze do jeho zlenivělých rukou vnutit motyku, jeho hřbet obtížit větším nákladem, jeho nohy a celé tělo zkoušet nezvyklými fyzickými strázněmi? Vždyť jsou to změkčilé tlupy, které se bez hazardu a bez ženských neobejdou ani den a o poslušnosti a úctě nemají ani potuchy. Jak mohu žádat mravnost a ideály od někoho, kdo neví, co to je? Jak byste chtěl vtisknout tvar takové rozměklé, beztvaré hmotě, podobné tekutému bahnu? Ani nejgeniálnější sochař nedokáže vytesat krásnou sochu ze špatně opracovaného kusu mramoru, nebo lépe z čerstvě vylomeného balvanu.
Italové nikdy neměli dobré a moudré panovníky, od nichž by se něčemu pozitivnímu přiučili. Naši páni uměli jen vymýšlet vtipné odpovědi, psát krásné dopisy, vypínat se nad druhé a neuváženě se chvástat, ověšovat se drahokamy a zlatem, jíst a spát s větším přepychem než ti druzí, dopřávat si rozkoší a radovánek, obratně snovat intriky a bonmoty dokazovat svůj ostrovtip, a hlavně dřít ze svých poddaných kůži, aby měli kde brát na svůj nákladný způsob života. U nás se nikdy nepovyšovalo za zásluhy o vlast, ale za výhody pro sebe, pohrdalo se pravdou a upřímností, a dopřávalo se sluchu prázdným lichotníkům. Tak panovníci šířili nákazu po celé zemi, až pronikla do každé chalupy, a přitom si ani nevšimli, že se pozvolna stávají tučnou kořistí pro kteréhokoli útočníka. Zde jsou kořeny velkých zmatků, zbabělých ústupů a nevysvětlitelných porážek.
Leckterým velkým postavám starověku lze vyčítat přílišnou ambicióznost, ale rozhodně nikdy změkčilost a ochablost, které z člověka dělají třtinu větrem se klátící.

Kdo nehledá poučení v historii, neváží si své vlasti. A jestliže Itálie dokázala dospět cestou návratu ke starověkým zdrojům k tak vysokým metám, jak jsme toho svědky v poezii, malířství a sochařství, věřím, že se jí to může podařit i ve všech ostatních oblastech našeho života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm