Niccolò Machiavelli: Vladař (výpisky)

30. září 2016 v 19:55 | Misantrop |  Četba

Své dílo jsem nepřikrášlil, ani nepřeplnil rozvláčnými souvětími, nabubřelými a honosnými slovy či jinými nehoráznostmi a vnějšími příkrasami, jimiž obvykle jiní spisovatelé líčí a zdobí svoje příběhy. Chtěl jsem, aby moje knížka buď nevynikala ničím, nebo aby se zavděčila čtenářům jen pestrostí látky a závažností námětu.

*

Za dlouhé a nepřetržité vlády lidé zapomenou na ústrky spojené kdysi se zaváděním nového řádu.

Lidé rádi mění pána, protože věří, že si polepší, a v této víře se chápou zbraní proti svému vládci, ale jsou zklamáni, protože se za čas přesvědčí, že si pohoršili.

Lidi musíme buď zahrnout laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká se mstít nemohou. Musí tedy příkoří člověku učiněné být tak velké, abychom se nepotřebovali bát pomsty.

Římané věděli, že válka je nevyhnutelná, a odkládá-li se, děje se tak k užitku nepřátel. Proto začali válku proti Filipovi a proti Antiochovi v Řecku, aby ji později nemusili vést v Itálii. Mohli se tedy vyhnout oběma těmto válkám, ale neudělali to. Nezamlouvala se jim zásada, kterou dnes do omrzení opakují naši mudrci, že je totiž třeba získávat čas. Přidržovali se pravidla vyhovujícího jejich zdatnosti a prozíravosti. Čas totiž s sebou přináší všechno, chystá pro nás stejně tak příjemná jako nepříjemná překvapení. Nikdy se nesmí ponechat nepříznivým událostem volný průběh jen proto, abychom se vyhnuli válce. Protože válku nezažehnáš, jen ji oddálíš k vlastní škodě.

Ten, kdo jinému pomáhá k moci, sám sobě kope hrob. Neboť mu pomohl buď důmyslem, nebo vojenskou silou, a obě tyto věci jsou novému držiteli moci podezřelé.

Jestliže nově získané státy byly zvyklé žít podle vlastních zákonů a svobodně, jsou zde tři možnosti, jak si je uchovat: za prvé zničit je, za druhé osobně se v nich usídlit a za třetí nechat je žít podle jejich zákonů, vybírat daně a dosadit tam vládu několika málo mužů, kteří se starají, aby ti země zůstala nakloněna. Taková vláda, nastolená z vůle vladařovy, je si vědoma, že se nemůže obejít bez jeho přízně a pomoci, a musí všemožně dbát, aby hájila jeho zájmy.
Po pravdě jediným spolehlivým prostředkem, jak si udržet provincii, je zničit ji. Kdo se zmocní města uvyklého svobodnému životu a nevyvrátí je, může čekat, že ono zničí jeho. Znovu a znovu se občané bouří ve jménu svobody a starého řádu. Ani dlouhá léta, ani prokázaná dobrodiní nevyhladí vzpomínku na ně. Dělej co dělej, nevneseš-li rozkol do jejich řad nebo nezničíš-li je, nezapomenou na svobodu a staré poměry a při každé příležitosti o ně znovu usilují. V Pise vzniklo povstání sto let poté, co se octla v područí Florenťanů.
V republikách koluje živější krev, prudší nenávist a silnější touha po pomstě. Vzpomínka na někdejší svobodu lidem nepopřává a ani nemůže popřát klidu. Nejjistější způsob je buď je zničit, nebo se v nich usídlit.

Lidé téměř vždy kráčí po cestách prošlapaných jinými a napodobují ve svých skutcích cizí vzory. Ale nemohou se těchto cest držet ve všem a nemohou ani dostihnout proslulosti těch, jejichž činy napodobují. Proto si má rozumný člověk vždy zvolit ty cesty, jimiž se ubírali slavní mužové, a napodobit jednání těch nejznamenitějších, i když na to jeho schopnosti nestačí, tak aby na něm lpěl alespoň odlesk jejich slávy. Má si počínat jako prozíraví lukostřelci: Když se jim cíl zdá příliš vzdálený, zamíří vysoko nad něj, ne protože by snad hodlali vyslat šíp do takové výše, ale protože doufají, že s pomocí tohoto vysokého zaměření doletí na vytčené místo.

Lidé nevěří novotám, dokud se o jejich výhodách pevně nepřesvědčí. A tak odpůrci nového řádu napadají jej při každé příležitosti velmi vášnivě, kdežto ti druzí ho jen váhavě hájí.

Všichni ozbrojení proroci zvítězili, bezbranní podlehli.

Povaha lidí je vrtkavá. Snadno se dají o něčem přesvědčit, ale jejich víra netrvá dlouho.

Lidi je nutno buď získat na svou stranu, nebo je zničit.

Lidé jsou nám nepřáteli buď z nenávisti, nebo ze strachu.

Kdo věří, že velcí mužové zapomenou pro novou přízeň na staré křivdy, zklame se.

Násilné činy nutno všechny provést rázem, protože když netrvají dlouho, dříve přebolí. Kdežto dobrodiní nutno prokazovat kapku po kapce, aby je lidé lépe vychutnali.

K vládě je možno se dostat buď z přízně prostého lidu, nebo boháčů. V každém městě se setkáváme s dvěma tábory navzájem nepřátelskými, protože lid nechce být ovládán a utiskován boháči, bohatí naopak chtějí rozkazovat lidu a utiskovat ho. Tyto protichůdné snahy vedou v obcích k jedné ze tří možností: buď k vládě jediného muže, nebo k svobodě, nebo k anarchii.
Když bohatí vidí, že neodolají lidu, začnou vychvalovat někoho ze svého středu a udělají z něho vladaře, aby mohli v jeho stínu uspokojovat své choutky.
Od znepřáteleného lidu může vladař v nejhorším případě očekávat, že se od něj odvrátí. Od bohatých mu však hrozí nebezpečí, že ho nejen opustí, ale že proti němu zahájí odboj.
Kdo se stane vladařem z přízně prostého lidu, musí si hledět zachovat jeho přátelství. Je to snadné, protože lid od něho žádá jen, aby ho neutiskoval.

Když se nějaký prostý občan spoléhá na lid a čeká, že ho osvobodí, až ho přitisknou ke zdi nepřátelé nebo úřady, v tom případě ho velmi často čeká zklamání.

Vladaři buď rozkazují sami, nebo prostřednictvím úřadů. V posledním případě je jejich postavení slabší a nejistější. Jsou zcela závislí na vůli občanů, jimž propůjčili úřední hodnost, a ti je mohou zejména ve svízelných dobách velmi snadno připravit o moc buď tím, že jdou proti nim, nebo že je přestanou poslouchat. V pochybných časech zůstane vladaři jen málo těch, jimž může důvěřovat. Takový vladař nesmí nikdy spoléhat na to, co vidí kolem sebe v klidných dobách, kdy občané potřebují státní moc. Tehdy je každý pln ochoty, každý slibuje a každý touží pro panovníka zemřít, protože smrt je daleko. Ale v krušných časech, kdy naopak státní moc potřebuje občany, nachází jich jen pořídku.

Je v lidské povaze, že lidi svazuje stejně prokázané jako přijaté dobrodiní.

Církevní vladařství opírají se o řád odedávna zakořeněný v náboženství, který je tak pevný a toho druhu, že si v nich vladaři podrží moc, ať již jednají nebo žijí jakkoliv.

O pomocném vojsku, druhu neužitečné zbraně, lze mluvit, když povoláme někoho mocného, aby nám přišel s vojskem na pomoc a hájil nás. Takové armády mohou být samy o sobě užitečné, ale skoro vždy uškodí tomu, kdo si je zavolá na pomoc. Když prohrají, jsi ztracen, když zvítězí, jsi jejich zajatcem.
Cařihradský císař povolal proti svým sousedům do země deset tisíc Turků, a ti už po skončené válce neodešli, což byl počátek zotročení Řecka nevěrci.
Kdo je tedy sám proti sobě, jen ať si poslouží takovými armádami. Tvá zkáza je zpečetěna předem.
Ale lidský nerozum se pachtí za něčím, co se zdá zpočátku pěkné, a nevšimne si jedu skrytého uvnitř.
Panovník, který ve své zemi nerozpozná rodící se zlořády, nemá v sobě skutečné moudrosti. Ta je dána jen nemnohým.

Vladař nemá mít jiný cíl a jinou myšlenku a nemá plýtvat vlohami na nic jiného než na válku, na vojenská pravidla a kázeň. Je to jediné umění slušící tomu, kdo vládne. A naopak jsme často svědky, jak panovníci, kteří myslili víc na zábavu než na zbraně, ztratili vládu. Prvou příčinou této ztráty je, že jsi zanedbal válečné umění.
Vedle jiných nevýhod má bezbranný stav za následek, že tebou lidé opovrhují. Je to jedno z těch zel, před nimiž se vladař musí mít na pozoru. Mezi ozbrojeným a neozbrojeným panovníkem není vůbec porovnání. Je zcela přirozené, že kdo je vyzbrojen, nerad poslouchá neozbrojeného, a že neozbrojený není nikdy bezpečný před ozbrojenými.
Nesmí proto nikdy pustit ze zřetele vojenský výcvik a v míru musí na něj pamatovat ještě víc než ve válce.

Přeji si, aby moje kniha přinesla čtenáři užitek, a soudím proto, že je vhodnější vylíčit pravdu skutečnou a ne pravdu zdánlivou. Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíš své zkáze než záchraně. Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou. Je proto nezbytné, aby se vladař pro vlastní spásu naučil, že nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne.
A vím, že podle názoru každého člověka by bylo nejvýš chvályhodné, aby měl vladař ze všech vlastností ty, které považujeme za dobré. Ale nikdo nemůže mít jen dobré vlastnosti a ve všem se jimi řídit, protože se to příčí lidské přirozenosti, a proto musí být panovník tak rozumný a vystříhat se těch špatných vlastností, pro které by mohl přijít o vládu, a vyhýbat se pokud možno i těm, které ho o ni připravit nemohou. Není-li to možné, může s menšími obavami povolit těm druhým. A nesmí se ani starat o to, zda ho někdo bude pomlouvat za špatnosti, bez nichž by těžko obhájil moc. Rozvážíme-li to všechno do důsledků, naskytne se mu leccos zdánlivě chvályhodného, ale kdyby se tím řídil, zničil by sám sebe. Jiná věc se opět může zdát špatná, ale ve skutečnosti znamená jeho bezpečnost a prospěch.

Žádná jiná vlastnost tak nestravuje samu sebe jako štědrost. Tím, že ji prokazuješ, ztrácíš možnost ji prokazovat dál.

Je mnohem bezpečnější být obáván než milován. Protože o lidech lze tvrdit všeobecně: jsou nevděční a nestálí, buď něco předstírají, nebo tají, a dychtí po zisku. Dokud jim prokazuješ dobro, jsou všichni tělem i duší tvoji, nabízejí ti krev, jmění, život i děti, ale jen dokud je nouze daleko. Když se přibližuje, rázem obrátí. Vladař, který se zcela spolehl na lidské sliby a nevykonal jiné přípravy, je ztracen. Lidé se méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu, koho se bojí. Láska se udržuje poutem vděčnosti, ale lidé jsou špatní a s lehkým srdcem je přervou, vidí-li v tom svůj prospěch. Kdežto bázeň se udržuje obavou z trestu, a ta tě neopustí nikdy.

Lidé snadněji zapomenou na smrt vlastního otce než na ztrátu jmění.

Důvody k odnětí majetku nikdy nechybějí. Kdo začne žít z loupeží, najde si vždycky záminku, jak se zmocnit cizího majetku.

Musíme si uvědomit, že lze bojovat dvojím způsobem: jednak zákony, jednak násilím. První způsob je vlastní lidem, druhý zvířatům. První způsob často nestačí, a proto nezbývá než uchýlit se ke druhému. Vladař proto musí umět jednat jako zvěř i jako lidé. Tomuhle umění učili zastřeně vladaře antičtí spisovatelé. Vyprávějí, jak byli Achilles a četní jiní starověcí vládcové svěřeni do péče kentaura Chirona, aby je vychoval ve svém duchu. Mít za učitele bytost zpola zvířecí a zpola lidskou neznamená nic jiného, než že se vladař má umět chovat jednou jako zvíře a jindy jako člověk. Jeden způsob bez druhého neobstojí.
Je-li tedy vladař nucen dobře si osvojit způsoby zvěře, má si vzít za vzor lišku a lva. Lev si neví rady s léčkami, liška se neubrání vlkům. Člověk tedy musí být liškou, chce-li prohlédnout nástrahy, a lvem, chce-li zastrašit vlky. Kdo se chová prostě jen jako lev, nerozumí své věci. Obezřetný vládce tudíž nemůže a ani nesmí držet slovo, jestliže se věrnost obrací proti němu a jestliže pominuly příčiny, proč slovo dával. Kdyby všichni lidé byli dobří, nebyla by dobrá tato rada. Ale jsou špatní, a sami by rovněž nedodrželi, co ti slíbili, a proto ani ty jim nemusíš sliby plnit. Nejlépe vždy dopadne ten, kdo si důkladně osvojí liščí zchytralost. Musí však dovést toto umění utajit, musí se výborně vyznat v přetvářce a zastírání. Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá.
Lůza dá vždycky jen na zdání a na výsledek věci, a na světě není než lůza.

Někteří vladaři ve snaze zachovat si bezpečně moc odzbrojili poddané.
Nikdy se nestalo, že by byl nový vladař odzbrojil poddané, naopak vždy se postaral o jejich vyzbrojení, byli-li neozbrojeni; protože zbraně, které jim dáš, budou tvé zbraně. Získáš věrnost těch, které jsi podezíral, a ti, kdo ti byli věrní, i nadále takovými zůstanou a z poddaných se stanou tvými stoupenci. Ale když je odzbrojíš, pohněváš si je; dáváš najevo, že jim nedůvěřuješ. A začnou tě nenávidět.

Je jisté, že vladař okamžitě ztratí město, kde vládne rozkol, jakmile se přiblíží nepřítel. Slabší strana se vždycky přidá k vnější síle a mocnější strana sama nestačí odrazit útok.

Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří.

Je to častý lidský omyl, že se za pěkného počasí nepočítá s bouřkou. Člověk nemá nikdy padat na zem, jen protože věří, že ho někdo zvedne. To se buď nestane, a i když se to stane, nejsi v bezpečí, protože taková opora je ponižující a nezávisí na tvé vůli. Jen ta obrana je dobrá, spolehlivá a trvalá, která závisí na tobě a na tvé zdatnosti.

Je mi dobře známo, že mnozí lidé věřili a věří, že záležitosti tohoto světa řídí do té míry osud a Bůh, že je lidé svou moudrostí nemohou změnit k lepšímu, ba jsou proti nim zcela bezmocní. Z toho by bylo možno vyvozovat, že si člověk nemá s ničím lámat hlavu, nýbrž že se má svěřit náhodě. A věří tomu tím spíš lidé v naší době, kdy jsme kolem sebe viděli a den co den vidíme obrovské změny, jakých se nikdo nenadál. Já sám, když jsem o tom přemýšlel, přikláněl jsem se do jisté míry k jejich mínění.
Ale přece v nás dosud nepohasla svoboda vůle, a proto je snad pravda, že osud rozhoduje o jedné polovině našich skutků, ale dopřává nám rozhodovat o druhé polovině nebo o něco menší části. Připodobnil bych osud k jedné z těch dravých řek, které v návalu hněvu zaplavují údolí, porážejí stromy a domy, urvou na jednom místě hlínu a ukládají ji na jiném. Každý před nimi prchá, každý se sklání před jejich zběsilostí a nijak jim nemůže vzdorovat. Ale i když je tomu tak, neplyne z toho, že by lidé v klidných dobách neměli stavět k své ochraně náspy a hráze, aby řeky v čas povodně tekly vyhloubeným kanálem nebo aby alespoň jejich nápor nebyl tak bezuzdný a zhoubný.

Vládne-li někdo ohleduplně a trpělivě a doba i okolnosti jsou takové, že se tento způsob vlády osvědčuje, je šťastný. Když se doba a okolnosti změní, je ztracen, jestliže nezmění chování. A nikdo není dost prozíravý, aby se dovedl těmto změnám přizpůsobit. Jednak se nemůže odchýlit od toho, k čemu svou povahou tíhne, a nic ho také nepřesvědčí, aby opustil cestu, po které až dosud šťastně kráčel. Když pak přijde čas, kdy je třeba sáhnout k násilí, ohleduplný vladař to nedokáže a ztroskotá. Kdyby měnil povahu podle doby a okolností, jeho štěstí by nedoznalo změny.
Shrnuji tedy: Jelikož se osud mění, zatímco lidé tvrdošíjně lpějí na svých zvycích, jsou šťastni, pokud se jejich postup shoduje s danými poměry. Ne-li, jsou nešťastní. Ale domnívám se, že se lépe vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna je žena. Chceme-li nad ní mít vrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale. Kdo si takto počínají, zvítězí nad ní lépe než ti, kdo jednají chladnokrevně. A Štěstěna jako žena přeje mladým, protože nemají tolik ohledů, jsou divočejší a směleji si vynucují poslušnost.

VÝZVA K OSVOBOZENÍ ITÁLIE OD BARBARŮ
Beru-li v úvahu všechno, o čem jsem výše hovořil, a sám v duchu přemýšlím, jsou-li dnes v Itálii podmínky, v nichž by se mohl proslavit nový vladař, a naskýtá-li se schopnému a prozíravému muži příležitost, které by se mohl chopit pro vlastní slávu a pro blaho všech obyvatel této země, mluví dnes podle mého mínění tolik důvodů ve prospěch nového vladaře, že opravdu nevím, která jiná doba by mohla být pro něj vhodnější. Jestliže synové Izraele musili trpět jako otroci v Egyptě, měla-li se osvědčit Mojžíšova zdatnost, Peršané žít pod útlakem Médů, měla-li se uplatnit velikost Kýrova ducha, Athéňané rozptýlení, měla-li vyniknout znamenitost Théseova, stejně tak v dnešní době, aby se mohly projevit vynikající vlastnosti italského ducha, musila se Itálie octnout tam, kde teď je, zotročenější než Židé, ujařmena víc než Peršané, rozštěpena víc než Athéňané, bez vůdce, rozháraná, poražená, oloupená, zbídačelá a zpustošená, neušetřená žádnou z lidských běd.
A třebaže se občas vyskytl muž budící zásvit naděje, že právě on byl Bohem vyvolen k vykoupení Itálie,1) viděli jsme později, jak byl v plném rozletu svého snažení zaskočen osudem. Naše země leží tu nadále jako ve mdlobách a čeká, kdo vyhojí její bolesti, kdo učiní přítrž drancování a plenění, kdo vyléčí rány proměněné dlouhým časem v hnisavé boláky. Vidíme ji, jak prosí Boha, aby jí seslal muže, jenž by ji vykoupil z těch barbarských ukrutností a křivd. Vidíme, jak je plna ochoty a odhodlání jít za jakýmkoli praporem, jen kdyby se našel, kdo by jej zvedl.
I když výše uvedení byli lidé výjimeční a nevšední, byli to nicméně lidé a nikdo z nich neměl tak vhodnou příležitost, jaká se naskýtá dnes. Jejich cíl nebyl spravedlivější, ani jim Bůh nebyl příznivěji nakloněn. Je zde dokonalé ospravedlnění: "Spravedlivou válku vedou, kdo nemají jiné volby, posvěceny jsou zbraně, kde v nic než ve zbraně nelze doufat."2)Je zde nesmírné odhodlání. A kde je velké odhodlání, nemůže být velká nesnáz.
Není divu, že pohasla vojenská zdatnost. Příčinu nutno spatřovat v tom, že politické uspořádání nebylo dobré a že se nenašel nikdo, kdo by se dovedl postarat o lepší.
Nic tak neproslaví nově se vyšinuvšího muže, jako zavede-li nové zákony a nový pořádek. Jsou-li pevně podložené a svědčí-li o velkorysosti, zjednají mu vážnost a obdiv.
Všechno pochází z neschopnosti vůdců. Nikdo neposlouchá ty, kdo něco dovedou, každý má sám mnoho rozumu, a dosud se žádný nedokázal ani schopnostmi, ani štěstím prosadit tak, aby se mu ostatní podrobili.
Je nezbytné mít v pohotovosti takovou armádu, abychom se s pravou italskou zmužilostí uhájili vnějším nepřátelům.
Tato příležitost by tedy neměla zůstat nevyužita, aby se Itálie po tak dlouhé době dočkala vykupitele. Nelze vylíčit, s jakou láskou by byl vítán ve všech krajích, které trpěly pod cizími nájezdy, s jakou žízní po pomstě, s jak neochvějnou věrností, s jakým vděkem a s kolika slzami. Které brány by se před ním uzavřely? Kdo by mu odepřel poslušnost? U koho by vzbudil závist? Kdo by mu nevzdal čest? Nadvláda cizinců se už hnusí všem.

Proti zuřivosti ctnost
zvedne zbraň a brzy pokoří ji zcela.
Vždyť dávných reků zmužilost
v italských srdcích dosud nezemřela.3)


VYSVĚTLIVKY:
1) M. má zřejmě na mysli především Cesara Borgiu. V novější době by tím mužem mohl být v Itálii třeba Benito Mussolini, v Německu Adolf Hitler, ve Francii Napoleon Bonaparte a u nás ve středověku Jan Žižka... a dnes? - Vysvětlivka vydavatele & Misantrop.)
2) Citát z IX. knihy Liviovy. - Vysv. vyd.
3) Verše z 16. kancóny Petrarkovy: Italia mia, benchè l'parlar sia indarno. - Vysv. vyd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm