Bohatýr Volga

24. října 2016 v 14:46 | Misantrop |  Četba

Svjatoslav, syn ruské kněžny Olgy, měl za sebou osmadvacet let vlády, když byl Pečeněhy zabit. Tehdy byli oba jeho synové již dospělí. Dokud žil, svěřoval jim leckteré úkoly. Mladšího Olega posílával do rozličných končin Ruska, aby tam vybral daně, a protože na ty výpravy nemohl kněžic jezdit sám, cestovávala s ním jeho družina. Jedna z ruských bylin vypravuje, kterak se do Olegovy osobní čety dostal Mikula Seljaninovič. Jednoho dne se vydal Oleg do mužických měst Gurčevce, Ořechovce a Krjestjanovce, aby odtamtud přinesl poplatky. Doprovázelo jej devětadvacet mladých druhů, sám byl třicátý. Jeli pustým krajem, celé dva dny neuviděli v poli ani jediného sedláka. Teprve třetího dne v čas oběda spatřili oráče. Měl světle žlutou kobylku, rádlo javorové, oprati hedvábné. Oral v nepojízdné zemi: pod jeho javorovým rádlem se vyvalovaly veliké kameny i dlouhé tlusté kořeny a brázdy dělal tak dlouhé, že z jejich kraje ho téměř nebylo vidět, když dooral na druhý konec. Se zájmem pozoroval kníže statného sedláka, a když se přiblížil, první ho pozdravil:
"Pomáhej ti Pán Bůh, oráči, orat, vláčet, v poli pracovat s tvou světle žlutou kobylkou!"
Ukázalo se, že rolník znal kněžice.
"Jen pojď, Volho Svjatoslaviči," volal. Lid si totiž knížecího syna přejmenoval z Olega na Volhu. "Jen pojď, mně je opravdu potřebí boží pomoci při polní práci s mou světle žlutou kobylkou, když z kraje v kraj brázdy protahuji. A což, Volho - daleko jedeš? Kam tvá cesta s tvou chrabrou družinou?"
I odpověděl Oleg, jaký má úkol.
"Nedávno jsem byl ve městě," poznamenal oráč, "předevčírem. Přivezl jsem si dva pytle soli, každý měl tak čtyřicet pudů. Tam žijí mužici, samí darebáci. Žádají od každého cestovních grošů.*) Se mnou však byl Šalyga pocestný. Je to náš vesnický mužik. Prostý chlapík, ale kdybyste viděli, jakou ten má sílu."
Kněžici se zalíbil prostosrdečný oráč.
"Pojeď s námi," vyzval ho. Oráč ochotně odvázal hedvábnou oprať a vypřáhl kobylku. Když sedli na koně a kus cesty ujeli, povídá mužik:
"Nechal jsem rádlo v brázdě, ne pro toho, kdo by náhodou jel mimo a spatřil je, ale pro Šalygu, kterého nazýváme pocestným. Ten by rádlo povytáhl ze země, z rádla vyklepal radlici a mé rádlo by hodil za vrbový keř. A víš co, Volho Svjatoslaviči, pošli svou družinu, aby to sama vykonala. Ať rádlo povytáhnou, s radlice hlínu střesou a náčiní hodí za keř."
Volha zpozoroval, že se silák šelmovsky usmívá, i poslal čtyři dobré junáky, aby jeho přání vykonali. Mladí muži dělají, co mohou, rádi by rádlem aspoň hnuli, ale darmo. Další junáci jdou na pomoc, už všech devětadvacet párů paží cloumá rádlem, všichni se namáhají, až jim pot stružkami teče se skrání, ale nářadí trčí nehybně z tvrdé země. I seskočil oráč se své světle žluté kobylky, jednou rukou vytáhl rádlo, sklepal hlínu a hodil všecko za vrbový keř.
Už viděli všichni, že mají mezi sebou znamenitého chlapíka. Za chvíli se přesvědčili, že ani jeho kobylka není zvíře, jakých je šedesát do kopy. Sotva se vydali znovu na cestu, začala klusat, že i kůň Volhy Svjatoslaviče za ní zůstal pozadu.
"Stůj přece, počkej, můj oráčku," volá kněžic.
Sedlák zarazil kobylku a počkal, až Volha dojede.
"Ty, oráči," povídá knížecí syn, "kdyby tvá kobylka byla koněm, dali by ti za ni pět set."
I podivil se Oleg, jaký to oráč, který může dát za kobylku pět set rublů, a začal se vyptávat, jak mu říkají.
"Až já poseču žito," začal rozvláčně venkovský bohatýr, "až je složím do stohu, až je domů svezu, vymlátím, draček nadělám, piva navařím, mužiky napojím, začnou na mne mužici volat: 'Mladý Mikuluško Seljaninoviči!' "
Tak se seznámil Oleg s nejstatnějším členem své bohatýrské družiny. Ta ho doprovázela i do jeho údělu, do Dřevské země, i na válečné výpravy.
Roku 974 začal po Svjatoslavově smrti vládnout Rusku Olegův starší bratr Jaropluk. Ten si vzal za ženu řeckou jeptišku a měl s ní syna Svatopluka. Jeden z ruských zpěvů vypravuje, že Oleg se s tímto synovcem dostal do sporů a vypravil se za ním na trestnou výpravu a skoro současně že pokořil i Plavce.
Když se jako vítěz vracel do svého města Černigova, byla jeho mysl tak plna štěstí, že se toužil o něm rozpovídat s druhy.
"Podařilo se mi pokořit Svatopluka, dnes jsem pobil Plavce, ale buďte jisti, že milejší než všechna ta sláva je mi můj ocelový meč. Jak často už mi pomohl z nebezpečí a přispěl k slávě! Dal bych jej za jediné, co je mi ještě milejší nežli zbraně: za číši zlatožlutého vína. Před pohárem však dávám přednost své zlatovlasé ženě. Viděli jste někdo krásnější?"
"Neviděli," skoro jedním hlasem vyznávají bojaři. Není to lichotka, Olegova manželka je opravdu snad nejpůvabnější z ruských žen. Kníže rozjařen upřímnou pochvalou svých druhů, poprvé jim prozradil, že si ji musil vybojovat.
"Bojar Orša," pravil, "měl čtyři bílé dvory. V jednom sám bydlel, ve třech skrýval tři vzácné růže. Jednou se vytrhl z dumání a nenadále řekl své družině: 'Hanba ruské zemi, že v ní není mužů! Za kamennou hradbou vadnou zlaté růže, ale není u nás jediného reka, který by o ně chtěl se mnou zápasit.'
'Oršo,' vyskočili tři junáci z jeho družiny, 'my se ti chceme postavit a získáme tvé růže.'
Orša si nás tři: Dobrynju Nikitiče, Alše Popoviče a mne změřil přimhouřenýma očima. Všichni jsme věděli, že Dobrynja zmůže jedním rázem draka - a vidíte - Oršovi nebyl roven. Než se nadál, byl jeho pěstí sražen k zemi. Nejinak se vedlo Alši Popovičovi. Pak se Orša podíval na mne, zvedl mlat a mrštil jím po mé hlavě. Letěl jako blesk. Uhnul jsem se a hodil jsem po útočníkovi svou palici. Orša zavrávoral. Každý by měl té rány dost, on se však hned vzchopil a dal se se mnou do zápasu. Dvanáct dní a dvanáct nocí jsme zápolili, až se nebe od prachu černalo, jako by na něm stály mraky. Třináctého dne mě Orša pustil a pravil:
'Už dosti. Vidím, že jsi dokonalý junák. Zanecháme boje a já ti zotvírám tři bílé dvory, pojď si pro mé zlaté růže.'
Nebyly to růže, byly to tři dívky, Oršovy dcery. První svítila krásou jako hvězda v soumraku, druhá zářila jako luna, ale třetí - to bylo slunce. Na Oršův dvůr se sjížděli hosté na tři svatby, neboť hospodář na mou radu dal první dceru Dobrynjovi, druhou Alšovi, třetí jsem si vybral sám. S ní, s nejkrásnější zlatovláskou, jsem po svatbě odjížděl k Černigovu. V ní bylo a jest mé štěstí, ta mi je nejmilejší z darů života."
Bojaři pokývli, chápali Olegovo blaho a jeho dnešní sdílnost. Těší se domů, těší se na svou ženu, kterou musil opustit, na své sluníčko. Před nimi se již rozvíral pohled na Černigov - ale co to? Jaká podivná záře vychází od města a šíří se záplavou po oblacích? To hoří Olegův hrad!
Brzy zvěděl nešťastný kníže, že požár je dílo jeho synovce Svatopluka a že kořist si odnesl z hořící budovy - jeho zlatovlasé potěšení.
Kníže byl ještě mlád, ale jeho hvězda počínala zapadat. Na ruském dvoře žil bojar Svěnald, muž bezpochyby již vysokého věku, neboť byl dvořanem už za Igora, Olegova děda, a jeho rad bývalo dbáno. Měl jediného syna Luta. Mezi ním a knížetem Olegem vznikla nějaká hořkost snad už za jinošských let. Jednou se vydal Oleg na lov. Když se hnal za zvěří, nějaký lovec ho předjel. Mihl se na koni, kníže nepoznal, kdo to je.
"To byl Svěnaldic, Lut," řekli mu.
V té chvíli se dal Oleg unésti loveckou vášní a snad touhou, aby si zchladil žáhu na dávném nepříteli: zbraň, připravená na zvěř, zasáhla člověka. Lut padl s koně mrtev. Bolest jeho starého otce byla veliká. Taková, že zas on se dal nyní vésti pomstychtivostí. Sám už za syna nemohl vykonati krevní mstu a jiných mužů v jeho rodině nebylo, z cizích pak nikoho nenašel, kdo by za mzdu chtěl vztáhnout ruku na knížete Olega. I hledal Svěnald jinou cestu, aby došel cíle. Kdykoliv měl příležitost, opakoval Olegovu bratru Jaroplukovi:
"Táhni na svého bratra! Vezmi mu vládu nad zemí dřevskou!"
A tak dlouho knížete přesvědčoval, tak dlouho přemlouval a vedl svou, až vehnal Jaropluka do bratrovražedné války. Hlavní bitva byla svedena u města Ovruče na Volyni. Když Oleg zpozoroval, že jeho vojsko nemůže odolat přesile, dal troubit na ústup. Hledal záchranu pro sebe i pro svůj lid ve městě. Všichni musili ovšem přes most nad hlubokým příkopem. Tam nastala divoká tlačenice. Lidé, koně, všechno bylo v jediném chumlu. Zvířata se plašila, šlapala pěším bojovníkům po nohou a tiskla je ke kraji mostu, kde nebylo zábradlí. V křiku a lomozu, v divém chumlu poražených si nikdo nevšiml, že mezi těmi, kdo spadli do hlubokého příkopu, je sám kníže Oleg.
Když se Dřevané, aspoň ti šťastnější, dostali za městské hradby, když se na mostě uvolnilo, táhlo tudy vítězné vojsko a v jeho čele kníže Jaropluk. I poslal hned své lidi, aby k němu přivedli bratra Olega. Poslové se vraceli s nepořízenou: po knížeti není památky. Ráno už nemohl Jaropluk pochybovat: jeho bratr je jistě mezi těmi, kdo v bitvě ztratili život. Na bojišti však jeho mrtvolu nenašli; teprv když Ovručané vynášeli své mrtvé z příkopu, aby je pochovali, také tělo Olegovo bylo mezi zabitými. Položili je na koberec a tak je spatřil Jaropluk. V té chvíli se v něm probudila bratrská láska a bolest nad ztrátou jediného sourozence. Dal se do pláče.
"Hleď, tomu ty jsi chtěl," obrátil se s výčitkou na kmeta Svěnalda.
Ano, tomu Svěnald chtěl. Byl spokojen - jeho syn Lut byl pomstěn.
Olegovo tělo bylo pochováno u města, kde zahynul, a byla na ně navršena vysoká mohyla. Olegova památka zůstala zachována v četných zkazkách ruského lidu. Ač zahynul nehrdinskou smrtí a v boji proti svému bratru podlehl, přece je Oleg-Volha líčen jako rek, silák a vítěz. Snad to byla jeho přívětivost, která způsobila, že se jevil tak milý ve vzpomínkách svých krajanů.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKA:
*) cestovní groš, tj. mýtné. - Vysv. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm