Kde postavit svůj dům

17. října 2016 v 12:55 | Misantrop

Asi po dvou kilometrech jsem došel k nádhernému koutu, polozapomenutému a ležícímu v ruinách: byl jím Dům mých snů; velká, dnes již notně zchátralá osamělá usedlost uprostřed lesů a luk, jež zřejmě dříve byly rozsáhlými polnostmi, přináležejícími k tomuto statku. Jednopatrový ten dům v lesích má typický vnitřní dvůr se stájemi a stodolami. Obešel jsem jej kolem dokola jako u vytržení, ale dovnitř jsem se nedostal. Dům je již ve velmi špatném stavu, ale očividně jej stále někdo navštěvuje, o čemž výmluvně svědčí čerstvé zámky a petlice, vyjetá kolej v trávě od auta a hlavně zase nezbytná postmoderní "vymoženost": halda plastikových flašek v díře vzadu za domem. Také malé políčko před ním nese neklamné známky obdělávání.
Dříve se tu však muselo žít báječně a představuji si, že jsem se zde narodil, že jsem zde strávil veškeré své bezstarostné dětství a mládí v bohaté rodině se služebnictvem a zemědělskými nádeníky, kteří se starají o chod statku, zatímco Já i moje rodina trávíme dny hrou, procházkami a intelektuální zábavou.
Široko daleko, kilometry a kilometry lesem, není žádné jiné stavení! To je můj Dům snů!
Dům má tři vchody: jeden z vnitřního dvora, druhý po straně, k němuž kdysi vedla cesta lemovaná třešněmi a alejí šeříků, a třetí, hlavní vchod, s honosným portálem, se schodištěm, nyní již zborceným a zarostlým travou, dále s dveřmi opatřenými starodávnou masivní zdobenou klikou a se zrezivělými zbytky kladkového mechanismu, který po zatáhnutí za něj zvenčí rozezvučoval uvnitř domu zvoneček, nyní již rovněž zrezivělý a ztichlý.
V nynějším zchátralém stavu dům obklopuje bujná zeleň a les, ale dříve tu musela být překrásná zahrada s jabloněmi, lípami a obrovským starým javorem. Patrné jsou zde dosud betonové sloupky, jako pozůstatek nějakého velkého plotu či ohrady.
Muselo zde být krásně, asi tak před sto lety, když to tu bylo nové a udržované. Jímá mě smutek z pohledu na ruiny jistě bývalé krásy a prosperity, jako kdyby to nebyl jen můj domov vysněný, ale i skutečný, jejž jsem ztratil jakousi neznámou pošetilostí rozumu či hroznou dobovou tragédií. Vzpomínám na dědovo stavení v Bainaru, o něž jsem přišel také takovou podivnou syntézou matčina nerozumu a dějinných souvislostí. Tento dům mi všechen ten osudový zmar znovu bolestně připomněl. Proč jen, proč, musí všechno krásné a ušlechtilé podlehnout zkáze a zničení? Dobré věci by měly přetrvat navěky - a Já bych měl být jejich vlastníkem a neomezeným pánem!
Přemýšlím, jaký asi člověk to byl, jenž si vybral takové odloučené místo za svůj domov nebo možná jen coby letní byt. Jistě to byl člověk neobyčejný, samotářský, vznešený a kultivovaný. Představuji si, že dům zněl smíchem; že v něm zněl tichý zpěv doprovázený klavírem a že se zde po večerech při světle svící a petrolejových lamp četly ušlechtilé knihy a vyprávěly se nevšední a obdivuhodné příběhy, jimž šťastné děti naslouchaly s očima rozzářenýma a se zatajeným dechem.
Jsem zkrátka nadšen a u vytržení tímto záhadným domem, ztraceným v pustině, o němž bych mohl ještě dlouho povídat a o něm snít. Život v takovém domě, to by byl ten pravý život pro mne!


Padl už jeden dům, však není jen jediný hoden záhuby.


Kde postavit svůj dům. - Jestliže se cítíš velký a plodný o samotě, pak tě bude společnost zmenšovat a pustošit.


Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.


Jak jsou rolníci šťastni, když vlastní výhody znají!
Poctivá zem jim sama a daleko svárlivých bojů
dává výživu snadnou, již rodí jim v hojnosti z půdy,
třebaže vysoký dům, jenž hrdým pyšní se vchodem,
za rána klientů proud jim ze všech nechrlí komnat,
třebaže vchod, jenž želvou se skví, v nich nebudí touhu.
(Vergilius: Zpěvy rolnické)


Vznešený dům a jeho prostředí, "přijímání" návštěv, to všecko mi zhola nic neříká. Byl jsem krátce navštívit krále, on mě však nechal čekat v hale a choval se jako člověk, který není schopen být hostitelem. Jistý chlapík v mém sousedství přebýval v dutém stromě. Jeho způsoby byly vpravdě královské. Byl bych udělal lépe, kdybych byl navštívil jeho.


Studená hora je můj rodný dům;
sloupy mu chybějí a nemá stěn,
je šesti dveřmi pořád otevřen,
nebe se zato klene jako vznosná síň,
pokoje tvoří volný šír,
tak velký až stěna východní mi
bije o západní zeď,
a toho prázdna mezi nimi!
Sem nikdo nepřijde mi o peníze říkat;
když mám hlad, navařím si něco zeleně;
co tady by si počli statkáři
s tou jejich stodolou a jejich pastvinami;
ať zůstanou, kde jsou v tom vlastním žaláři,
z něhož se nikdy nikdo nevymanil -
v zamyšlení svém dobře zvaž,
že by to moh být taky osud náš!


Pro každého svobodného ducha by musela nadejít hodinka zamyšlení, pakliže měl předtím hodinku bezmyšlenkovitou, tak jako nadešla kdysi Buddhovi - "stísněný," myslel si pro sebe, "je život v domě, místě nečistém; svobodné je opustit dům."


Podle buddhistické filosofie bych byl nejspíš takzvaný pratjéka-buddha, to jest osamělý jednotlivec, který se sám, vlastními silami probudil ze sna života a stačí mu to - o ostatní dosud spící a trpící se nestará. Pochopitelně! Přece když se uprostřed noci probudím, nevzbudím přece kvůli tomu celý dům!


Koupaliště je stále ještě zbavováno festivalového zařízení. Ti si dávají načas! Ráno jsem dokonce ještě potkal partičku hladových a podroušených návštěvníků. Samozřejmě žebrali a chtěli po mně pět korun. Také chtěli vědět kudy k Penny Marketu. Zdálo se, že mi nevěří, že nemám žádné peníze, ani to, že nevím, kde ten zpropadený obchodní dům stojí. To tedy narazili na toho pravého!


Vývoj se nezastavil, nýbrž měl jednou změnit svět na jediný velký obchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelinářů.


Mezi člověkem a člověkem jsou často nepřekonatelné rozdíly v rase, řeči, víře, v přesvědčení, v povahových vlastnostech, ve způsobu života, v inteligenci - a to rozdíly tak významné, že to dva rozdílné lidi činí nespářitelnými, natož aby spolu chtěli sdílet stejný dům.


V mé knize o Japonsku, již jsem četl na jaře, se píše, že Japonci nikterak nesdílejí evropskou zášť k myším, krysám a potkanům, ba diví se té zášti a připadá jim směšná a neodůvodněná. Je to přece vyznamenání pro každý dům, vilu či chatrč, že i ten nejubožejší příbytek navštěvují a oživují malá, rozmilá zvířátka.


Kam se hrabe na antiku dnešní koncentráčnické baráky, dnešní ultramoderní králíkárny, hromadné dělnické ubikace! I ten nejprostší římský občan obýval krásný prostorný dům, jejž bychom dnes nazvali přepychovou vilou!


Dole ve vesnici jsem pořídil první dvě fotografie dědova bývalého selského stavení. Jak rád bych byl, kdyby tenhle velký dům s velkou zahradou v tiché vesničce patřil mně, a ne nějakým Brňákům! Je to jasné: myslím, že ve mně dozrálo rozhodnutí odstěhovat se jednou někam na vesnici. Ano, je to tak: jedna generace lidí utíká často z venkova do měst a jiná, nezřídka hned ta následující a lepší, opouští přelidněná smradlavá města a hrne se zpátky na venkov. Nejčastěji to však není možné ne kvůli srdci, nýbrž z ekonomických důvodů. Čím by se na té vsi živili? Trend, zaštítěný socialisty a podporovaný samotnou Evropskou Unií, je právě přímo opačný: zlikvidovat selský stav, jako bolševici kulaky, zlikvidovat samostatné národní i individuální zemědělství, záruku to veškeré svobody, venkov užívat jen na rekreaci a lidi natlačit všechny do měst, kde budou pěkně pod kontrolou. Mám po krk společného bydlení ve společném koncentráčnickém baráku ve městě!


Náš život ve velkých městech, který ohlušuje nebo zabíjí pasivní meditativní život, otupil citlivost našich duší. Naše duše, které kdysi nahé vnímaly nebeské vanutí, jsou teď skryty pod tlustou vrstvou oblečení a naučily se postavit si vlastní dům, zapálit si v něm v krbu oheň a pozavírat okna i dveře.


Od všeho lidského cítění se odloučil tak dalece, jako je vnitřní dům odloučen od venkovního chodníku!


Platíte-li státu, té největší a nejlépe organizované mafii za ochranu před lůzou, to není opravdová ochrana, ale vydřidušství. Nezaplatíte-li za dům, zboří vám ho.


Copak pokládáš za "veliké věci"? Války a rozbroje a záhubu mnoha lidí a zkázu měst? Co je velikého na tom všem? Co je velikého na tom, že mnoho vlaštovčích a čapích hnízd bylo spáleno a strženo? - "Ale což je tohle podobné onomu?" - Velmi podobné. Anebo mi ukaž, čím se liší lidský dům a čapí hnízdo jako bydliště.
(Epiktétos: Rozpravy)


Jakým právem se domáhají velcí vlastníci domů a pozemků odvodů peněz do jejich nenasytné kapsy, když jim samotným stačí jeden dům a jeden dostatečný pozemek nebo jiný výrobní prostředek? Je to jen hypotetické právo prvního anebo barbarské právo silnějšího. Tím spíš by se měl utlačený člověk vzepřít téhle moci, která nemá jediný kulturní podklad.


Uchvátil dům, ač jej nestavěl.


Vám kletba, kdo jste mi strhli dům!
Už se nevzepne k nebesům!
Zelený byl jsem. A co jsem dnes!
Já býval les! Já býval les!

J. P. Holzschnitt: Tichá panna v lese (1930)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm