Kdo se zabývá popelem

26. října 2016 v 11:26 | Misantrop

Všecky ty věci, jež mohou vzplanout a shořet,
ne-li nic víc, mají v těle takové látky,
z nichž mohou metat oheň a vysílat světlo,
chrlit jiskry a široko rozmítat popel.


Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: "Není to, co mám v pravici, pouhý klam?"


Každý pořádný člověk má se dát upálit. Toť jest ten pravý plamen osvěty, který rozdmychali plápolajícími hranicemi Giordano Bruno, mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a celá řada jiných reformátorů církevních, svobodných myslitelů a čarodějnic, kteří s veselou i neveselou myslí dali se upálit zaživa pro své přesvědčení, hlásajíce světu, že ono obyčejné pohřbívání do země jest naprosto nehygienické a nezdravé. A tuto pochodeň osvěty uchopil po staletích náš dr. Záhoř, jda ve šlépějích oněch reformátorů pohřbů, a podařilo se mu také po delších studiích pozměnit onen systém středověký v ten smysl, že pro moderního člověka plně dostačí, dá-li se upálit až po smrti. Proti dr. Záhořovi stojí ovšem dnes v jednom táboře celá oficiální církev katolická, poněvadž nemůže se dosud zhostit starého zvyku upalovat lid zaživa, proti čemuž v Písmě svatém nelze najít ani jedné věty zakazovací, kdežto spalovat lidi již mrtvé příčí se dle jejího názoru duchu náboženství katolického, kteréž vyjadřuje se slovy Písma "prach jsi a v prach se obrátíš", a nikoliv "popel jsi a v popel se obrátíš" nebo "dáš se obrátit", takže církvi katolické jde v první řadě jen o prach, nebo, lépe řečeno, jen o prachy.
(Hašek: Přednáška o dr. Záhořovi)


Jeho srdce je popel; usoudil, že je žití výnosný trh. Na všem prý je třeba vydělávat, i na špinavosti.


Masem jiných zvířat se živí kdekdo, ale lidská mršina musí být zahrabána šest stop pod povrch zemský nebo raději rovnou spálena na popel, aby nezamořovala a neotravovala i po smrti svým hnusným nasládlým smradem. Člověku - v jeho situaci a s jeho hnusnou povahou - by nejlépe slušelo pokorné ponížení; stud za svoji existenci! Měl by si denně sypat si na hlavu popel svých zemřelých na znamení smutku, jenž přináší pohled na takovou stvůru!


Jako Hannibal dostal od svého otce Hamilkara za slavnostní a posvátné přísahy rozkaz pronásledovat Římany, pokud bude živ, tak i já mám příkaz, abych tu přebýval tak dlouho, dokud tady hrom do nich neuhodí a neobrátí je v popel, neboť lidé jsou tak zatvrzelí, že nevzpomínají, necítí a netuší zlo, které od nich přišlo, přichází nebo přijde, anebo cítíce je neodvažují se, nechtějí ani nemohou je vyhladit.


Co jsou? Jsou jen prach a popel.


Ale popel našich otců je svatý, jejich hroby jsou svěcenou půdou a tak jsou nám posvěceny tyto pahorky, tyto stromy, tento kus země. Musíte své děti učit, že půda pod jejich nohama je popel našich dědů.


K tomu volá jeden neapolský spisovatel: "Cožpak jít proti nebi a věřit, že vás toto nebe může v jediném okamžiku proměnit v prach a popel, to nic není?"
(Stendhal: Italské kroniky)


Vaše připomínky jsou pořekadla z popela.


Eda si zapálil cigaretu. Za pár dní ovšem začnou kouřit zase všichni. A z továrních komínů se opět budou valit masívní sloupy kouře a obrovské haldy hlušiny, škváry, popela a strusky se zase rozbují po krajině jako metastázy rakoviny, průmysl znovu otráví řeky a milióny aut vkrátku dorazí čistý vzduch... Aby nám zas jednou, jako v lidské historii bolestně již tolikrát, nebylo připomenuto PERDIDISTIS UTILITATEM CALAMITATIS - ztratili jste užitek pohromy. My totiž býváme až sebevražedně zapomnětliví.


Jak se o Fénixu bájí,
jeden v druhém svůj má původ
saje život z jeho smrti,
takže vlastním popelem
zůstává hrob jejich zahřán.
Slávu však, již v úděl vzal,
dluženou do větru psal.
Brzy v popel se mu zvrátí,
(kruté zlo!) až smrt jej schvátí.


Co jsi dal městu ty, Montagu? - Popel.


Ó, ach vyhoř na popel,
sama se upal, touži po rozpadu,
když je tvým synem tahle snůška zel.


Vzpomínám si, jak bylo v novinách... Kdosi přišel při nehodě o ruku a chtěl ji pohřbít. Chtěl ji zakopat na hřbitově. Úřady mu to nepovolily. Ruku spálili a bylo to. Uvažuju, jestli mu odmítli dát i popel.


Znovu ho napadlo, pro koho vlastně píše ten deník. Pro budoucnost - pro minulost, pro nějakou osobu, která snad existuje jen ve fantazii? A před ním se zjevila ne smrt, ale nicota. Z deníku zůstane popel a z něho samého pára. V příští minutě už snad shoří na popel. "Popel," řekl. "Popel, který se ani nedá identifikovat."


V čase předurčeném
zaroste vše býlí
a my zapomenem,
že tu lidé byli.
Popel na oltáři
spláchnou vlahé deště.
Co tu zbylo z domů ještě,
džungle smete, pohltí a zmaří.


Celý svět velmi brzy skončí - černá, křehká těla oprýskávající v prach a popel...


Z obrovského města přežili
jenom dva nepřátelé; sešli se
nad zbytky bývalého oltáře,
kde tolik svatých věcí shořelo
k nesvatým účelům: a prohrábli
ten popel vyzáblýma rukama.
(Byron: Tma)


Uhasl oheň a zhasl i Meleagros. Zhasl navždy. Ve chvíli, kdy oheň dohořel a ohniště se pokrylo šedavým popelem, rozplynul se Meleagrův dech do vzdušných vánků a jeho Stín sestoupil do říše mrtvých.
Těžko lze vylíčit zármutek Meleagrových sester. Měly vroucně rády svého bratra a jejich bolest byla ukrutná. Objímaly jeho mrtvé tělo, pokud z něho něco zbývalo, a líbaly je. A když se proměnilo v popel, sbíraly alespoň popel a tiskly ho k ňadrům. Potom se vrhly na čerstvý rov, objímaly kámen s pamětní deskou a skrápěly slzami Meleagrovo jméno.


Hořekování a bědování žen, všichni pak prolévají slzy, bijí se v prsa, rvou si vlasy a zkrvavují tváře; leckde si také trhají oděv a sypou si popel na hlavu - živí jsou na tom vlastně hůř nežli nebožtík. Neboť oni se válejí po zemi a tlučou hlavou o podlahu, ale on, úpravný a krásný, celý ověnčený si leží vystaven ve výši, jako by byl vyzdoben k průvodu.
(Lúkiános: O zármutku)


"Tebe sic uspala smrt a pro zbytek časů
jsi tedy každého bolu a zármutku zproštěn;
leč my, když hranice hrozná tě sežehla v popel,
nenasytně jsme lkali a z našeho srdce
žádný den nám nesejme věčného žalu."
Tak se mluví; i ptejme se, nač se má někdo
užírat věčným hořem a proč mu tak hořko,
jestliže věc se uzavře spánkem a klidem!


HIC CINIS, UBIQUE FAMA
Zde popel, pověst (sláva) všude
Slova na náhrobku Bedřicha II. Velikého.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm