Krásné slunečko

30. října 2016 v 21:03 | Misantrop |  Četba

Jak na knížete Vladimíra Svjatoslaviče jeho národ vzpomínal, jinak mu neřekl než Krásné slunečko, ale za mladých let byl kníže spíše bubákem ruské oblohy, černou mrákavou, z níž přes tu chvíli uhodilo. A jak tvrdě! Jeden zlý blesk udeřil do Polotska1) a zasáhl knížete Rogvolda a jeho rodinu. Rogvold měl pěknou dceru Rognědu a po té zatoužil Vladimír. Očekával, že dívka půjde za něho ráda, ona však odmítla a před Vladimírovými posly otevřeně, ale neopatrně prozradila, že stojí o jeho bratrance Jaropluka. Zmínila se také neprozřetelně, že Vladimírova matka Maluše byla pouhou klíčnicí kněžny Olgy, a kníže se tedy nemůže rodem rovnat Jaroplukovi. Poslové vyřídili doslova Rognědiny výroky a kníže se strašně rozhněval. V čele svého lidu se hnal do Polotska, kde právě chystali svatbu Rogvoldovy dcery s Jaroplukem. Polotští podlehli, protože se náhlého útoku nenadáli. Kníže i nevěstini bratři byli zabiti a Rogněda unesena do Kyjeva, aby se stala Vladimírovou manželkou, třeba proti své vůli. Byla to smutná nevěsta, i změnil kníže její jméno: říkal jí Hořislava.
Po svatbě se Vladimír vypravil do Jaropluka. Jaký to byl nový smutek pro Hořislavu, když zvěděla, že její dřívější ženich byl obležen, lstivě vylákán z bezpečí a zabit! Všichni, všichni byli mrtvi, koho měla Hořislava ráda, a její srdce by bylo bývalo docela popleněno hořem a zoufalstvím, kdyby nebyla bývala obdařena sedmi rozmilými dětmi, čtyřmi synáčky a třemi dceruškami. Pro ně žila, pro ně i Vladimíra snášela, ač ji zraňoval tím, že si vyhledal i jiné krasavice a učinil je svými manželkami. Vladimír byl pohan a myslil, že má na to právo.
Dokud byl Vladimír laskav na Hořislaviny děti, bylo dobře, ale když dorůstal nejstarší, Hořislava žárlivě pozorovala knížecí přízeň k ostatním jeho synům a zdálo se jí, že je Izjaslav odstrkován. To zraňovalo její mateřské srdce tak hluboko, že si umínila Vladimíra přece jen potrestat za viny na jejích nejdražších kdysi spáchané. Jedné noci dala si pod podušku ostře nabroušený nůž, a když Vladimír usnul, zvedla jej k smrtící ráně. V tom okamžiku se kníže probudil a odrazil Hořislavinu ruku. Útočnice se rozplakala:
"Mého otce a mé bratry jsi dal zabít a mne zajatou jsi pojal za ženu. Hoře mi nedá pokoje, mé srdce žádá pomsty. Ty máš mnoho žen a dětí, všechny miluješ, ale mne ani Izjaslava nemáš rád."
"Jdi," kázal temným hlasem Vladimír, "a oblékni si své svatební roucho se všemi knížecími šperky!"
Tvář knížete nevěstila nic dobrého. Hořislava tušila, co znamenají jeho slova: chce ji zasnoubit smrti, ale protože jest jeho manželkou, přeje si, aby umírala jako kněžna. Vladimír se na chvíli vzdálil, aby se připravila, a Hořislava té chvíle užila, aby probudila svého prvorozence. Chvatnými slovy vysvětlila chlapci, co se stalo, a dala mu pokyn, jak by ji mohl zachránit.
Když Vladimír vstoupil do ložnice, aby vykonal hrozný trest, vkročil mu do cesty Izjaslav.
"Otče," pronesl chvějícími se rty, "chceš usmrtit mou matku? Nejsi samoten. Tvůj syn bude svědkem."
Vladimír stál v rozpacích. Chlapcův smělý čin se mu líbil a v té chvíli si jasněji než kdykoli dříve uvědomil, kolik žalu připravil jeho matce a že je div, že mu neodplatila zlým už dříve. Té noci se manželé smířili, navzájem si odpustili a Vladimír ukázal svou přízeň Izjaslavovi tím, že založil nové město, nazval je synovým jménem a dovolil, aby se tam usadil s matkou a se svými sourozenci. Izjaslav později přijal křesťanství a byl nejen matce, ale i svým poddaným radostí.
Po mnoha pokusech vyslanců různých národů, kteří se marně pokoušeli Vladimíra přivést ke své víře, svolal kníže bojary a přední měšťany a pravil:
"Povězte mi, co vy tomu všemu říkáte? Máme zůstat věrni našim bohům, nebo se klanět jiným?"
"Víš, kníže," pravil nejmoudřejší rádce, "že nikdo svého nehaní. Od těch, kdo přicházejí, se pravdu nedovíš, ale pošli na rozličné strany moudré muže, ať zkoumají, jak kde slouží bohům."
Ta rada se líbila všem. Vybrali ze sebe deset prozíravých mužů a poslali je do Němec, do Bulharska a do Cařihradu. Po návratu všichni svorně mluvili, že se jim nejlépe líbila nádhera cařihradských svatyní, kde - zdálo se jim - sám Bůh prý přebývá. Vladimír neřekl tak ani tak, rozhodnut ještě nebyl. Stalo se však, že nedlouho poté dobyl byzantského města Chersonu2) a vzkázal do Cařihradu:
"Aj, vzal jsem vám slavné město. Slyším, že ty, císaři, máš sestru, která je ještě pannou. Nevdáš-li ji za mne, učiním Cařihradu, jako jsem učinil Chersonu."
Byzantský car Basil II. ani jeho bratr Konstantin nebyli právě lidé hrdinské mysli. Zarmoutili se velmi, ale přece jen se vzchopili a vzkázali knížeti:
"Nesluší se křesťanským dívkám vdávat se za muže pohany. Dáš-li se pokřtít, budeš s námi jedné víry a dosáhneš nebeského království. Neučiníš-li to, nemůžeme naši sestru tobě dát."
"Povězte císaři," odpověděl Vladimír poslům, "že se pokřtít dám. Vyzpytoval jsem váš zákon a vaši víru, líbí se mi."
Oba císařští bratři se zaradovali, nyní však šlo o to přemluvit princeznu Annu, aby se vdala za knížete Vladimíra. Dalo jim to mnoho práce. Dívka slyšela o Hořislavě i jiných Vladimírových ženách a kníže už nebyl z nejmladších.
"Šla bych jako do zajetí," naříkala princezna, "lépe by mi bylo, kdybych tady umřela."
"A což," namítli bratři, "upotřebí-li tě Bůh, aby se ruská země dala na pokání? A zbavíš nás líté války."
Tyto důvody rozhodly. S mnohými vzdechy projevila Anna souhlas, s pláčem sedala do korábu, slzavě se loučila s příbuznými na neshledanou. V Chersonu byla přijata velmi uctivě a odvedena do paláce, ale ke knížeti ji hned nevedli. Řekli, že ho trápí zlý oční neduh a hrozí mu slepota.
"Chceš-li pozbýt své nemoci," vzkázala Vladimírovi princezna, "dej se brzy pokřtít. Neučiníš-li tak, toho neduhu se nezbavíš."
Vladimír byl překvapen. Tak mocný že by byl křesťanský Bůh? Nu, ke křtu se chystal kníže tak jako tak, urychlil tedy jednání o to a chersonský biskup za přítomnosti vysokých hodnostářů a nevěsty ho pokřtil. V tom okamžení prý jeho oči byly uzdraveny. Zázrak učinil mocný dojem i na Vladimírovu družinu a někteří se ihned dali také pokřtít. Poté byly vykonány oddavky. Vladimír na poděkování založil v Chersonu nový chrám a město vrátil Řekům.
Po návratu Vladimírově do Kyjeva nastaly veliké změny. Vladimír dal kácet modly. Dřevěné sochy rozsekali, kamenné rozbili, onu velikou postavu Perunovu, kterou dal kdysi Vladimír pořídit, zbavili zlata a stříbra, přivázali ji koni k ocasu a ten ji vlekl s kopce k Dněpru. Cestou ji dvanáct mužů vyplácelo metlou, aby lidé viděli, že modly jsou skutečně bezmocné. Na břehu hezky daleko za město rozestavili lidi s tyčemi v rukou. Ti měli modlu postrkovat po proudu, kdyby někde uvázla. Teprve za říčními prahy ji měli nechat.
Pohané s hlasitým nářkem provázeli potupenou modlu k řece a písčinu, na které za prahy Dněpru vyplavala, dlouho zvali písčinou Perunovou.
Zatímco dřevěný Perun opouštěl tak neslavně Kyjev, procházeli městem hlasatelé a volali:
"Zítra přijďte všichni k řece, bohatí i chudí. Budete pokřtěni; kdo by nepřišel, bude nepřítelem knížete Vladimíra."
Většina Kyjevanů šla příštího dne ku břehu Dněpru docela ochotně. Ztratili důvěru k Perunovi, když se knížeti minulého dne okamžitě nepomstil.
"Kdyby křesťanství nebylo dobré," říkali jiní, "kníže a bojaři by té víry nepřijali."
U Dněpru se záhy tísnilo nesčíslné množství lidí. Sotva spatřili Vladimíra, sami vstupovali do řeky, někteří s dětmi v náruči, a čekali trpělivě, až na ně dojde řada, aby byli pokřtěni. Když poslední křtěnec vystoupil z vody, Vladimír upřímně prosil Boha, aby pohlédl milostivě na tento svůj nový lid a dal mu poznat sebe.
Nečetnému duchovenstvu nastala potom velká, namáhavá práce. Zřizovali chrámy a školy, učili Rusy, aby se navzájem milovali a pomáhali si. Kníže jim byl příkladem. Nuzným dovolil, aby si brali potřeby ze zásob knížecího dvora, pro churavce dal potraviny vozit po městě, takže všichni měli dost chleba, ryb, masa, ovoce i medu.
Z bývalého hýřila Vladimíra se stal člověk ukázněný, z divokého vášnivce mírný vladař. Jen v jediném projevil ráznost: když se rodiny bránily, aby se jejich děti nemusily učit číst a psát. Po dobrém je nemohl přesvědčit, že to není kouzelnictví, i poslal kníže do rodin své sluhy, ti pobrali matkám děti, a nedbajíce jejich křiku a nářku, zanesli je do škol.
Jak už bývá, šel Vladimír z krajnosti do krajnosti: z obavy, aby se nedopustil hříšné krutosti, nedal trestat smrtí ani nejtěžší zločiny. Kdo byl dopaden, mohl se z viny vykoupit. To se znamenitě hodilo řemeslným darebákům. Výkupné nahradili už předem a radovali se, že budou moci beztrestně páchat své zlé kousky. Pokojné obyvatelstvo od nich zkoušelo tolik násilí, že biskupové uznali za vhodné zakročit. Jednoho dne řekli knížeti:
"Aj, rozmnožili se loupežníci a vrahové. Proč jich netrestáš?"
Když Vladimír vysvětlil, poučili ho: "Tys ustanoven od Boha, abys dobré miloval a zlé trestal. Sluší tobě trestat zločince, ale po vyšetření."
Dal tedy Vladimír vyhlásit, že bude přísně dostupovat na provinilce, a loupeživé chásce přestávala kvést pšenice.
Tak si získal Vladimír lásku národa, a když v létě roku 1015 skonal na Brestově, lid plakal pláčem velikým.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKY:
1) Polotsk - město a (bývalé) knížectví v Bělorusku. - Vysv. Mis.
2) Cherson - někdejší řecký Chersonésos na jihu dnešní Ukrajiny. - Vysv. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm