Na Rujaně

14. října 2016 v 9:03 | Misantrop |  Četba

V Baltickém moři nedaleko pevniny se rozkládá ostrov Rujana. Od nepaměti na něm žili Polabští Slované, zvaní Veleti. Daleko široko byli známi svou pohostinností, dobročinností, úctou k starým lidem a vzornou péčí o chudé, takže u nich nebylo žebráků. Panovník jim vládl se sněmem, v němž nebyla zastoupena jen šlechta, ale také lid. Veleti uctívali mnoho bohů, nejvíce Svantovíta. Jemu postavili krásnou dřevěnou svatyni v Arkoně. V ní stála jeho obrovská čtyřhlavá socha. V pravici držela roh. Odznakem Svantovítovy moci byl meč, ozdobený vykládáním vzácné práce. Při svatyni opatroval sám nejvyšší kněz Svantovítova bělouše. Tohoto žrece uznával rujanský vládce za svého spoluvladaře a nic důležitého nekonal bez jeho souhlasu. Věřilo se totiž, že se rozhoduje podle přání Svantovíta. Na jeho věštby se dychtivě čekalo zvláště po žních. Veliké zástupy přicházely poděkovat za úrodu a vyslechnout proroctví, jak bude příštího roku. Ve velikánské peci byl upečen koláč asi takového průměru, jako je výška lidského těla, a v určený den se postavil nejvyšší kněz za koláč. Podle toho, jak velká část jeho hlavy nebo i hrudi přečnívala, soudilo se na hojnost příštích žní.
Před dávnými časy žily prý na ostrově podivné jednonohé bytosti. Bydlily ve skupinách ve skalních útesech a v pohanských mohylách a skrývaly se před jasným denním světlem. Každý houf měl svého vlastního knížete a jinak se odíval: jedni chodili v bílém, jiní v šedém, v bukovém lese Granici se usadili ti, kdo nosili zelená roucha, kdežto černě odění přebývali v jižní části ostrova. Skoro všichni byli zlomyslní a strojili člověku, zvláště osamělému, rozličné úklady. Nejvíce měli spadeno na dívky, které se někde opozdily. Hned jim byli v patách a naháněli jim strachu, div je neuštvali.
Matkám vyměňovali děcka a trvalo někdy dlouho, než se dali uprosit a vrátili unesená robátka. Kdykoliv se jim něco podařilo, co lidem působilo žal anebo strach, zalézali do svých děr, odkud potom zazníval hlasitý výsměšný chechtot.
Jen těch bíle oděných se nikdo nemusil bát, to byly přívětivé bytosti.
Jednoho dne se ten zvláštní nárůdek sešel k hodům na pahorku poloostrova Zudaru na jižním cípu Rujany. Vesele prázdnil mísy a statně popíjel ze zlatého poháru. Najednou cválal tamtudy jezdec, a vida hodující, zastavil se a požádal o doušek. Dávný zvyk pohostinství platil i podzemním obyvatelům ostrova a velel, aby neodepřeli občerstvení žíznivému. I podali ochotně zlatou číši po samý okraj naplněnou - ale vzápětí strnuli: neznámý se nenapil, ale vylil obsah poháru a pobodl koně. Hned zmizel ve tmách se svou drahocennou kořistí. Podzemní za ním žalostně i výhrůžně volali, vyzývali k návratu, a když se zloděj nezastavil, pustili se za ním. Třeba jednonozí, přece byli rychlí. Jeden z nich už už doháněl jezdce, již držel jeho koně za ocas. V tom okamžení dostihl pachatel zudarského kostela a tím se zachránil. V té době se totiž již na Rujaně šířilo křesťanství. Zloděj se bezpochyby bál pomsty jednonohých, i věnoval pohár kostelu a je tam prý podnes uložen.
Tato událost podzemní bytosti tak rozladila, že se rozhodly opustit Rujanu. Shromáždily se a táhly na jih. U Zlaté Hory se daly glevitským přívozníkem přepravit přes úžinu Strelu na pevninu. Po celou noc přívozník vesloval s plnou lodicí. Koho vozí, ani dobře neviděl, bylať temná noc. Rozpoznával jen, že jeho člun je naplněn, div neklesá pod hladinu. Podařilo se mu jen s námahou dostat všechny cestující na protější břeh. Když dojížděl posledně k pevnině, tázal se ho mužík, řídící výpravu, čeho žádá za odměnu: měřici zlata nebo moudrost? Chudák se rozhodl pro zlato. Potom se ho vůdce převezených zeptal, chce-li spatřit, koho převážel. Když přívozník přisvědčil, nasadil mu náčelník odcházejících na hlavu svou čepici. Byla zázračná: v té chvíli spatřil přívozník na břehu plno jednonohých tvorů.
"Proto nás vidíš tolik pohromadě," vysvětlil jejich pohlavár, "že jsme se rozhodli na věčné časy opustit Rujanu. Od těch dob, kdy se na ostrově ujalo žehnání chleba křížem a obilí koštětem vzhůru obráceným, nemáme pokoje."
Zvěst o tom, co se stalo, se záhy roznesla po celém ostrově. Nikdo za odešlými neplakal. Po čase se však ukázalo, že všechen podivný nárůdek se s ostrovem nerozloučil. Zelení zůstali. V bukových lesích se jim tak líbilo, že je nemohli opustit, jen si prý zvolili jinou jejich končinu.
Později se vyprávělo, že to nebyly podzemní bytosti, jež se tehdy stěhovaly. To prý žili v lesních úkrytech a ve skalách zbytky pohanských Veletů a ukradená číše byla ona, kterou poslal dánský král roku 1150 darem do arkonské svatyně. Když byla Svantovítova socha zničena a jeho chrám hořel, zachránil prý pohár zudarský kníže a do smrti jej opatroval. Snad prý při tryzně za něho slavené za temné noci z ní všichni pohané pili a někdo z křesťanů se číše zmocnil. Po této příhodě se snad zbytky pohanů rozhodly opustit domovinu.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm