Nic než prchnouti

1. října 2016 v 11:16 | Misantrop

Síla svět v jeho souhrnu nezmění žádná;
vždyť není prostoru vně, kam by nějaká hmota
od celku mohla prchnout.


Hobbes tvrdí, že člověk je přirozeně neohrožený a vyhledává boj. Naproti tomu jeden slavný filozof myslí, že není tvora bázlivějšího, než je člověk v přírodním stavu, který se stále třese a je připraven prchnout, jakmile zaslechne sebemenší hluk nebo zpozoruje nepatrné hnutí.


MUS NON UNI FIDIT ANTRO
Myš nevěří jediné díře
Tj. nevěří skrýši, která má pouze jediný východ. Jde o parafrázi repliky z Plautovy komedie Neotesanec 4,4,15n. Myš je chytré zvířátko, protože svůj život nesvěří úkrytu, který má jedinou díru (východ). Když totiž u jedné číhá nebezpečí, může druhou prchnout.


Po setkání s křesťanem máte pocit, že buď patří do blázince on, nebo budete muset před ním do toho blázince prchnout vy!


Srdce buší tísněno tak náhle o překot a mělce,
a Já pak musím prchnout od tebe, ty krutý smělče.


Připletl jsem se do stohlavého stáda svátečně naladěného a rozjařeného póvlu. Noční můra všech misantropů, aristokratů ducha, samotářů a vůbec všech vyšších bytostí na tomto zhumanizovaném světě! Určitě se mi o tom ještě bude zdát! Chtěl jsem prchnout, vyhnout se jim, ale na úzkém mostě mě ta pakáž lidácká sevřela mezi sebe - mezi sebe! - a nebylo úniku.


Když se král vykoupal, požádal svých strážců, aby se směl na čerstvém povětří ochladit. Byloť parno, až dusno. Sluhové mu povolili, neboť neměl svého oděvu a prchnouti nemohl. Tak vyšel král, zahalen plachtou z lázeňské komory na pavláčku u samé řeky. Ta leskla se a šuměla. Za řekou zelenaly se břehy křovím a stromy, zelenal se Petřín, za ním dále na vrchu třpytily se zlacené střechy na věžích královského hradu. Všude volno, milo pod jasným nebem, všechno tak krásné v záplavě Božího slunce. I zatoužil tu král po svobodě víc nežli ve vězení.


Chci od vás prchnouti co nejdále.
(Sofoklés: Élektrá)


Jako divoká smečka za jelenem hnali se k dědině Neumětelům. Podzimním šerem hrnul se houf kovokopů polem i ladami, jež se černala v kvapném soumraku. Noc byla, když shlédli Neumětely, slamněné střechy chat, černající se mezi stromy, vysoké stohy u stodol, i hrádek dědiny v kulatém náspu. Tu ztišili krok, a zmlknuvše, plížili se jako lstivá, úkladná šelma k ohradě. Ale dříve, před nimi, vběhl tam dobrý člověk oznámit, co se děje a chystá. Jen vzbudil vladyku, a již zabouřil ze tmy divoký křik. Na obranu nebylo času. Houf kovkopů hnal se již k hrádku, a pustý ryk jeho blížil se letem. Nezbývalo nic než prchnouti.


Sotva skončila své rouhání, zachvěla se napjatá tětiva luku a zasvištěl šíp. Vyslala ho bohyně Artemis. Kdekdo se zachvěl při tom zlověstném zvuku, jen Niobé se ani nepohnula. Bolest jí dodávala odvahy. Sedm dcer Niobiných stojí v černých šatech u svých mrtvých bratrů. Šíp zasáhl jednu z nich, právě tu, jež chtěla vytrhnout šíp z těla svého bratra. Ale již klesá na jeho mrtvolu, sama mrtvá. Druhá přiskočí k matce a snaží se zmírnit její bol. Nepronesla však mnoho útěšných slov. Náhle umlkla, prohnula se jako strom ve vichřici a klesla na zem. Ani nikdo nepostřehl, odkud přiletěla střela. Třetí se pokusila prchnout před tou hrůzou. Ale již se i ona zhroutila na zem.


PER MULTUM "CRAS, CRAS" OMNIS DILABITUR AETAS
V stálém "zítra, zítra až" může prchnout život náš

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm