Ó jak plyne kratičký náš věk!

12. října 2016 v 11:40 | Misantrop

Ó slepá srdce, vy nebohé dušičky lidské!
V jakých to životních tmách a nebezpečenstvích
plyne váš kratičký věk!


Můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
(Mácha: Máj)


QUAE BELLO EST HABILIS, VENERI QUOQUE CONVENIT AETAS
(Ovidius, Lásky 1,9,3)
Věk, jenž se pro válku hodí, i s Venuší dobře se shodne
Tj. mládí je věk nejvhodnější pro boj i pro lásku, neb obé je svou podstatou spřízněno, láska je akt násilí.


Voják bývá v mládí nevědomý a zhýralý. Ve stáří bývá často hloupý a fanatický. Proč? Když mine věk prostopášnosti, musí se pro svou nevědomost stát pověrčivý.


V každé skupině či věku sice existují osamělí, kteří po něčem touží, a nevědí po čem, a když je takzvané štěstí a takzvaný život zklame, jsou v stavu místo toho hledat opak, protože tam se jim snad bude dařit lépe. Ale mládí je přece jenom osamělejší a zklamanější než kterýkoli jiný věk - nebo je to snad věk odvážné osamělosti a zklamání?


Thalés udal hranice k ženění takto: když byl mlád, a matka mu domlouvala, aby se oženil, pravil, že ještě není načase; a když překročil mužský věk, že už na to není kdy.


Ženy umějí zachovat jen jedno tajemství - svůj věk.


Básníku přírody, tys zaplakal,
že v nenávratnu mizí kouzlo chvil:
dětský věk, mládí, první lásky dál
prchly jak sladké sny - stesk po nich zbyl.
(Shelley: Wordsworthovi)


V určitý čas a věk nám padají zuby,
lehounkým chmýřím se holé povlekou líce
a současně vous se měkce z čelisti spustí.


Když se Althaji před dvaceti lety narodil Meleagros a ona ležela zesláblá na lůžku, přišly k ní tři Sudičky a vložily na oheň poleno. Potom se obrátily k děťátku a předouce nit jeho osudu pravily: "Milý chlapečku, dáváme ti stejný věk jako té louči. Dokud bude ona, budeš i ty." Po těch slovech odešly.
Althaia tehdy ihned vstala, šla ke krbu, rychle vytáhla z ohně ohořelou louč a čistou vodou ji uhasila. Louč pečlivě ukryla a měla ji schovánu do dnešního dne.


Pokud jsme mladí, ať si říká kdo chce, co chce, považujeme život za nekonečný a plýtváme časem. Čím jsme starší, tím více se svým časem hospodaříme. Neboť v pozdním věku vzbuzuje každý prožitý den pocit podobný tomu, jaký má delikvent při každém kroku k popravišti.


Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že již v té době jsem byla doma u svých rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi. Krutě jsem byla tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale také oběma babičkami, tedy z otcovy i matčiny strany. Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mě někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši.


Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. V šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterých má dospělý hrůzu.


Každý, kdo je poslušným příslušníkem státu, má možnost získat větší či menší podíl moci. Od nejvyšších vládních činitelů po různé nižší vykonavatele zákona až k rodičům, kteří mají moc nad svými dětmi. A dětem zbývá už jen buď týrání zvířat a mladších dětí, nebo se těšit na věk dospělosti.


A tak si vyberme jednoho ze zástupu starců: "Vidíme, že ses dožil krajní hranice lidského věku, tíží tě sto nebo ještě víc let. Nuže, vydej počet ze svého věku. Pověz, kolik ti z toho času odňal věřitel, kolik milenka, kolik král, kolik klient, kolik manželské hádky, kolik trestání otroků, kolik pobíhání po městě kvůli společenským povinnostem; přičti k tomu nemoci z těch, které si sami zaviňujeme, přičti také to, co zůstalo ležet bez užitku, a uvidíš, že máš méně roků, než si počítáš. Zopakuj si v duchu, kdy ses držel svého rozhodnutí, kolik dní proběhlo tak, jak sis naplánoval, kdy sis užil sám sebe, kdy ses tvářil přirozeně, kdy zůstal tvůj duch neochvějný, co jsi vykonal za tak dlouhý věk, kolik lidí rozkrádalo tvůj život, aniž jsi cítil, co ztrácíš, kolik času ti odneslo marné hoře, pošetilá radost, nenasytná chtivost, něžné styky, a jak málo ti zbylo z tvého vlastnictví: pochopíš, že umíráš předčasně."
(Seneca: O krátkosti života)


Vždyť řada dlouhých let
ve svém průběhu
spíš trpký osud dává.
Nic radostného věru
nepoznáš, když věkem
dospěješ až tam,
kam horoucně sis přál.
(Sofoklés: Oidipús na Kolónu)


Zralý věk má větší sklon k rozvážnosti, i proto, že tato doba je tak bohatá na špatnosti, takže nic jiného nedokáže sejmout z duše tíhu.
(Cicero: Dopis Serviovi Sulpiciovi)


Pro to, aby člověk dosáhl či nedosáhl duševního pokoje, není dán žádný věk; někdo ho dosáhne z boží milosti už jako chlapec, kdežto jiný, který je nízkého ducha, ho nedojde ani ve stáří.


Vypadá na svůj věk poměrně zachovale. Inu člověk duševně i tělesně aktivní.


Jen ten, kdo nepřestane být čím je,
ten přetrvá
a dlouhý věk má,
kdo ani v smrti nezajde!
(Lao-c': Tao Te Ťing)


Proklínáme svůj střední věk, kdy vnímáme skutečnost i vykládáme ji už jen jako nahou hrůzu, neboť střední věk znamená naplno rozhořelé vědomí, a mimo spánku, pokud jsme schopni usnout, nám příroda neposkytuje žádného milosrdenství.


Když mine mladý věk,
vší bláhovosti plný,
plný nerozumu,
kdo unikne všem trudům?
Kdo všem útrapám?
A nakonec nás čeká stáří nemilé.
(Sofoklés: Oidipús na Kolónu)


Roky ti nikdo nenahradí, nikdo tě nevrátí sobě samému. Lidský věk půjde dál, jak začal a svůj směr ani neobrátí ani nepotlačí. Bude plynout úplně bez hluku a vůbec ti nebude připomínat svoji rychlost. Tiše odejde.
(Seneca: O krátkosti života)


Bůh tě chraň, světe! Neboť následuje-li tě člověk, stráví svůj čas v zapomnění, své mládí ve štvanici; věk mužný prázdným myšlením a snažením, starostmi, kupováním, prodáváním, spory, hašteřením, válkami, lhaním a podvody. Stáří stráví člověk v ubohosti a žalosti, duch zeslábne, dech začne zapáchat, tvář zvráskovatí, tělo se shrbí, oči zatemní, údy se chvějí, nos odkapává, hlava je lysá, sluch ochabuje, čich se ztrácí, chuť mizí; člověk vzdychá a je slabý, nemá in summa nic než soužení až do smrti.


- Kolika let se dožije dítě budoucnosti? Stovky? Sto dvaceti let? Nebo snad ještě vyššího věku?
- Nikoli, nýbrž stejně jako to dnešní a minulé: pouze do puberty; pak totiž začne dospívat a přestane už být dítětem.
*
Věk rozumu je u dítěte dobou, kdy by mu měli rodiče sdělit, že život není fér a že oni je do něho dostali.


Zbýval jediný dopis. Byl ode mne, před padesáti lety mi ho diktoval učitel psaní. Zní:

Má drahá maminečko,
dnes mi je sedm let. Je to věk rozumu a využívám toho, abych Ti poděkoval, žes mě přivedla na svět.
Tvůj zbožňující chlapeček
Robert.

Hotovo. Došel jsem k prameni a otočil jsem prudce pohled na zbytek svého života. Uviděl jsem ošklivou a osamělou starobu, blížící se nemoci a konec, konec, konec všeho! A nikoho kolem sebe.
Revolver mám tu na stole... Nabíjím ho... Nečtěte si nikdy své staré dopisy...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm