SOSNA v poesii a literatuře

3. října 2016 v 11:45 | Misantrop

Sosna - symbol dlouhého věku, přetrvávání. Obdivována pro schopnost zelenat se i v zimě, kdy všechno opadá a zajde.


Zelená sosna, co pro tu znamená míjivý čas jarních chvil?
Prchavý rozkvět - stojí snad za to, aby ceněn tak byl?


Stará sosna klade hlavu na skalnatý štít
Pod převisem hoví si tu, v srdci mír a klid


Miluji samotářské toulky, k sosnovým srázům lásky pln
Věčnému koloběhu jsem se svěřil jak nezakotvený člun


Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.
Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist.
(Sova: Zpěv domova)


Samoten chodívám, po skalách lze stoupat
Zpívám si, chytám se lian ve stráni
Sosnový vánek svěže povívá tu
Švitoření ptáků jako flétna zní


Sosna, vbitá vichrem do skály, stojí vbita. Osika se třese pod každým závanem odkudkoli.


Vystoupal jsem na zdejší nejvyšší kopec, odkud jsem se rozhlížel po dalekých obzorech jako přívětivý pán světa, sám strmící do výše jako sosna.


Přebývá tu člověk, jitřními červánky je živ
Kam všední lidé nepřijdou, v skrytu žije
Skryté bystřiny věčně tu všude zurčí
V mohutných sosnách vítr šumí a hučí tajemně
Uprostřed toho do sebe ponořen sedává
Na smutek a strasti lidského bytí zapomněl


Donaha svlečen v temně zeleném háji
Obnažuji hlavu, sosnový vánek ovívá ji


Vítr ohýbá sosny a bambusy, až zpívají
Hledívám dolů na zelená úpatí skal
O skrytém smyslu věcí rozmlouvám s bílým oblakem
Oddal jsem se samotě, odešel k horám a řekám
O principech Cesty rozjímat jsem přišel sem


Vysoko v sosně bílý jeřáb dřímá
Sám pak sestupuji dolů, chladnou mlhu před očima


Lehký vánek čechrá temné sosny
Zblízka je uslyšíš lahodněji znít
Pod nimi muž zbělelých skrání
V Lao-c' si mumlá, v četbu pohroužen
Deset let se neodhodlal vrátit
Zapomněl už cestu, kudy přišel sem


Shluky sosen, zářivé rybníky, nad nimiž se skláněly břízy a v nichž rostly lekníny a rákosí - to bylo tak krásné a úchvatné pro jeho oko, zvyklé na vyprahlou americkou poušť.


Za nočního temna, když se rozšuměly sosny a zdálo se, že zmrzačení Amorkové a Venuše ve tmě se pohybují, bývalo tam někdy až úzko.
"Ty chceš vše znát?" dotazoval se kdosi a hlas jeho zazníval, jako by se nesl ze všech koutů. - "Ale velká věda poskytuje jen - žal. Jen zármutek jest - údělem mudrce!"
"Vím to... avšak chci!" - odpověděl hlas za úplného ticha, ještě dutěji.
Sosny zašuměly, jako by úpěly a sténaly...
"Ty při tom zahyneš!" - vyslovila tišina.
"Vím to... ale chci!" - zaslechl jsem volat hlas potřetí, ale to nebyl už lidský hlas.
A náhle se mi zjevil...
Kráčel mezi sosnami a díval se přímo na mne.
Strašné šílenství se mě náhle zmocnilo. Až jsem se celý otřásl:
"Ví nyní vše!" - kmitlo mi náhle závistivě, ošklivě hlavou a zděšením z této vševědoucnosti mě zamrazilo.
(Arcybašev: Vypravování o veliké vědě)


Nepatrná na velikém obraze přírody, temná a klidná uprostřed jejích světel a hlasů, stanula mladá žena v háji osik, které šelestily proudy chvějícího se listí vprostřed mlčících sosen. Léto života, tak silné a čisté jako dech té pustiny, s kterou neustále žila, vytesalo ji do harmonie tvarů a linií, jaká bývá příznakem všech bytostí dokonalých, v sobě ukončených, čistých a silných.


Sosny žloutnou, cypřiš padá, v misce voní pistácie
Na kámen se k spánku kladu, mysl plnou harmonie


Je možné, že v končinách pustiny, zalidněné národem dubů a prastarých sosen, nalezl bych kolem sebe více úvazků povinnosti a spojitosti. Tudy táhne se zřetelně hranice mého a dědina mých zájmů; tamtudy přebíhá patrná hranice dědictví a zájmů lidských: mezi nimi je propast.


Hermés vyzval bohyně, aby ho následovaly. Všichni se vznesli do výše, rychle letěli vzduchem a snesli se na zem v lesnatém pohoří ídském. Tam bylo uprostřed údolí místo plné dubů a sosen, vzdálené ode všech cest, a tam zastihli Parida. Byl opřen o strom, díval se zamyšleně do dálky a ani nezpozoroval, jací vzácní hosté ho navštívili. Až když mu Hermova křídla zašuměla nad hlavou, vytrhl se z myšlenek a upřel zrak na nebešťany.


Den červnový se rozbřesk nad lesy,
hrst zlata vhodiv do jich temných par...
Hned sosny na skal útesy
zázrakem uchycené v přenesmírnou výš
se protáhly mlh šedých nad opar...
A pták tak divně, divně zapěl, slyš!...
(Sova: Les)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm