O králevici Markovi

26. listopadu 2016 v 17:02 | Misantrop |  Četba

Jakkoliv zle byl celý Balkán ohrožen Turky, Jihoslované stáli proti sobě znesvářeni, a to bylo jejich neštěstí. Jejich vojska byla snadnější kořistí Turků, jejich panovníci hynuli na bojištích. Car Lazar nenastoupil po caru Štěpánovi Silném, nýbrž po jeho synu Štěpánovi V. a po jeho nástupci Vlkašinovi. Následníkem Vlkašinovým nebyl jeho prvorozenec Marko, nýbrž poslední samostatný srbský car Lazar.
Marko zůstal po smrti jen královským princem, králevicem. Je pravda, že se sám jmenuje králem na mincích, které se po něm zachovaly, ale vládl jen asi tak, jako kdysi česká údělná knížata: nad malým územím kolem Prolipu a ještě musil odvádět poplatek Turkům. A přece to byl muž velmi oblíbený a tak všude známý, že si lidé podnes ukazují stopy jeho šavle na skalách a otisky kopyt jeho koně Šarce. Byl opěvován nesčetnými junáckými zpěvy a jeho památky vzpomínají nejen Srbové, ale i Charváti a Bulhaři, kteří proti Srbům válčívali.
Jeho důvěrnými přáteli byli nejslavnější srbští bohatýři: Miloš Obilič, Milan Toplica, Ivan Kosančič a Relja Křídlatý.
Milošovi pomohl Marko ke krásnému hlasu. Pověst vypravuje:
Jednou spolu jeli po planině, obtékané ze tří stran Dunajem. Na Marka padala ospalost. Chtěl ji přemoci a vyzval svého druha, aby zpíval.
"Rád bych zpíval, milý bratře," řekl Miloš, "ale nesmím. Včera jsem pil víno s vílou Ravijojlou, zpívali jsme a já jsem zpěvem vílu překonal. Zlobila se a pohrozila, uslyší-li mě na horách notovat, že mě střelí do hrdla a do srdce."
"Jen zpívej, bratře," trval na svém Marko, "dokud mám svého koně a vládnu zbraní, nemusíš se bát nikoho, ani víly."
Miloš tedy spustil dlouhou píseň o předcích, o slavných carech a jaká po nich zůstala paměť. Píseň zvučela po horách, nápěv jímající srdce hlaholil daleko široko, neboť zpěvák docela zapomněl na vílinu pohrůžku. Z dálky se najednou ozvaly líbezné tóny jako odpověď a Miloš začal neznámé dívce odzpěvovat.
Najednou nastalo ticho. Zpívala to víla Ravijojla a ve chvíli, kdy uznala, že se Milošovi nevyrovná, přestala, jako by uťal. V minutě se Miloš skácel s koně s hlasitým výkřikem. To probudilo králevice Marka, který na svém koni začal podřimovat. Ohlédne se a vidí, že jedna bílá střela vězí v hrdle jeho pobratima, druhá v jeho srdci.
"Maminko!" sténal raněný, "ó bratře Marko, neřekl jsem ti, že nemám v horách zpívat?"
Marko začal objímat svého koně a sliboval: "Šarče, mé pravé křídlo, dostihni mi víly a já si tě podkovám čistým stříbrem, vyzkoušeným zlatem a dostaneš hedvábnou čabraku s třapci."
Po těch slovech králevic se vyhoupl do sedla a kůň se pustil tryskem po horách. Víla zpozorovala, že je pronásledována, prchala pod oblaka, ale daleko se nevznesla: Marko se rozpřáhl a srazil ji k zemi. Tepal ji bez milosti dál a hřímal:
"Bůh tě ubij, vílo, proč jsi postřelila mého pobratima? Hned mi dej hojivé byliny, nebo se rozluč se životem!"
V té tísni se víla s Markem pobratřila. Zaklela se Bohem a svatým Janem, že nasbírá léčivých bylin a junákovi rány zase zhojí. I pustil králevic vílu. Netrvalo dlouho, objevila se s hrstí hojivých rostlinek, zahojila Milošovo hrdlo, že zpívalo krásněji než dřív a srdce bylo také v dokonalém pořádku. I brali se vesele svou cestou dál. Víla svolala své družky a radila jim:
"Varujte se střelit na králevicovy pobratimy! Dokud bude žít Marko a jeho strakatý Šarec, bylo by vám zle!"

Králevicovi se však vždy nepodařilo zachovat při životu toho, kdo mu byl drahý.
Jednou seděl na hradě Prilipu s bratrem Andriášem při číši vína. Rozmlouvali o všeličems a najednou Andriáš, rozpálený od vína, povídá:
"Milý Marko, bratrsky spolu žijeme, ale ještě jsme se nepřesvědčili, kdo je z nás lepší junák. Víš co, ráno si vyjedeme na prilipské pole a tam se spolu junácky pobijeme."
"Nech toho," odmítl Marko, "bylo by hříchem před Bohem a hanbou před lidmi, kdybychom se my rodní bratři spolu chytili do křížku. Hrdinství můžeme osvědčit jinak. Jeďme spolu na planinu Babunu, kde není vody. Kdo z nás vydrží déle žíznit, ten je větší junák."
I jeli druhého dne k horám o hladu a žízni do samého poledne. Andriáš se již poddával. Chtěl zabít vlastního koně.
"Ne tak, Ondro," bránil Marko, "doposud jsme králeviči, až by se to lidé dověděli, říkali by nám Zabikoněviči. Nemůžeš-li žízní vydržet, sjeď pod planinu a zahni u potoka vlevo. Dojedeš ke krčmě a žádej mladou krčmářku, aby ti donesla vína. Do krčmy však nevcházej, krčmářka nebývá sama, mohl bys tam přijít o hrdlo. Já tu na tebe počkám."
Andriáš přestal toužit po tom, aby byl uznán za většího junáka než Marko. Žízeň ho hnala z planiny.
"Krčmářko," volal, "dones vína mně i mému koni."
Mladá žena vyplnila ochotně jeho přání, a když králevici podávala číši, začala lichotit:
"Jakživa jsem neviděla hezčího junáka."
Vtom se ozval z krčmy hlas:
"Sestup, junáku, a pojď popít vína v dobré společnosti. Proč bys pil na koni?"
Andriáš zatoužil po chládku v krčmě, zapomněl na bratrovu radu a dal se pozvat do krčmy. Tam sedělo dvanáct loupežníků. Mrkli na sebe a dávali nezkušenému mládenci připíjet ze svých pohárů. Andriáš přijímal zavdanou, a když lupiči poznali, že má dost, vytasili meče, pobodali ho a nechali ležet na zemi.
Marko čekal, dlouho čekal, a když se bratr ani před samým večerem nevracel, tušil, že se mu něco zlého přihodilo, a vydal se ke krčmě. Už zdaleka spatřil bratrova koně. Vraník nestál klidně, hrabal kopyty. Marko přivázal svého Šarce ke dveřím a dal mu rozkaz, ať nikoho nepustí přes práh. Sám vkročil a hned mu loupežníci nabízeli číši v naději, že bude nová kořist. Marko si však nevšímá vína, vidí v koutě bratra. Je mrtev, či pouze zraněn? Marko neví, ale tasí šavli a ve chvilce dvanáct loupežníků odpravil. Potom vynesl Andriáše na vzduch, trhal mu s těla košili a plátnem z ní zavazoval rány. Junák se přivinul k bratrově pravici a tichounce hovořil:
"Bratře Marko, vím, že se z ran nevykřešu. Až se vrátíš domů, až se tě matka bude po mně ptát, neříkej, co se stalo. Řekni, že jsem odjel co cizích zemí za pannou. Až se zeptá, od čeho máš zakrvácenou šavli, pověz, žes uhonil jelena, abys matku velikým hořem nezarmoutil."
Raněný by byl rád mluvil dál, ale duše už se s tělem loučila. S těžkým žalem se vracel Marko do Prilipa. Zůstal mu již jen jediný bratr Dimitrij, ale měl i pobratimy, které jako vlastní sourozence miloval a zvláště v nebezpečenstvích při nich věrně stál.

Jednou tři z nich, Miloše Obiliče, Milana Toplicu a Ivana Kosančiče zajal maďarský vojevůdce a tak se radoval, že dal střílet z děl na znamení radosti.
V hlubokém varadínském žaláři mezi kostmi těch, kdo tu pod zemí zahynuli bídnou smrtí, sedí Miloš, naříká, ale také přemýšlí, jak by sebe i své druhy vysvobodil. Chytil se mříží v okénku a čekal, uvidí-li někoho známého. Kdež by mohl! Konečně přece jenom spatřil člověka, který by mohl pomoci - poštovního posla.
"Posle," volal vězeň, "před Bohem pobratime!"
Posel zůstal u okénka. Nazval-li někdo koho před Bohem svým bratrem, nebylo možno odmítnout mu službu, ať jakoukoliv, a nebylo také možno takové pobratimství odmítnout. Vyplnil tedy posel, oč byl požádán: aby přinesl papír, a když Miloš napsal králevici Markovi psaní, přijal je druhého dne a slíbil, že je dopraví do Prilipa.
"Polož králevici psaní na kolena," prosil Miloš a dal poslovi od cesty dvanáct dukátů.
Na hradě byly právě bohoslužby, když posel dorazil do hradu. I postavil se ke dveřím a čekal. Zaplakal králevic, když viděl obálku krví zapečetěnou a četl: "Pobratime králevici, neslyšel jsi, co se nám stalo, nebo o nás nedbáš? Jsme v zajetí na Varadíně v nejhorších žalářích, kde je vody po kolena a plno junáckých kostí. Jsme tu teprve tři dni, ale další tři dni už nepřežijeme. Vysvoboď nás nebo vyplať!"
Marko se hned rozhodl, že nešťastníky vysvobodí, opásal se šavlí, zahalil se do vlčí kožišiny, vzal do ruky kopí a na bystrém Šarci se vydal na cestu. Dunaj přeplavali a uháněli k Varadínu. Na poli před městem přivázal koně k zaraženému kopí, sundal měch s vínem, natočil si a co nedopil, dal Šarcovi.
Syn toho vojevůdce Vuča, který zajal tři junáky, měl manželku a ta se právě procházela po hradbách, když Marko odpočíval před městem.
Drkotajíc zuby šla rovnou k tchánovi a hlásila mu:
"Milý tcháne, nevídaný junák sedí před hradbami, měch vína mu leží u nohou, on však nepije jako jiní: natáčí si do půlvědrového kotlíku a když polovičku vyloká, dá zbytek svému koni. Ani jeho kůň není jako naše koně: je strakatý jako kráva. Sám je ustrojen do vlčí kožišiny. Hrůza naň pohledět."
"Neboj se, milá snacho," usmál se Vučo, "já takové chlapíky sázím do žalářů. Velimíre, vezmi si tři sta jezdců a toho junáka mi přiveď!"
Marko byl tak ospalý, že ani nezpozoroval, že je obklíčen. Tím bystřeji si toho všiml Šarac. Hrabal kopyty a přivinul se k svému pánu. Marko vidí: je v sevřeném kruhu jezdců, kteří na něho hledí jako psi na kocoura. Ve mžiku byl v sedle. Některé útočníky posekl, jiné podupal Šarac, jiní byli zahnáni do řeky. Prchajícího Velimíra Marko svázal, povalil a sedl si klidně zas do trávy.
"Zlá novina," zvolala snacha na Vuča, "junák ti porubal jezdce, Velimíra svázal do kozelce, hodil do trávy a sedí nad ním popíjeje víno."
"Neboj se, milá snacho," pravil Vučo, "podíváš se na starce, co umí."
Na hradbách zadunělo z kusů, bojovníci vyjíždějí z brány, vojevůdce je řadí do kruhu.
Znovu upozornil Marka ostražitý Šarac. Jaký to byl zápas jednoho proti tolika! Netrvalo dlouho, všecko vojsko bylo rozprášeno a vůdce na útěku. Už už by se byl zachránil do brány města, ale Marko rozkýval svůj palcát, mrštil jím a již leží Vučo na zemi. Dotklo se ho jen držadlem zbraně, ale starci to stačilo. Králevic ho svázal, přehodil si oba zajatce přes koně a rovnou s nimi do Prilipa.

Chtěla-li Vučova žena dosáhnout milosti od Marka, musila se s ním pobratřit.
"Bohem bratře," psala mu, "nezahub mi manžela ani syna, dám za ně výkupné, jakého požádáš."
"Věrná milá," zněla odpověď, "propustíš-li mé tři pobratimy, dáš-li jim tři náklady zlata a mně i Toplicovi také tolik, propustím ti zajatce."
Když psaní došlo, otevřela Vučova žena kobky zajatců, zavolala lazebníky, aby je dali do pořádku, snesla jim lahůdky, pověděla co a jak a prosila:
"Vojvodo Miloši, pobratime, postarej se, aby mi Marko propustil manžela a syna!"
Miloš slíbil, i dala mu Vučova žena podle jeho přání manželova vrance, dala šest párů koní zapřáhnout do zlatého kočáru, jak to mívá manžel, jede-li k císaři, dala mu oblek svého manžela a ještě přidala, čeho ani nežádal, a junáci se vrátili do Prilipa. Marko propustil Vuča i Velimíra, dal jim průvod, aby se bezpečně vrátili domů, a přátelé se rozešli do svých domovů.

Ač Marko jednával velkomyslně, přece nebyl výlupkem všech ctností. Dával se unésti hněvem.
V Prizrenu žil nějaký kapitán Leka a ten měl sestru Rosalindu, o jejíž kráse se vyprávěly divy. Do patnácti let žila uzavřena, aby k ní nemohlo slunce ani měsíc, a přece dorostla do nevídané líbeznosti.
"Ta by byla pro mne," řekl si Marko, "o ní jde chvála, o mně nejde hana a Leka by mi byl dobrým přítelem."
"Sestro," zavolal potom, "otevři na ponebí truhlu, mám tam šaty uchystané, až se budu ženit. Půjdu si pro Lekovu sestru. Až si ji vyprosím, i tebe provdám."
Když usedl Marko na koně v krásném obleku ze sukna a ze sametu a nasadil si chocholatou čapku, nebylo hned tak švarnějšího junáka. Zamířil si k Prizrenu, ale nedalo mu, aby se nezastavil u pobratima Miloše. Uvítal se s ním, ale do jeho horních pokojů nechtěl.
"Nemám času, pobratime," odmítl pozvání, "jedu do Prizrenu. Tam žije nějaký kapitán Leka. Má sestru Rosalindu, přespanilou pannu. Říkají, že ani víla nemá líbeznější tváře. Oba jsme neženatí. Horší junáci se již oženili, mají děti, jen my jsme zbyli na posměch. Pojeďme pro Relju Křídlatého do Pazaru, abychom se Lekově sestře ukázali. Ať si jednoho z nás vybere, všichni se pak můžeme s Lekou spřátelit."
Miloš se běžel ustrojit, nasadil si čapku s volavčím perem a vydali se do Pazaru, kde stály Reljovy dvory. Kdo se za nimi díval, každý soudil, že vojvoda je hezčí než králevic, a přece třetí pobratim, Relja, byl ještě švarnější nežli Miloš. Byli ještě daleko od cíle cesty, když je spatřil kapitán Leka.
"Sluhové," volal, "otevřte brány! Jedou sem tři srbští vojvodové. Nevím, co se děje." Sám vyšel hostům vstříc a vedl je nahoru do komnat.
Marko žasl. Tolik zemí projel, nikdy se ničemu nepodivil, až tady byl jat údivem a studem. Jaké koberce na zemi, jaké podušky! Kam oko pohlédlo, všude vyšívání zlatem, zlaté je i nádobí na stříbrných deskách stolů. Bylo jídel a vína, až přetékalo. Jedli a pili od neděle do neděle, ale nikdo z pobratimů neměl odvahu se zmínit, proč vlastně přijeli, tak je ohromilo Lekovo bohatství. Nezbylo, než aby Marko začal sám.
"Pobratime, Leko kapitáne," pravil, "už jsme tu týden pobyli, o všeličems rozmlouvali, a ty se netážeš, proč jsme z takové dálky přijeli."
Trefil chytrák na chytráka.
"Kterak si mám troufat, abych se vás optal, když ke mně tak zřídka přijíždíte?"
"Je tomu tak," přisvědčil Marko a pokračoval. "Slyšeli jsme o velikém divu krásy, o tvé sestře Rosalindě. Na celém Balkáně ani v Itálii prý není jí rovné. O ní jde chvála, o nás nejde hana. Přišli jsme tě poprosit o její ruku. Jsme neženatí pobratimové, vyber si z nás švagra, dva ostatní mu budou družbovat a všichni budeme přáteli."
"Nevyndávej ještě snubní prsten, králevici Marko," povídá Leka. "Dočkal jsem se sice, po čem jsem toužil: abych získal takové přátele, jako jste vy tři, ale musím vám prozradit, že to nepůjde snadno. Je pravda, že se mé sestře žádná dívka nevyrovná, ona však se nikoho nebojí, ani mne. Sedmdesát čtyři ženichové se již hlásili o její ruku, ale sestra na každém našla chybu. Už se za ni stydím. Sám jí ženicha vybrat nemohu."
"Pobratime Leko," rozesmál se Marko, "jak bys ty, stařešina, mohl žádat, aby se tě jiní báli, když se tě ani sestra nebojí? Pěkně bych zatočil se svou sestrou, kdyby taková byla. Ale bojíš-li se, přiveď ji, ať si sama jednoho z nás vyvolí."
"Pojď, sestro, do horních pokojů," vyřizoval Leka pyšné sestře Rosalindě, "tři srbští junáci se ucházejí o tvou ruku. Máš si jednoho vybrat za ženicha. Ty se krásně opatříš a já získám přátele."
"Přijdu," svolila panna a Leka se vrátil spokojen k hostům. Za chvíli se Rosalinda objevila v průvodu svých dívek. Od její krásy až se v komnatě rozsvítilo. Marko znal tisíce dívek, měl i víly posestrimy, ale tak sličná nebyla z nich ani jedna. Oněměl úžasem a Leka musil promluvit sám.
"Vyber si, sestřičko, jednoho z našich vzácných hostů. Chceš-li mít slavného manžela, vezmi si králevice Marka a odjeď s ním do Prilipa. Volíš-li krasavce, vezmi si Miloše a jeď s ním na Kosovo pole. Chceš-li Křídlatého junáka, vyvol Relju a odeber se s ním do Nového Pazaru."
Sličná byla Lekova sestra, ale škaredý byl její hlas. Jak otevřela ústa, byl dojem z její krásy ten tam.
"Nejde mi do hlavy, Leko, jak můžeš být kapitánem nad Prizrenskem, když máš tak málo rozumu. Raději tu zešedivím, než bych se stala Markovou ženou. Kdo je Marko? Misoliz1) Turků. S nimi se přátelí a nebude mít ani křesťanského pohřbu. O Milošovi jsi neslyšel, že ho přistihli ve stáji, když pil kobylí mléko, aby byl silný? A jakého je podivného rodu - zrovna tak jako Relja. Toho našli ráno na ulici, cikánka se ho ujala a křídla mu přičarovala. Z těch tří nechci žádného."
Pobratimové zůstali, jako by je krví polil. Tolik šeredných klevet slyšeli z úst panny, která je prve ohromila svou sličností!
Marko v prvním záchvatu hněvu se chtěl vrhnout na Leku, ale tomu Miloš zabránil. I běžel Marko za Rosalindou, ale ta se ukryla mezi své družky.
"Obrať se ke mně, Roso," volal Marko, "prve jsi nás zahanbila a já jsem si tě dobře nevšiml. Až se vrátím, sestra se mě na tebe zeptá a já jí nebudu moci vylíčit tvou krásu."
Ješitná odstrčila dívky, vyšla z kruhu a sebevědomě povídá:
"Podívej se tedy na krásnou Rosalindu!"
Prchlivý mstitel tasil šavli a rázem uťal krasavici ruku.2)

Některé junácké činy prováděl Marko bez pobratimů.
Ve službách byzantského cara byl nějaký Turek Musa Arbanasín. Jednou, když se v krčmě podveselil vínem, začal reptat, že za věrné služby carovi málo je odměňován, že raději půjde a začne provozovat loupežnické řemeslo. Nikdo to nebral vážně, on však opravdu provedl své. Usadil se tam, kde kupci odváděli carovi clo, a všecko bral pro sebe. Nebral však obchodníkům jen zlato, zbavoval je i životů a na dvůr carův přicházely těžké žaloby. Car vyslal tři tisíce vojáků s vezírem Čupriličem v čele, aby udělali pořádek. Musa se však připravil. Z výpravy se vrátil vezír sám pokořen: se spoutanýma rukama. Car nevěděl starostí, kde mu hlava stojí.
"Kdybychom tu měli králevice Marka," řekl mu vezír, "ten by jistě pomohl."
Car se rozplakal: "Už před třemi roky jsem ho dal vsadit do žaláře, ten už sotva žije!"
"Co by dostal ten, kdo by ti přivedl Marka živého?" zeptal se Čuprilič.
"Dal bych mu bosenské vezírství a devět let bych mu slevoval daně."
Za chvíli měl car Marka před sebou. Tváře měl zčernalé od hladu, vlasy až k zemi, nehty, že by jimi orat mohl.
"Jsi ještě trochu živ?" zeptal se car nejistě.
"Jsem, ale bídně."
Car pověděl, proč ho zavolal, a slíbil, že mu dá tolik, co požádá, pustí-li se s Musou do křížku.
"Teď bych nemohl," řekl Marko, "vidíš, jak vypadám. Usaď mě však do krčmy, kde by mě krmili chlebem a lojovatým beraním masem a napájeli vínem a já ti za nějaký čas povím, mohu-li se bít s Musou."
Po třech měsících ptá se znova car, troufá-li si na Musu.
"Podejte mi dřevo, které schlo devět let na půdě, uvidím," řekl Marko.
Dali mu dřevo, stiskl je, dřevo prasklo, ale voda z něho nevytekla.
"Ještě nemohu," prohlásil Marko. Nechali ho tedy ještě u plného stolu a za měsíc Marko hlásil, když ze stisknutého dřeva vytekly dvě kapky vody, že by si troufal. U kováře si dal zhotovit šavli, jaké nikdo jiný u něho neobjednal, potom ťal šavlí do kovadliny a ta se rozskočila ve dví.
"Opravdu jsi lepší zbraně nikomu neukoval?" zeptal se králevic přísně - a kovář se přiznal, že Musovi ukoval šavli, pod jejímž úderem se kovadlina rozsypala. Prchlivý Marko mu ve vzteku usekl ruku. Hned toho litoval, dal kováři sto dukátů, ale tím svůj skutek nenapravil.
Potom se vydal na cestu a potkal loupežníka ve chvíli, kdy se bavil: vyhazoval svůj palcát do výše a zase jej chytal.
"Chrabrý Muso," řekl Marko, "uhni z cesty, nebo se mi pokloň!"
"Tys byl zavíjen do hedvábí a odchován na medu a cukru, já byl chován v černé houni a krmen ovesnou šlichtou, ale matka mi říkávala: Nikomu neuhýbej z cesty!"
Padla kosa na kámen, hrdopýšek na zpupníka - a již byli v sobě. Zápasili na koních, potom opěšalí, Marko vydal všechnu sílu, ale po dlouhém zápase Musa ho porazil do trávy a klekl mu na prsa.
"Kde jsi, ó posestrimo vílo," úpěl králevic, "křivě ses mi zaklínala, až mě potrefí krutá tíseň, že mi přijdeš ku pomoci!"
"Varovala jsem tě, abys nezačínal svády v neděli. Neposlechl jsi!"
Musa vzhlédl k obloze, aby spatřil, s kým to Marko rozmlouvá, a toho využil poražený: handžárem zahubil svého protivníka. Když začal padlého prohlížet, shledal k svému překvapení, že Musa měl trojí srdce: jedno když vysílením doklepalo, začalo svou práci druhé a na třetím ležela zmije.
"Děkuj Bohu," syčela, "že jsem neprocitla, dokud byl Musa živ, tři sta ran by tě bylo neminulo."
V té chvíli se ozval v Markově srdci pocit lítosti. Zabědoval nad Musou: "Jaká bída, můj milý Bože, že mou rukou padl větší junák, nežli jsem já."
Když se vrátil, dal mu car tři břemena zlata a s těmi se králevic vrátil do Prilipa.

Marko neokusil jen byzantského žaláře, ale také tureckého. Dostal se tam už jako ženáč. Vzal si Jelenu, dceru vojvody Chlapena. Jeho tchán prý jí dal za věno město Kostur při východní hranici Srbska. Dějiny tvrdí, že Jeleninou vinou Marko zase Kostur ztratil, pověst naopak říká, že manželovi osvědčila věrnost, když ho zase jeho nešťastná hněvivost dostala do temnice.
Jednoho dne chodil Bělehradem, když turecký vyvolávač hlásil poledne.
"Pojď, Marko," zavolal z věže mešity, "pojď se klanět Alláhovi."
Marko se nikdy neporadil s rozvahou. Mrštil po knězi palcátem. Mířil nedbale, spíš aby vyvolávače polekal, ale trefil se příliš dobře: hlasatel spadl z minaretu mrtev. I shrnuli se Turci kolem králevice, svázali mu ruce a hodili do temné díry, kde Marko měl možnost po devět let přemýšlet o svých nerozvážných, ba někdy krutých kouscích. Po devíti letech prosil Marko:
"Slyšte, bělehradští Turci, Bůh volá mou duši. Matka neví, proč mám umřít. Prosím, uvolněte mou pravici, přineste mi blánu3) a husí brk, abych poslal matce žádost, aby po mé smrti tělo mé vykoupila a pochovala mě v Prilipu vedle mého otce, aby mohla ráno a večer rozžíhat svíci a za mou duši rozdávat chléb."
Turci vyhověli jeho žádosti, on však nenapsal matce, ale své ženě.
"Jsem už devět let v Bělehradě v tureckém žaláři. Nijak odtud nemohu vyváznout. Jsi-li z junáckého rodu, chceš-li mě vysvobodit, převlékni se za junáka4), sedni na koně a přijeď do Bělehradu. Dej pozor, aby tě nikdo nepoznal, naháněj však strachu zdejším Turkům. Urážej je a tak dlouho dráždi, dokud mě nevyvedou z vězení a nepřivedou mého Šarce, abych tě lapil. Ty se mi nedej, prchej přede mnou z města, já pojedu za tebou a nikdo nás už nechytí."
Markova žena přijala psaní, zaplakala nad osudem svého muže, o němž nic nevěděla, tchyni neřekla ani slova, ale vykonala, oč ji Marko žádal.
Bělehradští Turci měli brzy dost zpupných kousků a urážek neznámého, ale neměli dost hrdinství, aby se mu postavili, raději vyslali do okolí, aby našli odvážlivého junáka, který by cizince zkrotil. Poslové se vrátili s nepořízenou, nezbylo tedy, než aby šli za Markem do temnice.
"Poslyš, králevici," začali rozpačitě, "do města přijel nějaký cizí junák a rozdupal nám svým koněm všechny dlážděné ulice. A na potkání nás uráží i tepe. Zmocníš-li se ho, dobře se ti odměníme."
"Dobrá," řekl Marko, "ale musíte mi vrátit mého koně, mou šavli a palcát. Kdybych se bil uprostřed města, vaše ženy by se polekaly, děti by se vám rozstonaly. Musím cizince vylákat za město, tam už ho snadno přemohu."
Turci ke všemu přikývali. Potom Marko nahlas volal:
"Kde je ten zbujník? Nechť mi vyjde na junácký mejdan!"5)
Jelena poznala muže po hlase i vyjeli. Bělehrad se třásl v základech, jak cválali ulicemi. Turci se zavřeli do domů. Když se vytráceli, volal Marko:
"Stůj, neznámý junáče! Jaká hanba prchat před mejdanem, však tě Turci vidí."
Teprve když oba byli daleko, poznali Turci, kterak Markovi naletěli. Než sklapli ústa úžasem otevřená, kde už byli Marko a Jelena! A když v Prilipu usedli za plný stůl, zvedl Marko číši na zdraví věrné ženy, která ho zachránila od skomírání v temnici.

Smrti ho tím navždy ovšem uchránit nemohla. Dějiny vypravují, že králevic padl u Krajova v bitvě proti Rumunům, lid tomu však nevěřil. Podnes si ukazuje obrovský strom u pramene na Suché planině, kde národní hrdina skonal, a lidová píseň líčí jeho smrt jinak než historie.
Za jednoho slunného rána si Marko vyjel na svém věrném strakatém Šarcovi na planinu a zpozoroval, že kůň roní slzy.
"Šedesát let spolu žijeme, Šarci, vždycky jsi byl vesel, dnes pláčeš. Proč? Někdo mi tě vezme? Nebo já padnu?"
"Milý králevici," zvolala víla, "můj milý Marko, dnes se musíte rozloučit, proto Šarac pláče."
To byla smutná zpráva, ale Marko dostal ujištění, že mu nikdo smrtelný Šarce nevezme, on sám však že musí zemřít.
"Slyš," pravila. "Až uvidíš na planině štíhlý strom se zeleným vrškem, najdeš pod ním studánku. Přistup k ní a uvidíš, jak tvé líce jemně blednou."
Marko šel a hned ucítil, že skutečně nastává čas rozloučení s tímto světem. Vytáhl šavli z pochvy a rázem ukončil život svého Šarce, aby nemusil nosit nějakého Turka, který by k němu byl bez citu. Potom šavli rozlámal na kusy a stejně učinil také se svým kopím, aby se nižádný Turek zbraní nemohl proti křesťanu rozpřáhnout. Potom vystřelil šíp do moře a pravil:
"Až od mořského dna šíp vyplyne, vstanu k novému dlouhému životu."
A do bílé nepopsané knihy napsal: "Až někdo přijde na planinu ku prameni, ať uchová věci, jež posvěcuji. Jsou ukryty v mém opasku a jsou to tři dukáty. První věnuji tomu, kdo mi odejme pás, druhý náleží kostelu, třetí slepému pěvci, aby na Marka vzpomínal a v písních ho slavil."
Potom upevnil knihu do větví tak, aby ji příchozí spatřil, svlékl zelený pláštík, rozestřel na trávník, udělal kříž, zakryl si obličej a zavřel oči k věčnému spánku. Vypadal, jako by spal, i blížili se k němu tichými kroky, aby ho neprobudili.
A přece neměl Marko zůstat nepohřben. Zbožný opat pravoslavného kláštera bral se tudy se svým jáhnem Izaiášem na svatou horu a napomenul ho:
"Tišeji, synku, probudíš-li Marka, budeme oba ztraceni."
Udiven se podíval na Marka, všiml si knihy, sňal ji a četl:
"Marko je už dávno mrtev. Sestupte s koně, odejměte mu pás a zpívejte a pomýšlejte na to, jak pochovat Markovo tělo."
Opat a Izaiáš odcházeli odtud ponořeni do tichých modliteb. Když přišli do klášterního kostela na Hilindaru, sám opat vykopal hrob uprostřed kostela a se vší ctí uložil Markovo tělo do klína země a promluvil takto:
"Ozdobuješ kostel, ty mrtvé tělo hrdinovo! Jsi mu krásnou ozdobou. Žádný kámen však nemá prozradit místo, kde odpočíváš, jen slepý guslar má opěvovat hrdinné činy Markovy a hlásat, že jediný Marko je hoden, aby v písních věčně žil."
Lid pevně věří, že v hodině nebezpečí Marko vítězně vstane, aby vyvrátil docela turecké panství. Po špičkách chodili Srbové mimo strom na Suché planině, kde hrdina dokonal, a nikdo se neodvážil, aby se uvelebil za horka do stínu památného stromu. Je už obrovský. Vodě pramene se připisovala zázračně uzdravující moc. Kdo prý se z pramene napije, tomu proudí žilami odvaha, a kdo uslyší šumot větví nad studánkou, ten už se nikdy nebude bát války.
Srbům je to místo posvátné, přírodopiscům podivné. Prastarý buk je všelijak pokroucený, ale vzdoruje letním přívalům a prudkým větrům na podzim a v zimě.6)

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:
1) misoliz = ponížený příživníček, vyližtalíř (nadávka). - Vysv. Mis.
2) Mašínová taktně vynechala pikantní závěr pověsti, který zní: (Marko k Rosandě:) "Rosando, teď (když jsem tě zmrzačil) vybírej si, panno, vyber sobě, koho ti je libo! Za turského tumáš misoliza, za Miloše tumáš kobyliče, i za Relju tumáš z kurvy syna!" - Viz: Josef Holeček, Srbská národní epika (1909). - Pozn. Mis.
3) blána = list pergamenu či papíru. - Vysv. Mis.
4) junák = bohatýr, hrdina lidových zpěvů jihoslovanských. - Vysv. Mis.
5) mejdan = (v jihoslovanském prostředí) název souboje. - Vysv. Mis.
6) Závěr ze zápisků mého prastrýce malíře prof. Fr. Zvěřiny (pozn. autor.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm