Sestra Záhada

21. listopadu 2016 v 14:49 | Misantrop
Dante Gabriel Rossetti: Beata Beatrix (1864)


Vedle náhody bydlí její sestra záhada.
Jelikož odmítám přijmout existenci pořádajícího božstva, jehož působení mi připadá ještě záhadnější než záhada sama, zbývá mi žít v temnotě. Přijímám ji. Žádné vysvětlení, ani to nejprostší, neplatí pro každého.
Věda mě nezajímá. Zdá se mi nadutá, analytická a povrchní. Nebere v úvahu sen, náhodu, smích, cit a rozpor, všechny ty věci, kterých si vážím. Vybral jsem si své místo, je v záhadě. Nezbývá mi než ji respektovat.
Zuřivá touha poznat a tedy učinit všechno malým a chabým - po celý život mě někdo obtěžoval hloupými otázkami: proč tohle? proč tamhleto? - je jednou z vlastností naší nešťastné povahy. Kdybychom byli schopni odevzdat svůj osud do rukou náhody a přijmout beze zbytku záhadu svého života, byli bychom jistě blízko určitému štěstí, dost blízkému nevinnosti.
Někam mezi náhodu a záhadu se vklínila představivost, naprostá lidská svoboda.


Nepochybně je zákon karmy u buddhistů a v Indii vůbec metaphysicum par excellence a nic nepomůže, že můžeme o něm elegantně mluvit jako o zákonu skutkové následnosti, který se tváří být jen logickým a přímo vědeckým domyšlením zákona o zachování energie. Ve skutečnosti je to nevyjádřitelná záhada.


Základem Siddhatthova zhodnocení života bylo jeho náhlé pochopení marnosti a pomíjejícnosti lidského snažení ve světě. V legendárních životopisech Buddhových je to vyjádřeno příběhem o jeho čtyřech vyjížďkách, na kterých se poprvé za svého života, doposud prožitého v izolaci dvorského přepychu, setkal tváří v tvář s nevyhnutelnými strastmi života: Na čtvrté vyjížďce uviděl potulného asketu, v jehož očích rozeznal hluboký mír a vytušil moudrost člověka, který dosáhl konečného vyřešení záhady lidského života.


Náš osud - záhada. Co nás tu tedy může bezpečně vést? Jedno jediné - filosofie.


Jsou věci a události, jež vás ohromí svým bleskem poznání, jako za noční bouře, a vy si najednou v tom světle dokážete dát do souvislostí celý váš dosavadní život, to, co bylo pro vás dosud záhadou, anomálií, nejasným tušením.


Je vám záhadou, proč Egypťané stavěli pyramidy? Neměli prostě roupama co dělat.


Proč to lidské hovado muselo vejpůl přelomit všechny bezové stromky v okolí, to je záhada, jíž může porozumět a ji vysvětlit zase jen chorý mozek člověka, Já si to vysvětlit nedovedu.


Záhadou pak zůstává jen jedno: Jak se mohl nějaký živočišný druh tak zvrhnout, že u něj neplatí ani přirozená práva, ani nepřirozená?


Je to záhada, z níž běhá mráz po zádech.


"Cizí duše je záhadou" (Epiktétos), ale přesto si myslím, že většina zvířat je i tak spokojenější bez Bohem požehnané a smrduté přítomnosti toho nevyzpytatelného a otravného neboli humanizujícího patvora/potvora - člověka druhu Homo Samopaliens.


Člověk se nakonec stal sám sobě záhadou.


Mohou odhalit všechno, co jsi udělal, řekl nebo si myslel, do nejmenších podrobností, ale nitro lidského srdce, které je i pro člověka samého záhadou, zůstane netknuté.


Rozmohlo se ručení tak, že se přátelství stalo věcí šerednou. Kolem té záhady otáčí se moudrost světa.


Záhada. Vlastně to není žádná záhada: je to bordel.


Jediný klíč k rozluštění záhady spočíval ve slovech "Odkazy neosoby", což naznačovalo, že je Withers už mrtev.


Jaká hluboká bolest, jaké poranění srdce, skryté zoufalství, palčivé rány dohánějí k sebevraždě lidi, kteří jsou šťastni? Hledáme, představujeme si drama lásky, podezíráme z finanční katastrofy a poněvadž nikdy nenajdeme nic určitého, označí se ti mrtví nápisem "Záhada".


Nejnepatrnější přírodní úkaz, je-li v něm záhada, stane se pro mudrce nevyčerpatelnou látkou k úvahám.


Pýthagorás zakázal svým stoupencům jíst boby, prý snad proto, že podle nauky o stěhování duší mohla i do bobu přejít duše některého příbuzného. Je to samozřejmě nesmysl, třebaže se snažilo vysvětlit tento zdánlivě nepochopitelný a podivínský Pýthagorův zákaz již mnoho učených hlav. Neúspěšně. Záhada "zakázaných bobů" spočívá podle mého názoru nejpravděpodobněji v prostém, byť poněkud choulostivém faktu, že boby po požití nadýmají a způsobují tzv. větry, pročež je lépe se jich ve větším společenství lidí vyvarovat. Pravda je jako vždy prostá a jednoduchá.


Jestliže příroda je tak dokonalá a jen předstupeň, jsme my snad stupeň? Čeho? Zde něco hanebně nesouhlasí. Anebo že by to přesto byla Pravda? To není nejstrašnější tajemství, ale nejhroznější záhada, asi tak jako v ledu zamrzlá anakonda. Mám za to, že ona Pravda neplatí, a že je pozdě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm