Slovo o pluku Igorově

1. listopadu 2016 v 19:16 | Misantrop |  Četba

Když roku 1169 na ruský trůn dosedl kníže Ondřej Jurjevič Bogoljubský, nastala zemi neblahá doba. Rusko se rozpadalo, sever bojoval proti jihu, bratr proti bratru. Potomci knížete Vladimíra Velikého oblehli a poničili jeho dřívější sídlo Kyjev. Popleněné město už se k bývalé slávě nikdy nepovzneslo, Ondřej sám zahynul bídnou smrtí, byv zavražděn svými vlastními lidmi. Panoval pouhých pět let. Mnohem déle řídil potom osudy ruské země jeho mladší bratr Vsevolod Jurjevič: až do roku 1212.
Za něho způsobili zhoubný vpád do země Plavci, vedeni svým chánem. Plavci, jinak Kumáni*), vpadli kdysi do území Pečeněhů v jižní Rusi, vypudili obyvatelstvo do nynějšího Rumunska a sami se usadili v dobyté oblasti. Nespokojili se však tímto úspěchem. Činili nájezdy do Ruska, jemuž byli tedy velmi obtížnými sousedy. Když za Vsevoloda znovu povolili svým dobyvačným choutkám, umínili si Rusové, že jim toho nedarují, a strojili se k boji. V čele výpravy proti Plavcům měli státi dva bratři, Igor a Vševlad, synové Svjatoslava Černigovského. Igor byl knížetem novgorodským, Vševlad trubeckým.
Již bylo Igorovo vojsko shromážděno, když nebesa dala zlověstné znamení: slunce, prve jasně ozařující pestrý tábor, se začalo kalit. Bojovníci nic takového ještě nezažili, neboť zatmění slunce - tak úplné - není všedním zjevem, i dívali se udiveně na šednoucí oblohu, na slunce, kde už bylo možno prostým okem rozpoznati černou clonu, až z okrouhlé sluneční desky jasně zářivé nezbylo nic než matně svítící srpeček. I ten se úžil, tenčil, země zesmutněla, rudé ruské štíty, prve živě svítící, jako by zmrtvěly. Zvěř kolem tábora zmizela. Motýli se kamsi ukryli, včel neslyšet, jediné ptačí křidélko se netřepetá pod oblohou, ba i psi zalézají do úkrytů za stany. Zraky všech vojínů jsou obráceny vzhůru, všichni pozorují, jak i srpeček se ztrácí, až zbývá na obloze jen úzký, červeně, děsivě svítící kroužek jako vyhaslé oko matky přírody. Na zemi tma jako v noci. A ticho. Srdce všech jsou sevřena zlou předtuchou, jen kníže Igor sám jediný si zachoval zmužilost. Ano, také on vidí v té prazvláštní příhodě nepříznivé znamení pro chystanou výpravu, ale není z těch, kdo by couvli.
"Bratří i družino," volá pevným hlasem, "lépe nám býti podťatým než zajatým, proto vsedneme na své rychlé oře, abychom spatřili siný Don. Synové ruští, chci s vámi polámat kopí na konci Plaveckého pole, chci svou hlavu složit, anebo napít se vody Donu."
Igorovo vojsko neodpovědělo radostným jásotem. Nemohlo. Mysli všech byly příliš stísněny neblahou věštbou nebes, ale všichni cítí, že kníže Igor vyslovil velikou, třeba tvrdou pravdu: všem by bylo lépe, kdyby zahynuli, než kdyby ztratili svobodu. Sotva se vzchopili, aby posedali na koně, nastala změna: na obloze je opět vidět srpeček, který se zvětšuje, jasní - až slunečko, milované slunečko běží svou obvyklou denní poutí v plné slávě. Může trhnout zle - ale můra truchlivosti a beznaděje zase zmizí, budoucnost se vyjasní... všem odlehlo od srdce. A když se v Putivli spojily voje obou bratří, bylo ještě veseleji. Vševlad vedl do zápasu bojovníky zvláště zkušené a zdatné. Však si je před knížecím bratrem pochvaluje, že jsou pod válečnými troubami poviti, pod přílbicemi vykolébáni, koncem kopí vychováni. Znají kdejakou cestu, kdejaký vyschlý žlab, jejich luky jsou napjaty, touly otevřeny, šavle vyostřeny. Sami skáčí jako šeří vlci v poli, aby hledali sobě cti a knížeti slávy.
Měli tvořit jádro výpravy. Ta postupuje k Donu řece, ale děsivá znamení se opět objevují a neustávají vojsko provázet. A množí se nesnáze. Koryty vyschlých řek se plíží skuteční vlci a dorážejí na zadní voje, orlové pouštějí hrůzu svým klektáním, lišky vyjí na ruské štíty, místo slavičího zpěvu slyšet zlověstný krákot kavek a havranů. Ruská země, jsi v nebezpečí! Nejeden bojovník, který znal dějiny své vlasti, vzpomněl, jak bývalo zhoubné, když sami ruští vládcové nebo členové panovnické rodiny se spojovali s Plavci na škodu národa. Nyní se s nimi mají střetnout a smazat pohanu minulých časů.
V pátek ráno svedena první bitva. Byla vítězná. Rusové ukořistili tolik nádherných rouch, že jimi pokrývali bahnité cesty. Neukořistili však jen drahé aksamity, závoje, pláště a kožichy, ale také krásné plavecké dívky. Druhého rána však den začal krvavým svítáním jako na bouři - a bouře války se záhy rozpoutala. Na řece Kajale se zdvihl strašlivý křik Plavců, běsových dětí. Prach se zdvíhá nad vojsky obou stran, prapory šlehají do větru. Plavci se hrnou od řeky i od moře, z několika stran najíždějí Igorovy pluky. Nadarmo Vševlad činí divy statečnosti, nadarmo vidět jeho přílbici svítit zlatem v místech, kde seč je nejhorší: nepřátelé mají velikou přesilu. Od úsvitu se vede nerovný boj. Už je soumrak a ještě stále prší déšť kalených střel, bojuje se do úplného vyčerpání. Igor, jemuž bylo líto bratra, počal obracet pluky, ale pozdě - porážka už byla dokonána, výkvět ruského vojska pokrýval temnou půdu plavecké země. Třetího dne okolo poledne klesly Igorovy prapory a již se nevztyčily. Knížata padla do zajetí a kdo zbyli, kdo se jakžtakž vzpamatovávají ze svých ran, plouží se bědně krajem, aby donesli truchlivou zprávu vdovám a sirotkům po padlých hrdinech.
Na hradě Putivlji u zábradlí stojí Igorova žena Jaroslavna a žaluje přírodě svůj žal, ba vyčítá slunečku, že své horoucí paprsky rozestřelo nad Igorovy pluky a v bezvodném poli je mořilo žízní. Vyzývá Dněpr, aby na hřbetě svých vln přikolébal lodici, která by jí, opuštěné, donesla manžela. Všecka ruská země touží po svých synech a všude si se smutkem vypravují, jaký zvláštní sen měl strýc vůdců výpravy Svatoslav.
"Zdálo se mi," pravil, "že v Kyjevě na horách v noci jste mě odívali černým příkrovem na tisové posteli. Jiní mi čerpali siné víno s jedem smíchané a z pohanských toulců sypaly se mi do klína perly. A havrani, věštcové neštěstí, krákali celou noc."
Poslové z bojiště brzy potvrdili, co kníže v symbolech ve snách spatřil. I strnuli všichni a spolu s knížetem naříkali nade vším zlým, co ruskou zemi postihlo. Věřilo se dokonce zvěsti, že sám Igor je mrtev.
Slunce se však nezatmělo navždy. Přišel den, kdy se knížeti podařilo utéci. Ovlur mu přichystal rychlého koně a hvizdem dal znamení, že čeká. Kníže Igor prchá z potupného zajetí, sedá na koně a se svým zachráncem uniká z dosahu nepřátel. Plavci už ho nedohoní. Oba uprchlíci se drží břehu Donce, živí se ulovenými vodními ptáky a zas pádí, jak nejrychleji mohou. Tuší, že jsou stíháni. Až koně ztrhali, ale - zasvitl den, kdy nabyli jistoty, že o svobodu už nebudou připraveni.
U dvora knížete Svatoslava se vyjasnilo, Igorova choť zaplesala vstříc oplakanému choti. Krajiny se radují, hrady ožily, všude znějí zpěvy na paměť hrdinů, kteří se už nevrátí...

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKA:
*) Plavci, jinak Kumáni - turkičtí nomádi příbuzní rovněž turkických Pečeněhů. - Vysv. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm