SVĚTEC (v literatuře a filosofii)

26. listopadu 2016 v 13:16 | Misantrop

Světec se oddává dílu nečinnosti
a hlásá učení beze slov.
Světec nebude dělat nic
a přece všechno jím bude řízeno!
Světec staví se dozadu, i když je vpředu;
staví se mimo, i když je v tom.
Světec se věnuje svému nitru,
neboť se vždy jedno opouští, abychom získali druhé!
Světec, ten věděl, aniž kam cestoval,
pojmenoval, aniž se rozhlížel
a vykonal dílo, aniž přiložil ruku k dílu!
Proto Světec pravil:
Já nedělám nic.
Já miluji klid.
Já do ničeho nezasahuji.
Kdo něco dělá,
prohrává.
Proto Světec
nedělá
a proto neprohrává.
A Světec nebývá nemocný,
protože poznává v nemoci nemoc -
proto není nemocný!
(Lao-c': Tao te ťing)


Světec vědění považuje za parchanta, sliby za lepidlo, ctnost za záplatování, práci za kramářství. Světec nic nesnuje, nač by potřeboval tedy vědět; nic nerozděluje, proč by tedy potřeboval spojovat; nemá trhliny, nač by tedy potřeboval Ctnost; nemaje nic na prodej, nač by potřeboval kramáře. To čtvero věcí je píce Nebes. A tato nebeská píce je krmě nebeská. A jestliže dostává pokrm od nebes, nepotřebuje lidi. Má podobu člověka, postrádá však jeho city. Protože má podobu člověka, nachází se v družině ostatních lidí. Protože však postrádá jejich city, dobro a zlo k němu nemají přístup. Svou malostí a nicotností přináleží k lidem. Svou mohutností a velikostí, samojediný, dotváří své Nebe.
(Texty staré Číny: Mistr Čuang)


Jako by příroda v nás vytvářela námi své nové přírodní dílo. Proto je umělec současně filosof a "světec".


Optimum askety je potulný sádhu, indický světec. Nahý světec sedící nehnutě na zemi, v sobě pokojně tkvějící, bičovaný větry a větry konejšený, s prasklou mozkovou cévou, která nevydržela nápor samádhi, to teprve je člověk, kdežto my ostatní jsme bordelová předsíň plná hadrů, souloží, chlastu a podrazů, od narození do smrti charakterizováni základní, ostudnou, roztržitou nedospělostí a apriorní, nevyléčitelnou věrolomností.


Ano, chtěl bych, aby se země otřásala v křečích, když spolu se spáří světec a husa.


Mohu vám dát černé na bílém: v lidském nebi neexistuje naprosto nic, na čem by se intelekt mohl brousit, z čeho by mohl žít. Za rok by tam shnil - shnil a zasmrádl. Shnil by a zasmrádl - a v tomto stadiu by se jeho nositel stal svatým. Požehnaný jev: neboť pouze světec by mohl vydržet rozkoše toho blázince a brajglu.


Děvka právě tak jako světec dosáhne svého nejvyššího cíle, jen je-li jí stejně lhostejný mladík jako dítě, stařec, ošklivec či krasavec.


Nejsem filozof, ale světec, možná i šílenec.


Mahátma Gándhí, řekla mi Nimka včera, není člověk, není to světec, je to země.


Tam svatého muže určuje jeho odloučenost, samota a rozjímání. Tady tak zvaného "světce" určuje jen jeho zvrhlost, pedofilie, pederastie a zvrácené "myšlení".


Kdo se snaží působit na druhé, není žádným mudrcem, žádným světcem, nýbrž naopak. Jeho "ctnosti" vedou ke slavomamu, a tak ke sporům a válkám.


Což nebyli dosud všichni bohové překřtění, ve světce proměnění ďábli?


Svatý Eustach, tento dobrý svatý muž, potkal v lese medvěda. Medvěd šel ve své drzosti tak daleko, že chtěl světce sežrat. Klerikální listy by napsaly, že ten medvěd byl volný myslitel.
(Hašek: Světci a zvířata)


Antická náboženství měla za světce vojevůdce a panovníky, naše náboženství muže ducha, a ne činu.


Osvobozená duše trvá ve stavu mrtvého kamene, takže jeden višnuistický světec řekl, že je lepší narodit se jako šakal v libém lese Vrndávanu.


Zachmuřený misantropický světec, sedící na skále uprostřed lesní divočiny. Ale je tam krásně v tom lese!


Projít z bytu do lesa a nazpátek skrz jedinou ulici, plnou lidí a jejich aut a psů, rovná se jisté nutné zlo, implikované martyrium osamělého misantropického světce.
Je zima. A od úst neznámého misantropického světce v prostém černém rouchu s kápí stoupá pára. Až jej potkáte, nemluvte na něj, neodpověděl by vám, neboť lidská řeč jej popouzí a lidi nenávidí. Spíše se mu vyhněte, je nedůtklivý a neoplývá důvěrou v lidský rod. Je to škarohlíd.


Přemýšlím pronajmout si na tyto volné dny alespoň nějakou chatu na samotě, kde bych mohl být sám a nemusel denně podstupovat toto martyrium misantropického světce, který je nucen dívat se na lidáky, procházeje kolem nich v odpuzující blízkosti.


Nehybně sedím na prostém, mechem porostlém kameni, pohroužen v hlubokou meditaci jako sám Buddha pod posvátným fíkovníkem, ba víc, podoben spíše tomu stromu než světci z masa a kostí! Je to tak oblažující! - A vtom sem vtrhnou oni, lidé, ta nepravá ražba, před níž vše mírné, nevinné a běloskvoucí prchá. A jak bych i Já neprchal společně se zajíci a srnami, šlehaje po narušitelích svými nenávistnými invektivami a ďábelskými kletbami?


K roznícení žen je třeba postavit do popředí krásného světce, k roznícení mužů Marii.


Láska je možná jen v platonickém smyslu, jen v mysli - avšak ani tam není nevinná, neboť škodí čistým myšlenkám misantropického světce, jenž putuje světem se spravedlivou nenávistí k lidem. Pravý filosof má být tedy nejen manušjadróhí, čili misantropem, ale i poustevníkem a světcem.


Ten dokumentární film o tom himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ta dokolečka omílaná, vyprázdněná, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako "Bůh", "láska", "mír", "nenásilí", "nesobeckost", "soucit", "lidstvo"... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou. Řekl bych však, že bych se toho víc naučil spíš od nějakého misantropického světce, jichž musí být v té oblasti také plno. Ale ten by před kameru nevlezl.


Že se díván sir Purándás, komandér řádu Indického císařství, zřekl postavení, paláce i moci a spokojil se žebráckou miskou a okrovým rouchem sanjásina neboli světce, v tom nikdo neviděl nic zvláštního. Všeho se teď vzdal, jako když člověk odloží nepotřebný plášť. Zázraky mu však byly nadobro cizí. Byl přesvědčen, že všechno je jediný veliký zázrak, a kdo tohle ví, ten se nemá čeho bát. Nic tady na světě, to věděl jistě, není velké ani malé. Dnem i nocí přemýšlel, jak proniknout k jádru věci, až tam, kde vznikla jeho duše. Při tom přemýšlení mu nestříhané vlasy přerostly až na záda. Na otázku, jak dlouho žije jejich světec v Kálíině svatyni, odpovídali vesničané: "Odjakživa."


I ty, soucitný světče, se však někdy nevědomky, nechtěně či v sebeobraně staneš příčinou zániku živého tvora. Nauč se dobře žít s tím vědomím, ale nečiň zlo schválně a vědomě tam, kde nemusíš. Žij a neplač, nermuť srdce své rozbolavělé tím, co nikdo nenapraví. Tvé srdce je čisté, čistší než kohokoli jiného, čistší už být nemůže. Nesnaž se obětovat čemusi, co žádná tvá oběť nespasí a co nikdo neocení. Ty nejsi nejhorší; můžeš však být nejlepší, ale nemůžeš se vyhnout nevyhnutelnému. Toto nevyhnutelné sluje smrt a utrpení. Dokud žijeme, trpíme a sami jsme též příčinou utrpení. To je nevyhnutelné jako sama smrt. Ty s tím nic nenaděláš; ty nejsi ten, kdo se má kát a bít v prsa. Ty, světče, jsi nevinný jako příroda sama, ty jsi pravý arahant.


Tak to by bylo. A tím končí dobrodružný příběh o jednom misantropickém světci, jenž prodléval od jara do podzimu v kraji zvaném Reinlebensborn, v kraji, jenž mu byl kdysi po dlouhý čas čistým zdrojem žití. Bylo mu tam většinou krásně, leč s tím je teď konec - stejně jako s jeho vyprávěním.


Což jsi neslyšel, co řekl světec Vjása? "Vše nahromaděné se nakonec rozptýlí, navršené se zhroutí a spojené se rozpojí, neboť koncem života je smrt."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm