Templářův poklad

16. listopadu 2016 v 19:53 | Misantrop |  Četba

Ač o řádu templářů se nemohlo říci, že by byl býval mravně zkažený, přece podlehl pokušení: dal hromaditi statky. Na to i zahynul. Francouzský král Filip IV. se díval závistivým okem na majetek templářů a vzal si do hlavy, že se ho zmocní stůj co stůj. Z templářského řádu byl kdysi vyloučen komtur Squin de Flexian a ten hořel touhou po pomstě. Rád se nabídl králi za křivého svědka. Filip IV. rozeslal do všech krajin posly. Nesli rozkaz, aby 13. října roku 1307 byli všichni templáři do jednoho zatčeni. Do toho dne mělo všechno zůstat v největší tajnosti, aby se nikdo nemohl zachránit. I stalo se skutečně, že nic netušící členové templářského řádu se octli v žalářích a přední z nich byli podrobováni výslechům. Byly jim přičítány nejpustší zločiny. Darmo se hájili, že to není pravda, co Squin de Flexian tvrdí, nadarmo vysvětlovali, že to je dílo jeho pomsty. Ještě nežli bylo vyšetřování skončeno, dal král padesát čtyři rytíře u Paříže upálit a brzy potom vytrpěli podobnou smrt i další. Ani samého velmistra Jakuba Molaye neminula. Při popravě 17. března roku 1313 se velmistr choval hrdinně. Nepřestal ujišťovat, že umírá nevinně, a veřejně volal krále Filipa IV. a papeže Klimenta V. před boží soud. Když oba skutečně do roka zemřeli, vidělo v tom mnoho lidí vyplnění Jakubova přání.
Ve Francii se proti templářům postupovalo nejpříkřeji, ale ani v jiných zemích si nemohli chodit po svobodě, musili se ukrývat.
Jeden z rytířů, již stařec, zastavil se na útěku ve Slezsku v rokli nedaleko Střihomu. Nadál se, že si tam bude moci delší dobu odpočinout, ale jednou odpoledne byl nalezen. V houští, jež krylo vchod do rokliny, se objevila hlava asi dvanáctiletého chlapce. Hoch i stařec na sebe navzájem hleděli polekáni. Oba chvíli mlčeli, potom starý templář se dal do rozhovoru s bezděčným vetřelcem, zvěděl, že jeho otec byl ševcem, že však nechal svého řemesla a nyní má hospodu u Černého orla ve Střihomu. "Hleď, chlapče, jsem letitý člověk, nevinně pronásledovaný. Na několik dní jsem se tady ukryl a musím odejít, ale nemohu odnést, co jsem zde skryl. Budeš-li mlčet, učiním z tebe boháče. Podívej se!"
Chlapec tu stojí s očima údivem rozšířenýma, starý templář před ním odkrývá takové množství zlatých a stříbrných mincí, že hoch něco podobného nevídal ani o trzích, kdy se u nich v krčmě zastavovali zámožní obchodníci a pili litkup.
"To všechno je tvé," pokračoval kmet, "jenom nesmíš nikomu prozradit, kdo ti to dal. Já odejdu, ale ty se sem vracej a po částkách odnášej, co jsem ti daroval. Jenom pro lásku boží neprozraď, žes mne viděl."
Hoch svatosvatě slíbil, poděkoval, oba se rozloučili a již nikdy se v životě nesetkali. Následujícího dne šel chlapec do školy jako jindy, ale spolužákům se ztratil, zadními uličkami se provlekl ku bráně a houštinami do rokle. Stopy za sebou pečlivě zahladil, když se s částí svého majetku vracel. Nikdo by si nebyl pomyslil, jak těžké je zlato a jak tíží tajemství. Ukázalo se, že mnoho najednou vzít nemůže, ale chodil vytrvale. Plných šest neděl mu trvalo, než měl celý poklad doma na půdě za komínem, než jej všechen ukryl v díře, kterou tam v podlaze vyhloubil a zase bedlivě přikryl. Domů chodil touž dobou jako ostatní školáci, nikdo neměl tušení, že se někde toulá. Jednoho dne však učitel vzkázal k Černému orlu, že má k němu krčmář přijít, že by se ho rád něco zeptal. Sotva se otec vypravil, popadl chlapec svrchní oděv, proklouzl dveřmi, namířil si k městské bráně a rovnou do lesů. Zmizel v nich, jako by byl do moře zapadl. Už dojedl poslední kůrku, měl hlad, ale domů by se byl za nic nevrátil. Znal otce, že by trestal bez milosti. Teprv po řádce dní se hoch odvážil na další cestu. Šel do Prahy.
Krčmář dal synka hledat, sám se vypravil, vyptával se, ale nikdo mu neuměl říci, kudy se uprchlík dal, nikdo známý ho nepotkal, aby mohl hledajícího otce uvést na stopu. Doma na něho vzpomínali, matka si utírala slzy, vyptávala se vytrvale pocestných, ale vše darmo, po chlapci jako by se byla země slehla.
Mládeneček pochytil sem tam něco z otcova dřívějšího řemesla, i pomyslil si, že bude nejlépe, dá-li se na ševcovinu. Vstoupil do učení u jednoho z pražských mistrů a čas mu při práci ubíhal. Sám se divil, jak si rychle zvykl na nové prostředí. Přicházely ovšem chvíle, kdy se mu nitro svíralo steskem, smutek však nebyl tak mocný, aby přemohl jeho strach z otce. Zůstal, kde byl.
Jednoho dne přišel do dílny zákazník, který rád sbíral novinky, a ptá se:
"Už jste slyšeli, jaká velká krádež peněz byla provedena ve Střihomu? Dalo to úřadům hledání - představte si, kde kořist byla: na půdě u jednoho ze střihomských šenkýřů. Nikdo by byl do něho neřekl, že je zloděj. Povedou ho na šibenici, to je jako do kamene šestipalcovým písmem vydlabáno, jestli už nevisí."
Sotva vypravěč dopověděl, učeň se skácel ve mdlobách. Vzpamatovali ho a chlapec svému mistru nezatajil, jak všecko bylo, že se jeho otec nevinně dostal do podezření. I vypravili ho domů, poradili, kudy se má dát, aby přijel co nejdříve, založili ho i penězi, aby měl pro ty, kdo by ho co nejrychleji dovezli do rodného města. Hoch by si byl nejraději obul sedmimílové boty, každý forman mu jel pomalu; i když si najal koně a uháněl jak jen mohl, cesty neubývalo. Ve chvíli, kdy projížděl známou branou, temný zvuk popravního zvonu ohlašoval, že odsouzenci udeřila poslední hodina, že ho vedou pod šibenici. Chlapec se prodíral zástupem jako šílený a doběhl na místo právě v okamžení, kdy kat podle zvyku lámal nad krčmářem hůl na znamení, že je ztracen.
"Zadržte!" zvolal hoch. "Neodsuzujte nevinného!" Všichni ho pustili, když hlásil, že má soudcům něco důležitého říci. I dostal se hned k členům městského práva, kteří měli z povinnosti přihlížet popravě. Sotva začal učeň vysvětlovat, dali páni rozkaz, aby byl odveden na radnici, že ho tam chtějí vyslechnout, tady že na to není místo. Diváci pochopili, že se stalo něco, co asi oblíbenému spoluměšťanu zachrání život a čest, a jásali, že tedy přece není pravda, že by byl mezi nimi takový ohavný loupežník.
Všichni čekali a dočkali se: otec a syn vycházeli ruku v ruce z radnice, s rozzářenýma očima, a brali se domů, do náruče uplakané, usoužené maminky a vyděšených sourozenců. Do krčmy byl potom vrácen i poklad. Obec uznala, že je chlapec jeho právoplatným majetníkem. Ten se pak vesele vydal do Prahy k bývalému mistrovi, aby mu vrátil, co si vypůjčil, aby poděkoval za pomoc a radu, a pověděl, že přišel včas.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm