Vojsko svaté Hedviky

13. listopadu 2016 v 19:26 | Misantrop |  Četba

Čas od času ve středověku, zpravidla po válkách, vypukala hrozná nemoc - mor - proti níž nebylo tehdy obrany. V Praze řádila snad nejzuřivěji od jara 1281. Na zimu nebylo co zasít, země byla od Braniborů vydrancovaná, přidružila se i neúroda a nastala neslýchaná drahota. Lidé vysílení nedostatkem snadno podléhali nákaze a ta zachvacovala potom i dobře živené. V Praze nastalo strašné mření, živí sotva stačili odnášet mrtvé a házet je do šachet narychlo na rozkaz Pražské obce vyhloubených. U sv. Petra na Poříčí do jediné jámy pohřbeno na dva tisíce mrtvol - a jak uvádějí kronikáři, takových smutných míst posledního odpočinku bylo v Praze osm.
Hladoví chudáci prchali z Prahy až k hranicím, přecházeli je a roznášeli nákazu dál. Snad tehdy to bylo, když také v Sasku se rozmohl mor. I vzpomněl kdosi, že v Piekaru v Horním Slezsku mají obraz Panny Marie, jemuž přičítána divotvorná moc. Poslali pro něj tehdy do Slezska a potom obraz nosili v průvodech. Sám saský král s královnou se jednoho účastnili. A když zakrátko hrozná nemoc vyhasínala, přičítáno to obrazu, který se vzácnými dary byl Piekarským vrácen. Příštího roku táhly zástupy saského lidu do Piekaru na pouť s oběťmi - ale díl těch poutníků projevil podivnou vděčnost. Usadil se v Horním Slezsku mezi slovanským lidem a založil prý Rossberg u Bytomě. Rossberští jsou prý si podnes vědomi toho, že jejich předkové pocházejí ze Sas. Přesto se také tam udržely slovanské tradice, jak o tom svědčí pověst o vojsku sv. Hedviky.
Nějaký sedlák v Rossberce měl prase, které často proklouzlo otevřenými vrátky a prchalo ze dvora. Vždycky se však vrátilo a bylo tak nasyceno, že se k domácímu korytu nijak nehnalo. A tloustlo vesele.
"Musíme vypátrat, kdo nám toho vepře krmí," říkali si ve statku, dávali pozor, a když jednoho dne opět se zvíře vydalo na toulky, utíkali ven. Sedlák měl mladou děvečku, běhala jako srna a brzo byla praseti v patách. A když vběhlo do díry, neváhala se protáhnout za ním. Po několika krocích se octla ve veliké prostoře, kde stály řady koní, chroupajících oves. Co jim spadlo, to sbíralo sedlákovo prase. Dívka se po něm však neohlížela. Udiveně si prohlížela lidi, kteří v tom sále byli. U každého koně totiž stál rytíř a všichni jako by byli zkameněli v podivném postavení: jednu nohu měli v třmeni osedlaného oře. Služka se nedívala na tu podivnou věc sama - za ní došli do síně také ostatní lidé ze statku. Při vchodu visel veliký zvon a toho se některý z nich bezděky dotkl. Jen tak maličko - ale zvon se rozhoupal a zahlaholil, až se stěny podzemní místnosti chvěly. Sotva zazněl první zvuk, nastal tam, kde po tu chvíli vládl posvátný klid, veliký nepokoj a hluk. Rytíři se vzbudili, vyšvihli se na koně, ti řehtali a počínali se řadit, jako by měli vyjet do boje. Do toho šumu a ruchu zaznělo velitelské: "Stůjte! Ještě není čas, Turci zde dosud nejsou!" Koně se na to postavili ke žlabům, rytíři seskákali a znova jako by usnuli nebo spíše zkameněli v témž zvláštním postavení jako dřív.
Lidé ze statku se vytratili mlčky, udiveni, ulekáni. Prase za nimi. Dole v Rossberce bylo hovoru, všichni chtěli vědět co a jak a hned se vydali nahoru, aby se přesvědčili na vlastní oči, co na těch řečech je. Ze statku tam nešli, ale hlídali vepře, a když se jednoho dne zase rozběhl ze dvora a namířil vzhůru do návrší, následovali ho. Zvíře utíkalo známou pěšinkou, ale nahoře se zastavilo zmateno. Díry do podzemí nikde nebylo. Čeleď pozorovala, jak je prase nepokojné, viděla, kterak chvílemi klade hlavu na zem a poslouchá. Pak se zvedlo, ještě jednou se rozběhlo, a když vidělo, že mu to není nic platno, vracelo se smutně, se svěšenou hlavou domů. Vícekrát ze dvora nešlo, po několika dnech pak je našli mrtvé.
Rossberští říkali spícím rytířům "vojsko sv. Hedviky".
Pod posvátným kopcem žil prý nějaký kovář, docela blízko polských hranic. Jednoho dne se zastavil v kovárně podivný chlapík ve starobylém kroji a vyzval ho, aby se ujal práce v Schalasterbergu, že bude dobře odměněn. Má tam kovat koně.
"Kolik jich bude, kolik hřebíků si mám přichystat?" ptá se kovář.
"Přines jich plnou měřici," zněla odpověď.
"Nu, nějakou chvíli potrvá, než jich tolik udělám," pokývl hlavou kovář.
"Dej se tedy hned do práce a přijď co nejdříve," vyzval ho ten muž a odešel.
Několik neděl chystal řemeslník hřebíky, potom sebral náčiní a s námahou táhl měřici na kopec. V lese pod skalami stál známý stařec.
"Dlouho jsi nás nechal čekat," pokáral přicházejícího.
"Jen si pomyslete - udělat měřici hřebíků - což je to maličkost?" omlouval se kovář, následuje starce do podzemí. Když se octli v sále, přišel mu vstříc nějaký starý rytíř jemných rysů v obličeji a pronikavého zraku, pěkně se na něho podíval a pravil:
"Kováři, okovej mi koně, ale dávej pozor, abys mi nikoho předčasně neprobudil."
Kovář pokývl hlavou; byl všecek užaslý, že by měl tolik válečných ořů kovat. Nu, nejlépe bude, vyhrnout si rukávy a dát se do toho. I pustil se do práce a šla mu hezky od ruky. Koně tiše stáli, jen jeden sebou při kování náhle škubl a kovář, jak byl zvyklý, na něho hlasitě křikl, co dělá, ať stojí. V ten okamžik rytíři probuzeni skákali na koně a ptali se: "Je už čas?"
"Zachovejte klid, ještě ne," uspokojil a uspal je starý rytíř a potom se jal vytýkat kováři, že jednal neopatrně, ať už si dá pozor.
"Neměl jsi to dělat, je to vojsko svaté Hedviky, které si musí dobře odpočinout, než vstane k boji na obranu míru, až..."
Další slova nedoletěla ke kovářovu sluchu, neboť rytíř odcházel. Práce pokračovala, až byl poslední kůň opatřen novými podkovami.
"Za odměnu si vezmi všechno, co jsi z kopyt ostrouhal," povídá rytíř, když se kovář loučil.
"Ó - to budu mít pěknou odměnu," pomyslil si řemeslník, ale rytíř v něm budil velikou úctu a vědomí, na jakém místě pracoval, bylo v něm tak živé, že se bez odporu shýbal a shraboval, co mu bylo nabídnuto. A ještě poděkoval. Venku měl sice tisíc chutí všechno z pytle vysypat, ale znovu se zdržel, ač mu byl pytel obtížný a zdál se mu čím dál tím těžší.
Když přišel domů, pustila se do něho žena, kde tři neděle meškal, proč neřekl, kam jde, že měli o něho starost. I vypravoval - a zmínil se také o podivné odměně, kterou dostal. Rozmrzele rozvázal provázek a hle - z pytle se hrne samé zlato. Kovář na ně hledí, oči vyvaluje a konečně si poliboval: "Kdybych byl samému císaři koně koval, nebyl by mi dal větší odměny než rytíři sv. Hedviky."
Říká se, že rytíři čekají na andělský hlas. Kdysi po veliké bitvě si zajeli do jeskyně odpočinout a již tam uvázli. Jednou prý budou zavoláni, aby se vydali do velké bitvy proti Turkům. Nastane boj, jakého pod sluncem nikdy nebylo a nebude.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

Příbuzný odkaz:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm