Z kláštera na trůn

2. listopadu 2016 v 18:44 | Misantrop |  Četba

Měšek I., polský kníže, který se oženil s českou kněžnou Doubravkou, dcerou Boleslava I., a přijal v Čechách křest, mohl se radovat ze svého syna Boleslava Chrabrého, ale dočkal-li se vnuků, sotva se z nich těšil. Nejstarší dostal po něm jméno, ale dědovi se sotva líbilo, že si zvolil za manželku Němku. Měla takové zvláštní jméno - Rixa - a v Polsku jí začali říkat Rejčka. Povahou se podobala Doubravce a s manželem Měškem II. žila pěkně, ale na polském dvoře přibývalo Němců a to budilo obavy, že poroste i jejich vliv. A byla ještě jedna starost. Měšek II. měl ještě dva bratry a v jejich srdci vznikala závist, že se budou musit spokojit menším údělem nežli nejstarší, který měl po otcově smrti nastoupit na polský trůn.
Dokud žil Boleslav Chrabrý, rozmnožitel říše, byl mezi bratry pokoj a budoucí panovník se mohl klidně se svou manželkou vydávat na hon do hlubokých hvozdů, kde se zvěří jen hemžilo. Rejčka sice nelovila, ale ráda se projížděla na grošovatém koni po boku Měškově na čerstvém vzduchu.
Roku 1016 se vydali spolu do končin mezi Odrou a Olšavou. Byl slunný den a lovu se dařilo. Co chvíli skolil kníže divokou kočku, nebo i většího škůdníka: rysa, číhajícího na větvi vzrostlého stromu po srnkách, nebo se mu dařilo ulovit i jelena paroháče. Ve chvíli, když se opět přiblížil k Rejčce, uslyšel její výkřik. Ukazovala k vrcholku mohutného dubu, kde neobyčejně veliký orel trhal nějakou kořist. Teď, jak uslyšel lidské hlasy, nechal hodování a vznesl se na širokých perutích k obloze. Lov se náhle ukončil, protože ještě pod oním dubem přišel na svět druhorozený synáček knížecích manželů. Kdo dbal o orla!
"To je dobré znamení," říkali někteří z knížecí družiny. A hned bylo rozhodnuto, že hošík dostane jméno Kazimír a na místě, kde se narodil, že dá kníže zbudovat roubenou kapli. Zatím kdy se pacholátko začínalo rozhlížet ještě nechápavýma očkama kolem sebe, dřevorubci mýtili jeho lesní rodiště a někteří se na tom místě hned usazovali, protože tušili, že dlouho nezůstane opuštěno. Nová vesnička dostala jméno Orlová, z dřevěné kaple byl záhy kamenný kostelík a u něho klášter mnichů benediktinů.
Kazimírek se neměl stát panovníkem po otci, určili ho, aby byl duchovním, a když dospíval v jinocha, poslali ho rodiče právě k mnichům benediktinům, ne však do Orlové, nýbrž do daleké Francie, kde byl v Cluny nejpřísnější klášter benediktinské řehole. Kazimírovi bylo osmnáct let, když dostal z domova smutnou zprávu o smrti svého otce Měška II. Věděl, že na trůn nastoupí jeho starší bratr Boleslav II. V tu dobu měl snad už složeny řeholní sliby a pochyboval, že by kdy uzřel matku, bratra vládce a domovinu. Pokud z ní dostával zprávy, byly čím dál smutnější. Ani za otcova panování nebylo v Polsku dobře. Měšek II. musil bojovat o trůn se svým bratrem, utekl do Čech, a teprve když jeho bratr byl zabit, mohl se vrátit, ne však jako samostatný panovník, ale jako leník německého císaře. Nyní po jeho smrti nastalo období strašných nepořádků a dokonce bratrovražedných bojů. Nový panovník se znechutil Polákům pro svou přízeň k Němcům, vyhnali jeho i Rejčku ze země, pohané se pozdvihli proti křesťanům, bořili kostely, vraždili duchovní i úředníky a v bezvládí se země drobila na spoustu samostatných knížat.
Těch zmatků užil český kníže Břetislav, opanoval nejen Moravu, kterou odňal Čechům Boleslav Chrabrý, ale zmocnil se značné části Polska a do polských věcí se zamíchal německý císař Jindřich III. a dal souhlas, aby byl na polský trůn povolán - mnich Kazimír.
Poslové, kteří přišli se všemi těmi truchlivými zprávami a se žádostí, aby se vrátil, vylíčili mu tak dojemně bídu rozsápané vlasti, že se odhodlal opustit tiché klášterní zátiší a pustit se do díla mezi svými. K zrušení klášterních slibů potřeboval souhlasu papežova, a když jej dostal, vydal se na cestu prý jen v průvodu šesti set rytířů. Vedl je krakovský vojvoda. Když se blížil k nešťastné domovině, namířil si podle pověsti končinou, kde stála tvrz Bialowice. Projel měchovickým lesem a rozhlížel se, uvidí-li známou věž na pahorku. Bialowice bylo neveliké sídliště, skoro jen ta věž z mocných trámů, kde žil královský kastelán.
"Kde jsou Bialowice?" ptá se Kazimír krakovského vojvody.
"Český kníže," začal váhavě vojvoda.
"Byl tu?" vskočil mu do řeči Kazimír.
Vojvoda jen přikývl. Věděl, že nový panovník brzy spatří i jinde stopy válečného tažení, vždyť mu o tom přece sám v klášteře vykládal. Mlčky jeli dál po kamenné hrázi, až se dostali na okrouhlou vyvýšeninu. Kolem se leskly hladiny rybníků, mezi nimiž stávala věž. Nyní se tu válely jen ohořelé trámy. Na nich seděla skupina mužů. Podle oděvů to byli včelaři z okolních lesů, myslivci a horníci.
"Byl tu nepřítel?" opakoval Kazimír zbytečnou otázku.
"Byl tu," přisvědčili ponuře, jejich obličeje se však vyjasnily, když zvěděli, že hovoří s králem. Kazimír jim hned slíbil, že místo obnoví a že se bude nazývat Byltu. Z toho časem vzniklo jméno Bytum.
S obnovou to ovšem nešlo rychle. České vojsko bylo ještě v zemi. Naši předkové zřídka podnikali útočné výpravy, ale tehdy za knížete Břetislava si vedli krutě. Když odtáhli, Poláci volali do mnoha míst nové osadníky. V Bialowicích žilo už před válkou několik rodin patrně z Lužice, protože jednomu se říkalo Janko. Ten se vypravil do starého domova, aby pozval své známé do Polska. Přivedl asi třicet horníků s rodinami a ti dávali doly do pořádku. Na tom Kazimírovi záleželo. Bytumské šachty měly zvláštní název: Čarli. Prý po Čarlinovi, králi skalních mužíků.
Král by byl rád po odchodu českého vojska vyhubil zbytky pohanství. Udržely se zvláště v Lubíně u Lehnice. Kazimír mohl násilím přestěhovat pohany do jiných končin, rozptýlit je mezi křesťany, ale toho způsobu nechtěl užít. Jednoho dne dostali všichni obyvatelé rozkaz, aby se shromáždili, rozdělili se podle svého vyznání a každá skupina aby zasadila stejně vzrostlou lipku. Stromky měly růst několik let a ti, kdo vypěstují pěknější strom, mohou zůstat v Lubíně, druhá skupina se vystěhuje.
Všichni potom se chodili dívat, jak lipky rostou, ošetřovali je, zalívali - a pohané měli radost: jejich stromeček bujně rostl, lipka křesťanů živořila. Po dvou letech však nastal obrat: ta chudinka začala neobyčejně rychle vyspívat v strom a daleko předstihla lipku pohanů. Ti tedy buď přijali křesťanství, nebo putovali do nových domovů.
Král Kazimír založil v Lubíně klášter a poslal do Francie vzkaz, aby šest řeholníků přišlo z Cluny do Polska a ujali se tu práce. Králi začali jeho poddaní říkat Mnich, ale potom posměšné jméno změnili. Kazimír žije v paměti Poláků jako Obnovitel. Umřel roku 1058 po panování téměř dvacetiletém.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm