Zlatohorský putnář

7. listopadu 2016 v 20:05 | Misantrop |  Četba

Doba po bitvě u Lehnice byla by bývala pro stav polské země zoufalá, kdyby byli vítězi Tataři v zemi zůstali. Obrátili se však do Uher, o výboj v Polsku se dál nestarali. Polská říše se hned rozestoupila v samostatná knížectví a tím velmi zeslábla. Nad vévodstvím lehnicko-hlohovským panoval od roku 1242 až snad do roku 1271 Boleslav, syn Jindřicha II. Pobožného. Byl prý spojencem českého krále Přemysla II. Měl dva přídomky: Lysý a Rogatka.1) Patrně mu záhy oblezla hlava. A jako neoplýval bujnými kadeřemi, tak ani nadbytkem ostrovtipu. O tom, že měl vykradenou hlavu, svědčí také pověst, která se o něm zachovala.
Jednou se rozzlobil na nějakého putnáře ze Zlaté Hory pro jakési provinění, které nestálo za psí štěk, a hned vyřkl rozsudek smrti. Soudcové věděli, že provinilec smrti nezaslouží a že sám kat se bude rozpakovat provést ortel na člověku pro takovou hloupost. Dobrá rada byla drahá: putnáři chtěli život zachovat, ale vévodu se báli rozzlobit. Co s tím? I dali hlavy dohromady a konečně jeden z nich, o němž bylo známo, že si vždycky ví rady, i tentokrát našel kozí vrátce2):
"Víte co, ať nechá žalářník dveře otevřeny, ať si příbuzní pro putnáře přijdou, vysvobodí ho a dobře uklidí, aby nepřišel vévodovi na oči. Jemu oznámíme, že rozsudek byl vykonán." Přítomní rádi svolili a ten putnář, toť se ví, pánům vroucně poděkoval.
"Jen si dej dobře pozor," loučili se s ním, "aby tě vévoda již nikdy nespatřil, nebo to víš..."
"A to zas, pánové," usmíval se putnář, "neračte se obávat, nebudu přece dobrovolně strkat hlavu pod sekyru!" A tak zmizel milý chlapík ze šatlavy, příbuzní si ho potichu dovedli domů a soudcové oznámili vévodovi, že je odsouzenec o hlavu kratší. I byli všichni jak náleží spokojeni.
V prvních dnech by byl putnář nevystrčil hlavu ze dveří ani za nic na světě. Možná však, že příbuzní mu brzy dávali najevo, že ho nemohou jen tak živit, proto putnář zatoužil po nějakém výdělku. I dodal si jednoho dne odvahy, vzal putnu na záda a pustil se městem. Vévoda ani jeho dvořané v Zlaté Hoře již nebyli, vzduch byl čistý, ale putnář se přece jen rozhlížel jako poplašený zajíc, aby nevběhl do pasti. Podařilo se mu poprvé, podruhé, potom čím dál častěji a směleji se pouštěl tam, kde si ho zjednali. Protože byl ostražitý a vždy se dobře vyptal, kdy čekají na hradě jakou návštěvu a kdy přijede sám vévoda, dlouho se mu nic nemilého nepřihodilo.
Čert však nikdy nepodřimuje a ten člověk se ještě nenarodil, který by občas neměl černý den. Jednoho dne si kráčí putnář ulicí a najednou na rohu div se nesrazil s vévodou Boleslavem. Přijížděl do brány se svou družinou a okamžitě chudáka poznal.
"Jsem ztracen," pomyslil si putnář, "tentokrát sekyře neujdu. Ó já bloud, proč jsem zůstával v Zlaté Hoře, proč jsem se neuklidil někam do lesů!" Chvíli stál, celý bledý, že se podobal víc mrtvole než živému člověku, potom se obrátil a zmizel za rohem. To bezpochyby vnuklo jednomu z dvořanů, který byl do tajemství zasvěcen, dobrý nápad. Když vévoda, zlostí až do modra rudý, se tázal, proč jeho rozkaz nebyl vykonán, povídá ten fikaný pán jako mimochodem:
"Vévodská milosti, to není pranic neobvyklého, že se putnářův duch objevil za bílého dne na ulici. Není to poprvé ani naposled. Tady po kopcích je duchů hrubě mnoho, až na hrůzu! A račte se zeptat zdejších lidí, že i mužíčkové z dolů tady bývají návštěvou. Toho si tady nikdo ani nevšimne."
Po těch slovech zase vévoda zbledl, jako by vstával z rakve. Duchů se odjakživa bál, jeho svědomí nebylo zrovna běloskvoucí, i měl za vhodné stát ode všeho, co zavánělo hrobem, v uctivé vzdálenosti. Okamžitě obrátil koně a z brány ven, pryč, aby byl do soumraku někde v bezpečí.
Do Zlaté Hory se vrátil až po letech, před samou smrtí. Té se nemohl v žádném hradě ukrýt, našla si ho, když přišla jeho chvíle. Strašil-li po smrti také nějakého hrdinu, jako byl sám, o tom už pověst nevypravuje, historikové však vědí, že na něho nevzpomínali Slezané ani Poláci tak rádi, jako na jeho rodiče. Nemohli mu odpustit, že v zemi usadil tolik německých kolonistů, kteří Slezsko skoro celé poněmčili.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKY:
1) Rogatka, česky rohatka = věšák na šaty. - Vysv. Mis.
2) kozí vrátce, tj. vrátka pro kozu = možnost úniku, obejití něčeho. - Vysv. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm