Dvanáct orlů na Žabljaku

29. prosince 2016 v 21:05 | Misantrop |  Četba

Vladyka Petr I. Petrovič, za něhož vpadl do Černé Hory Kara Mahmud Bušatlija, se dožil vysokého věku. Bylo mu víc než osmdesát let, když zemřel. Po celý život zůstal věren prostému způsobu života, po smrti byl vyhlášen za svatého. Černohorci na něho vzpomínají jako na sv. Petra Cetinjského. Roku 1830 po něm nastoupil jeho synovec Petr II. Petrovič, teprve sedmnáctiletý. Byl metropolitou jako jeho předchůdcové, ale jeho lid mu říkal prostě "vladyka Rade". Byl nejen panovníkem, ale také básníkem, založil tiskárny a nové školy a leckterá prospěšná novota, zařízená v zemi, byla jeho dílem. Klidu v zemi ovšem nebylo, téměř každého roku byla nějaká šarvátka s Turky. Nejslavnější kousek, který byl za vlády Petra II. proveden srbskými junáky, bylo poplenění Žabljaku.
Ženě Turka Dizdara Jakupa-agy se zdálo, že se od severu - od Černé Hory - zvedl hustý mrak, že zahalil Žabljak a že se nad hradem rozpoutala strašlivá bouře. Blesky zapálily Dizdarovy dvory a domy, hromy třásly základy hradu a déšť, který se snesl za té hrozné bouře, byl krvavý. Najednou do hřímání se mísilo krákání dvanácti orlů. Ve tmě poletovali nad agovým sídlem. Jeden se potom snesl dolů a pokryl hradby zkrvaveným šátkem. A jak se jejich hlas rozlehl do dálky, paní vidí, že od srbské strany přišla na ten hlas odpověď: hejna sokolů přiletěla od srbské strany a snášela se s orly nad jejich pohraničním hradem.
Když se aginice protrhla ze sna, měla tisíc chutí hned zburcovat ze spánku svého manžela, ale neodvážila se. Minulého dne projížděl po Čemovském poli čtyřletého hřebce a metal s pány kopí o závod. Vrátil se velmi unaven a spal jako beran. Zle by bylo, kdyby ho vzbudila. Aga byl prchlivý, každá maličkost ho uváděla do rudého kalení. Odešla tedy paní do sousední jizby, rozkřesala, zapálila svíci a vrátila se do ložnice. Hledí na muže nic netušícího, poslouchá, jak si oddychuje ze zdravého spánku, a horké slzy jí kanou na podušku, na níž odpočívá jeho hlava. Jedna skápla na agovu tvář. Ta nenadálá vláha se agovi promítla ve snu - nemyslil jinak, nežli že mu déšť promáčel strop komnaty, a začal ze sna láteřit:
"Počkej, hrade, loni jsem tě pokryl crmnickými taškami - sotva tomu rok, a ty mi již promokáváš."
Paní by se byla s chutí zasmála jeho blábolení, ale kdež by byla měla pro něco veselého smysl!
"Ago, drahý hospodáři," zavzlykala, "je-li možno věřit snu, nečeká nás nic dobrého. Křesťané se zmocní Žabljaku, spálí naše dvory, tebe raní nebo dokonce zabijí a mne odvedou do otroctví. Pospěš bez odkladu na baštu, kde nad železnou branou trčí dvě děla. Podlož oheň, aby zahoukala a přivolala rychlou pomoc našich krajanů. Nic ve zlé, drahý hospodáři, ale dej takový rozkaz. Jsi velitelem tohoto kraje, přijdou všichni, musí tě přece poslechnout."
Aga vyskočil vztekem všecek rudý. "Mlč!" poručil manželce. "Mluvíš-li takové hloupé řeči, šeptej aspoň, aby tě čeleď nezaslechla. Myslíš, že je řeč hedvábný šátek, aby se mohl svinout a schovat, kdy je tobě libo? Řeč je tulačka. Potuluje se od úst k ústům. Zaslechne-li tvou řeč někdo z mé družiny, roznese ji po krčmách a po kafírnách a kdekdo z Turků se bude smát, že se bojím ve svém tvrdém zděném hradě srbské chátry, jež nemá ani smrtonosných granátů ani děl, která by mohla rozbořit hradby. Nebojím se. Kdyby se přece nebezpečí přiblížilo, jedna rána z děla postačí, aby mi sem venkov poslal deset tisíc lidí ku pomoci, druhá rána - a přiběhne sem celý Skadar. Kdyby mi sem vpadli všichni bojovníci, kolik jich je odtud po Dunaj a po Siné moře,*) musili by se s hanbou vrátit od Žabljaku. O nepatrné Černé Hoře ani nemluvím. Proto mlč a neplaš se! Sen je lež. Nějak špatně jsi ležela, proto se ti zdálo, že jsem v nebezpečí."
"Můj drahý ago," chlácholila Turkyně svého chotě, "nemluv tak. Včera jsem byla na návštěvě u švagrové, tvé sestry, a ta mi pověděla, co slyšela od bratra Achmeta: že prý se Černohorci chlubí po krčmách, že udeří na turecký Žabljak, že si jej podmaní a zničí a tak se pomstí."
"Mlč, paní," obořil se už tvrdě aga na vystrašenou ženu, "nemuč mne a nech mne odpočívat."
Než by pět napočítal, už zas nevěděl o světě. Bylo, pravda, časně, z minaretu ještě nezaznělo dervišovo upozornění, že se ukázalo sluníčko a je čas na ranní musulmanské omývání a na modlitbu k Alláhovi. Nežli však paní vzala vyšívací rám, padly první paprsky na zdi hradu a táhlé zvuky dervišova zvolání se nesly nádvořím. Paní hbitě vstala, ale - konev byla prázdná.
Na Žabljaku měli služebnou Srbku, jmenovala se Orfana. Na tu si nyní paní zavolala, podala jí stříbrnou konvici a poručila, aby jí hbitě donesla vody. Orfana byla děvče jako vítr, ve mžiku byla u studnice, spustila konev na provaze, nabrala vody a chtěla odběhnout k paní, ale něco upoutalo její pozornost. U brány, kde Jusuf-aga měl své stanoviště, aby odtamtud dozíral na stráže, se něco děje. Jusuf se nechystá k modlitbě, neprostírá svůj kobereček, nekleká tváří k Mekce - je obklopen lidmi, kteří mu zacpali ústa a svazují mu ruce nazad. Černohorci! Dívka upustila konvici a letí do harému. Vrazila tam jako velká voda. Než popadla dech, aby zvěstovala, co se děje, už rozlícená paní spustila - ale brzy umlkla. A již zacpávala ústa Orfaně, aby ji neuslyšel Jakup-aga.
"Je to pravda, je," opakovala služebnice, "přiletělo dvanáct černých orlů od Černé Hory, uchvátili Jusuf-agu a vodí svázaného po nádvoří."
Paní přiskočila k oknu a vidí - skutečně: na hradě jsou cizí lidé a hospodaří tu po svém. Zrovna nad hradní branou stojí pod hedvábným praporem srbský junák a drží pušku namířenou přímo sem - a tam kousek dál na dvoře je druhý. Střehou bránu.
"Podívej se, Orfano," žádá aginice, "jsi přece Černohorka - znáš ty lidi? Toho vysokého s puškou a toho druhého širokých prsou s kosmatým pláštěm na ramenou? Má za pasem dvě pistole, a jak chodí po mramorovém dláždění, vleče se za ním a břinká těžký palaš. Podívej se, křesťanko, a tam s agou Jusufem hovoří dva junáci a tu, vidíš, stojí junák hezčí než každá dívka a drží tenkou pušku namířenou proti oknu, kde spí Jakup-aga. Jistě číhá, až vstane a přistoupí k oknu, aby ho zabil."
Když paní spatřila dalších šest Černohorců, sedících na prahu prachárny, lekla se tak, že se skácela na lože. Už nenadávala, jen znovu tiše naléhala, aby jí služebná pověděla jména těch smělců, kteří vpadli do Žabljaku.
"Znám je, jak bych je neznala, paní?" povídá Orfana, pohodlně vyložená z okna. "Tam pod praporem, ozdobeným křížem, stojí Miloš, praporečník z vítězného rodu Jankovičů, a vedle něho Petr Djukanovič. Matka má ho jediného, ale za čest mu není líto hlavy. Ti dva jsou pobratimové. Dva dole na nádvoří jsou proslavení hrdinové. Peruša Radovič zná všechny průsmyky a rokle od Zety do Bojany. O půlnoci všude trefí. Druhý v kosmatém plášti s palašem je pop Vraňaň. Měl pěknou kuču, ale Turci ji přepadli, zapálili ji, všechno mu pobrali. Vyvázl holým životem a zachránil jen ty dvě pistole. Palaš má vypůjčený. Ani ten chundelatý plášť není jeho. Obléká jej, aby se ho Turci víc báli. Ti dva junáci, kteří střehou svázaného Jusuf-agu, jsou Keňo Stankovič a Prele Ivanovič. Keňovi z tisíce jeden se nevyrovná ani rozumem ani výmluvností. Šťasten mladý Jusuf-aga, že se právě do jeho rukou dostal. Snad vyvázne životem. Prele Ivanovič nevyniká jen krásou, ale také hrdinstvím. Těch šest Černohorců, kteří sedí u prachárny s puškami k ráně připravenými, také znám. Dva jsou rodní bratři Brodivodové - Ivan a Nikola, druzí dva jsou bratři Kostičové - Miloš a Mališa, znamenití střelci. Ani ty dva další, Čilu Kraljeviče a Nikolu Otaševiče nikdo nepředstihne, když jde o černohorskou čest."
Než Orfana skončila svou zprávu, paní se trochu vzpamatovala. Je nutno vzbudit Jakup-agu, ale jak to učinit, aby znova nevyskočil jako divous? I vzala aginice hedvábný šátek a začala spícího jemně tepat do tváře. Darmo však byla její šetrnost. Jakup-aga vyskočil z lože jako šelma z pelechu a na paní se zuřivě obořil, proč ho nenechá spát.
"Ach, můj drahý," mírní paní jeho vzteklost, "Srbové si osvojili náš Žabljak. Obsadili nádvoří i baštu."
Agovy oči, dosud svítící tygřími ohníčky, se nejprve podívaly na paní zkoumavě, jako by zpytoval, nerozpolčila-li se s rozumem, potom se v nich objevilo leknutí. To když ho paní vyzvala, aby se sám přesvědčil. K samému oknu mu přistoupit nedala, dost bylo však toho, co aga spatřil od svého lůžka. Právě naproti jeho ložnici na nejvyšším bodě hradu vlaje bílý prapor s křížem, bašta je osvobozena a hlídána, hrad je skutečně v moci Srbů! Jakup-aga letí se svou postříbřenou puškou do nejvyššího patra harému, opatrně otevře okno a míří na Stankoviče. Ale běda, junák stojí přímo u jeho bratra Jusufa. Kdyby aga střelil, snadno by mohl trefiti i zajatce. Než se rozmyslil, kam namířit, padl aga postřelen do kolena. A potom se stala neslýchaná věc: dvanácte Černohorců drží hrad ve své moci nejen proti hradní posádce, ale také proti sto třicíti Turkům a některým křesťanům přivedeným Turky na pomoc. Oblehli hrad, dostávali se přes hradby pomocí trámů opřených o hradní zdi, ale Černohorci se míhali po zdi jako skuteční orli po jedlových větvích. Turkům nezbylo než odstoupit a čekat na další posily.
A ty přišly bezmála ze vší Podgorice. Lekič, Bibezič, dva Osamanagoviči, a to beg Sulejman a Smail, dva bratři Krnjiči, Ibro Aljov, Smail aga Bešlič, Usein Adžič, Gruda - praporečník - síla Turků, šest set bojovníků za praporem, který svěřili Draganičovi - a dalších tři sta následovalo.
Slunce stálo nad západem, když hrdinní dobyvatelé Žabljaku spatřili, co se na ně valí. Turci pohlaváři usedli k hojné večeři, zatímco dvanáct Černohorců se připravovalo na smrt. Však hle - i jim se blíží pomoc. Na tři sta Černohorců přispěchalo pod vedením Filipa Djuraškoviče a kněze Grujici. Pod hradem se rozštěkaly pušky a Černohorci se probíjejí přesilou Turků k bráně žabljackého hradu, první Vuk Ješevič s desíti druhy. Jak radostně jim obležení otevřeli bránu! Obojí straně přišla posila. Turků je již na tři tisíce, z Černé Hory se přivalili Ceklíňané, Ljubotynci, vedení gradaňským popem a Šukanem, známí junáci Dobrljané a Cetinjané vedení Serdarem Martinovičem.
Ulice města se staly bojištěm, Turci ve zmatku počínají ustupovat do tvrdých obydlí při hradební zdi a zavřeli se tam, ale darmo.
Boj trvá tři dny a tři noci. Čtvrtého dne se vítězství rozhodlo. Černohorci jsou pány Žabljaku. Mnoho drahocenného zboží, sukna, sedla, zbraně jsou jejich kořistí. A jak se zdálo ženě Jakup-agy, tak bylo: vyhořely agovy dvory, vyhořely i žaláře, do nichž se někteří Turci uzavřeli. Černohorci donutili Turky ohněm, aby opustili úkryt. Mnoho Turků porubali, mnoho jich vzali do zajetí, přede všemi Jakup-agu. Také obě děla, jejichž houkáním povolávali Turci pomoci a na něž aga tak spoléhal, odvezli.
Ovšemže smělé přepadení Žabljaku si vyžádalo bolestně mnoho obětí i u Černohorců. Nejvíce litovali smrti chrabrého Ivy Martinoviče a praporečníka Mitara. Matky Černohorky však dlouho netruchlí nad ztrátou synů, kteří položili životy za vlast. Vědomí, že vykonali junáckou povinnost, a víra, že jejich duše budou carovati v nebeské říši, pomáhá jim nést mateřský žal.
Radost z pádu Žabljaku byla na Černé Hoře veliká; nic naplat, dlouho netrvala: vladyka Petr II. Petrovič musil hrad vrátit zase Turkům. O dvanácti černohorských orlech, kteří si troufali sami na tak tvrdé turecké hnízdo, se však zpívá na Černé Hoře a v Srbsku podnes.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKA:
*) Siné moře = Jaderské moře. - Vysv. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm