Na Černé Hoře

27. prosince 2016 v 19:05 | Misantrop |  Četba

Ruský car Petr I. zvítězil nad švédským králem Karlem XII. a poražený panovník se mu pak pomstil tím, že proti Rusku poštval tureckého sultána. V ruském vojsku byli také někteří Jihoslované a ti vypravovali carovi téměř neuvěřitelnou věc: že se maličká jejich vlast ubránila Turkům, že si žijí svobodně. O udatnosti svých krajanů vypravovali tolik, že car poslal do hlavního černohorského střediska Cetinje svého vyslance Michaila Miloradoviče, aby s Černohorci jednal.
Když plukovník četl manifest od ruského hosudara, shromáždění hrdinného lidu sotva věřilo sluchu, potom propuklo v jásot: sám panovník velké Rusi žádá, aby se k němu přidali v boji proti Turkům! Na Černé Hoře bylo jako v úle. Nebylo stavení, odkud by se někdo nechystal na výpravu. A když se junáci dali na pochod, přicházely domů zprávy, že dělají divy udatnosti. Od Gacka, od Careva Lazu, od Spuže i z jiných míst utíkali Turci s obraženými křídly. I celé Trebinjsko musili vyklidit.
Korouhvičkou zdaru však točívá vítr. Radost Černohorců brzo pohasla. Z ruských postavení přišly zlé zprávy. Petr I. byl na Prutu obklíčen a byl by snad se svým vojskem zničen, kdyby byl Turkům neodevzdal Azov. To byla těžká rána pro Rusy i pro Černohorce. Jako se horalé rozeběhli v roce 1711 do krajin obsazených tureckými utiskovateli, tak chvatně vnikl turecký paša Numan Čuprilič z Bosny a skadarský paša z Albánie do Černé Hory. Řádili tam zle. V samé Cetinji zapálili klášter, a když se Černohorci poschovávali do jeskyní na hoře Lovčenu, vyklidili je odtamtud.
Pro Černohorce bylo veliké zklamání, že ruský car prohrál, ale přece jen od té doby, kdy je požádal o spojenectví, točili své zraky stále ke vzdálené slovanské zemi. Metropolita Danilo Petrovič z rodu Njegošů, který Černé Hoře vládl, se vypravil do Ruska s prosbou o pomoc a přinesl peněžitou podporu a slib, že Rusko bude Černohorce i dále podporovat. Danilův nástupce, slabý panovník Sáva Petrovič, až zneužíval ruské štědrosti. Za jeho vlády začalo se po Černé Hoře mluvit o tajemném chlapíkovi, který se objevuje brzy zde, brzy onde, umí léčit líp než vyhlášení lékaři, ač je pouhým kameníkem, a předpovídá budoucnost. Střízlivější tomu nevěřili. Tvrdili, že to je Bosňák, prošlý světem, proto umí víc než chleba jíst, má zkušenosti a ve všem si ví rady.
"Není to kameník, ale mnich," ujišťovali někteří.
"Vůbec ne, jedno ani druhé," odporovali jiní, "je to hraničář z Liky."
"Sloužil v benátském vojsku," tvrdili další, ale nejvíce vzrušení vzbudilo, když k tomu kdosi tajemně ztlumeným hlasem přidal: "Abyste věděli, ani mnich ani kameník, ani hraničář ani voják. Není to nikdo jiný nežli sám car Petr III. v přestrojení. Carevna Kateřina II., jeho žena, získala trůn spiknutím a car je na zapřenou mezi námi."
To bylo překvapení! Někteří Černohorci se chtěli dopátrat pravdy, odvážili se oslovit tajemného cizince, Štěpán však neřekl tak ani tak, pověst se šířila dál. A nabyl kameník takové pověsti, že ho Černohorci začali poslouchat. Neučinili špatně. Štěpán Malý užíval své moci dobře. První, co zařídil, bylo, že přiměl Černohorce, aby zanechali krevní msty. Bývalo tam totiž zvykem, že se pomsta za zabitého vykonávala do kolikátého kolena a lid i tak netečný si tím neblahým obyčejem pouštěl žilou. Druhé, čeho Štěpán žádal, bylo, aby Černohorci zanechali loupeží, jimž při svém bojovném zaměstnání uvykli. Potom nechal slabošského metropolitu na nějaký čas zavřeného, aby mu nepřekážel, postavil se v čelo Černohorců a dobýval s nimi nových vítězství nad Turky. Nad hlavou Štěpánovou se však začaly stahovat mraky. Sluchu carevny Kateřiny doletěla zvěst o samozvanci, uložila tedy svému generálovi, knížeti Dolgorukému, aby se vypravil na Černou Horu a potrestal Štěpána za to, že se vydává za jejího nebožtíka muže. Generál Štěpána Malého uvěznil, ale když se Rusko dostalo do nové války s Tureckem, usoudil, že musí dát vězňovi svobodu, protože to je jediný muž, který by mohl vésti Černohorce do vítězného zápolení s Turky. Štěpán se tedy stal velitelem na Černé Hoře a vedl si opět rozvážně. Zřídil na Černé Hoře zemský soud, uspořádal vojsko a dal budovat nové silnice. Ty se ovšem v hornaté zemi zřizují nesnadno. Je třeba dlouhých nákladných zákrutů a tam, kde skály překážejí, je nutno trhat je výbušninami. Při jednom takovém výbuchu miny byl Štěpán těžce raněn. Sotva se vyléčil, rozletěla se v září 1773 zpráva, že milovaný černohorský velitel byl v Brčelském klášteře probodnut dýkou nějakého Řeka.
Štěpán vzal tajemství svého původu s sebou do hrobu. Černohorci měli proč na něho vzpomínat, jenom v tom Štěpán bezděky jim uškodil, že carova rodina se dívala nemilostivě na všechen černohorský lid, urážka majestátu se tak snadno neodpouštěla.
Roku 1781 nastoupil na černohorský knížecí trůn mladý metropolita Petr I. Petrovič a ten se pokusil dostat se ke dvoru. Ale když se u carského dvora dověděli, že dlí v Petrohradě, byl dán policii rozkaz, aby ho bez okolků vyhostila. Byl tedy dopraven na polské hranice.
Petrova nezdařená cesta měla ještě další následky. Skadarský paša Kara Mahmud Bušatlija měl na Černé Hoře své zvědy a ti mu donesli zprávu, že černohorský vládce se vydal daleko na cesty a jeho nepřítomnosti že užili Černohorci, aby si vypořádali osobní účty mezi sebou. Nejen jednotliví náčelníci, ale celé rody nepočetného horského lidu si vjely do vlasů a vybíjely se navzájem. Jak se to znamenitě hodilo ctižádostivému nepříteli! Paša učinil vpád na Černou Horu. Srbská národní píseň, která o tom vypravuje, si prostou skutečnost básnicky vykrášlila.
Jednoho dne se prý konala na Cetinji rada třicíti knížat a mnoha mužů z lidu, když bylo vladykovi doručeno psaní. Vzal je, rozpečetil, četl a v jeho tváři se snažili číst přítomní. Co je v tom nevelikém listě, že vladyka chmuří čelo, že bledne a slzy mu vytryskly z očí?
"Oj, vladyko," řekli, když mu ruka s papírem klesla, "dříve jsi také dostával psaní, ale žádné tě tak nerozesmutnilo jako dnešní. Od kterého krále přišlo?"
"Bratři moji, milí Černohorci," pravil vladyka, "nepíše mi král, ale paša Bušatlija. Shromáždil jsem, oznamuje mi, devadesát devět tisíc vojáků. Pusť mne s ním přes Cetinji. Chci táhnout na Dubrovník, podrobit si jej a zmocnit se tří pokladů: jednoho, který náleží dubrovnické obci, druhého, který mi musí vydat dubrovnický kníže, a třetího, který nashromáždil Štěpán. Až se pokladu zmocním, jeden z nich dostaneš."
"Co si počneme, bratři? Máme Turky pustit do země?"
Ó, to byla nesnadná otázka. Nepustí-li, rozhněvají si mocného pašu, pustí-li, budou si vyčítat, že pomohli Turkům proti křesťanským sousedům, a mocný Dubrovník jim jednou může těžce odplatit takovou zradu. Ve shromáždění Černohorských je ticho. I nejhovornějším se zadrhla hrdla.
Na Černé Hoře bývalo dávným zvykem, že se i docela mladí lidé přibírali do porad, aby si záhy zvykli samostatnému rozhodování. Tentokrát byl přítomen mezi jinochy také Governovič Joko. Dlouho čekal, až se ozvou starší, a když se nedočkal, směle vyskočil a vykřikl:
"Je mi stydno se na tebe dívat, milý vladyko! Poslyš, co ti poradím: Napiš pašovi, že má své vlastní cesty. Chce-li do Dubrovníku, ať se pustí po moři nebo rovně podél mořského břehu, to je přece blíž!"
Přítomní vzhlédli překvapeni na mladičkého rádce, skoro chlapce. Jaký má šťastný nápad! Všichni souhlasili, i sám Petr Petrovič. Když paša dostal psaní s takovou odpovědí, rozkohoutil se a vyhrožoval:
"Počkej, brachu, ukáži ti, zač je toho loket. Nesebral jse,m vojsko, abych táhl na Dubrovník, ale na tebe! Pod Bělopavličem se spolu utkáme."
Poslové vyřídili a vladyka byl strachem polomrtev.
"Neboj se, milý hospodáři," těšil ho Governovič Joko, "uvidíš, že Turky pobijeme."
"Jak pobijeme Turky, chlapče? Válka stojí mnoho peněz a já nemám ani drobných, neřkuli širokých."*)
"Máš církevní poklad," namítl Joko, "otevři jej k naší potřebě."
"Než bych sáhl na církevní poklad," povídá vladyka, "raději si dám hlavu vzít."
"Neotevřeš-li poklady sám," dovozoval Joko, "Turci se přihrnou do Cetinje, pokladu se zmocní a tebe oběsí. Ale slyš, co ti řeknu: rozešli po Černé Hoře psaní: jedno moračskému knížeti, druhé na Jezera, třetí na Ješany, čtvrté smrnickému knížeti, páté na Čeovo, šesté na Zalazy, sedmé drešněvskému knížeti, osmé na Pipery a deváté na Bělopavliče. Ať všichni seberou svůj lid a přitáhnou k Cetinji."
Vladyka učinil dle rady, a když se vojsko sjelo, všem dvacíti tisícům pěších a dvacíti tisícům jezdců počal přece jen z církevního pokladu rozdílet. Dostali každý po dukátu, a dost beraniny a nápojů.
"Nyní, vladyko," radil Joko, "vytáhni proti Turkům a na bitevním poli nakopeme vlčích jam. Až se nám Turci sjedou na pole, dáme se naoko na útěk, Turci spadnou do jam, jejich koně si polámou nohy, Brďané se vyřítí a počnou je zajímat, jízda se přivalí od týla - nikdo z Turků nevyvázne. A nyní postav do čela vojska dobrého junáka, který by je vedl!"
"Governiči Joko, můj sluho, nenašel bych takového junáka, jako jsi ty! Prosím tebe, vládni mým vojskem, každý tě poslechne!"
Ještě Governič nevyčkal konce vladykovy řeči, a již se hnal do práce. Ještě pod Bělopavličem nedodělal díla, když se přiblížil se svým vojskem paša Bušatlija a dal rozbít stany před bojištěm.
"Půjdu mezi Turky na výzvědy," hlásil Governič Joko vladykovi Petrovi.
"Nechoď, Joko, mé drahé dítě, snadno bys mohl přijít o hlavu!"
"Jen se neboj, milý hospodáři," usmíval se Joko, "umím dobře po turecku, převléknu se za Bosňáka a řeknu, že mne posílá bosenský vezír, abych pašovi pomohl."
"Jdi tedy sbohem," svolil vladyka a ještě dodal:
"Moudře jednej, abys hloupě nezahynul!"
Jak si Joko umínil, tak vykonal. Když se poklonil pašovi Bušatlijovi, vykřikl paša:
"Nač jsi přišel, mladý Černohorče? Jistě jdeš mé vojáky špehovat!"
"Vzácný pašo," odpověděl Joko, "jsem Turek z hrdé bosenské země. Posílá mne vezír se vzkazem, kdybys něčeho potřeboval, že by ti pomohl vojskem nebo střelivem."
Ještě Joko nedomluvil, když se přiblížil k pašovi černohorský zrádce pop Zimanič. Naštěstí Joka neznal.
"Pašo, milý hospodáři," mluvil úlisně, "chceš-li dostat Černou Horu, nechej teď Černohorce na pokoji. Vyčkej týden nebo osm dní. Zatím snědí bojovníci svůj chléb, rozeběhnou se a bude ti pak hračkou všecky je zahubit."
Ve chvíli, kdy pop dával pašovi tuto radu, Joka už ve stanu nebylo. Stál za stanem a pilně naslouchal. Když vyposlechl, vyšvihl se na jednoho z pašových koní a Turci si říkali: Má to paša pěkného jezdce!
Na tom koni se projel Joko celým táborem, všude měl oči, a když si vše prohlédl, vrátil se bez pohromy na Cetinji. Vzápětí se tam objevil i pop Zimanič.
Jemu do očí opakoval Joko jeho vlastní slova pronesená před pašou. I dal vladyka Petr Petrovič zrádce zakovat do temnice a Joko se vydal na bojiště, aby řídil útok. Bylo, jak předvídal. Turci napadali do připravených jam a Governič Joko slavně vyhrál.
Tak vypravuje junácký zpěv o události z roku 1785. Skutečnost nebyla ovšem Černohorcům tak příznivá jako básníkova obrazivost.
Černá Hora si však samostatnost uchovala. Zčásti ji zachránily od poroby její tvrdé skály, jistěji však mysl hrdinného lidu, který raději volil smrt než ztrátu volnosti.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKA:
*) široké (peníze) = velké peníze větší hodnoty. - Vysv. Mis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm