Na Kosovu poli - 2. část

6. prosince 2016 v 19:12 | Misantrop |  Četba

V neděli ráno po bitvě si přivstala mladá Srbka, vykasala si bílé rukávce, vzala na ramena košík chleba a do rukou dvě konvice: jednu s chladnou vodou, druhou s vínem a spěchala na Kosovo pole. Brala se zvolna pátrajíc, najde-li nějakého junáka naživu. Koho našla, tomu vymyla rány, vyčastovala ho vínem a posilnila chlebem. A jak tak sloužila raněným, trefila na mladého carského praporčíka, Pavla Orloviče. Jak byl ubožák zveden! Levou nohu měl useknutou po koleno, pravou paži celou a v hrudi takovou ránu, až mu bylo vidět plíce. A přece žil a dokonce tak pookřál, když ho dívka ošetřila, že se mohl se svou dobroditelkou dát do rozhovoru.
"Drahá sestro," oslovil ji, "jaká těžká touha tě zavedla na toto smutné místo? Koho hledáš na bojišti? Bratra nebo příbuzného? Nebo dokonce svého otce?"
"Drahý bratře, neznámý junáku," odvětila panna, "nehledám tu nikoho ze svých krevních příbuzných. Ale když se všechno vojsko zpovídalo u samodrežského kostela a potom přijímalo, vycházeli z kostela poslední tři vojvodové: Miloš Obilič, Ivan Kosančič a Milan Toplica. Stála jsem u dveří chrámu a dívala jsem se. Miloš Obilič, krásný junák, šel a šavle se mu vlekla po dláždění. Na hlavě měl kalpak s vlajícím pérem, přes ramena mu visel řasný plášť, krk měl ovinut hedvábným šátkem. Zastavil se, sňal s ramen svůj hedvábný plášť, podal mi jej a pravil:
'Vezmi si, dívko, ten řasný plášť. Po plášti si vzpomeň na mé jméno. Drahá duše, já jdu zahynout s celým vojskem velikého cara. Modli se, má duše, k Bohu, vrátím-li se přece z té bitvy zdráv, provdám tě za svého pobratima Milana Toplicu a sám ti budu svědkem na svatbě.'
Za Milošem Obiličem vyšel Ivan Kosančič. Krásný junák podobně oděný řasným pláštěm, na hlavě kalpak s lesklým pérem. Ohlédl se, podíval se na mne, stáhl s ruky snubní prsten:
'Dávám ti ten prsten, dívko - po čem bys na mne vzpomínala? Jdu zahynout s celým vojskem velikého cara. Modli se, má drahá duše, k Bohu! Vrátím-li se zdráv z té bitvy, vzejde ti veliké štěstí - a vyvolím tě pro svého pobratima Milana a sám ti budu na svatbě starosvatem.'
Třetí vyšel sám Milan Toplica. Krásný junák! Jak mu to slušelo! Také on měl kalpak s lesklým pérem, šavle se mu vlekla po dláždění, přes ramena visel řasný plášť. Ohlédl se, podíval se na mne, sňal s ruky lentu1), dal mi ji a pravil:
'Zde, má dívko, vezmi zlatotkanou lentu. Po čem by sis na mne vzpomínala? Duše drahá, já jdu bojovat s celým vojskem velikého cara. Modli se k Bohu, abych se ti zdráv z té bitvy vrátil. I tobě potom vzejde štěstí. Vezmu si tě za svou věrnou ženu.'
Potom odešli tři vojvodové a já je dnes hledám na bojišti."
"Drahá sestro," pravil Pavel Orlič, "vidíš tamhle tu hromadu kopí? Tam teklo nejvíc junácké krve, až koním po třmeny, ba po udidla, junákům po hedvábné pasy. Tam všichni tři vojvodové padli. Vrať se do bílého dvora svých rodičů, nekrvav si rukávy a sukně!"
S hořkým nářkem odcházela soucitná kosovská dívka z bojiště, slzami kropila cestu k rodnému dvorci a s ní naříkalo tisíce jiných srbských dívek, jejichž snoubenci zůstali na Kosovu, tisíce sirot, které se nedočkaly návratu svých otců.
A jak bylo na Kruševci, jak ve dvoře Jugovičů?
Milica s oběma dcerami se procházela pod hradem, když se před nimi objevil na zpěněném koni vojvoda Vladeta.
"Pro živý Bůh, vojvodo, odkud jedeš, že je tvůj kůň všecek v potu vykoupán? Nepřináší tě z Kosova pole? Viděl jsi tam cara?"
"Věru, jedu z Kosova pole," odpověděl vojvoda zasmušile, "cara jsem neviděl, jenom jeho koně se zelenou čabrakou. Běhal bez pána, honili jej Turci a já se domnívám, že car zahynul."
Milica se rozplakala, vyptává se však dál:
"Probůh, vojvodo, když jsi meškal na Kosovu poli, nespatřil jsi mé bratry, devět Jugovičů - a desátého Jug-Bogdana, mého otce?"
"Křížem krážem jsem projel Kosovo," zněla odpověď, "viděl jsem Jugoviče, jak se bijí, až jim raněné paže umdlévaly."
"A nespatřil jsi, vojvodo, mé dva zetě: Miloše Obiliče a Vuka Brankoviče?"
"Miloše jsem viděl," řekl vojvoda, "podpíral se kopím, ale kopí se mu přelomilo. Turci se naň nahrnuli a myslím, že živ nevyvázl. Vuka nikde nebylo. Kéž ho zítřejší slunce už neuzří, zradil ctihodného cara, hospodáře mého a tvého."
Zlé byly zprávy vojvody Vladety, horší ty, které přinesl sluha Goluban. Vrátil se, krváceje ze sedmnácti ran. Cařice mu běžela vstříc.
"Co se děje, Golubane?" volala. "Nezradil jsi cara na Kosovu?"
"Sundej mě, paní, s koně," žádal Goluban, "umyj mne studenou vodou a oblij červeným vínem. Mám těžké rány."
Milica ošetřila raněného, a když se trochu vzpamatoval, zahrnula jej otázkami:
"Co se dálo, Golubane, na Kosovu? Kde mi zhynul slavný car, můj Lazo, kde Jug-Bogdan a devět mých bratří, kde zahynul Miloš vojvoda?"
"Všichni, paní, padli na Kosovu. Jug-Bogdan ti zahynul na počátku, zahynulo osm Jugovičů, bratr bratra nechtěl opustit, dokud jiskra života v nich byla. Ještě zůstal z Jugovičů Božko, s praporem v ruce rozptyloval Turky, jak by sokol rozháněl holubí hejno, ale padl též. O Milošovi Obiličovi budou vypravovat písně, dokud bude Srbsko stát - co však říci o Vuku Brankovičovi? Proklet buď on, proklet, kdo ho zrodil - dvanácte tisíc bojovníků odvedl z bitvy, zradil cara, zradil nás všecky."
Milica vyslechla mlčky hrozné zvěsti, beze slova se skácela na zem a již ji nevzkřísili - od žalosti jí puklo srdce.
Na Kosovu poli mrtví bohatýři a mezi nimi bloudí opuštění koně, dokud je Turci nezlapali. Přicházejí ženy z okolí podívat se, komu by mohly ještě posloužit, koho obvázat, a mezi nimi chodí také matka Jugovičů. Všechny si je našla, od nejstaršího do nejmladšího, všechny mrtvé zobjímala i muže starce Jug-Bogdana. Padli za vlast a čestnější smrtí nemohli zahynout - nechce se pro ně stařeně plakat. Jen pohledem se s nimi rozloučila, jejich koně pochytala a vrátila se s nimi do dvora.
Snachy jí vyšly vstříc, všechny vdovy se svými sirotami. Plakaly, ale matka Jugovičů slzy neuronila.
Okolo půlnoci je v konírně neklid. Damjanův kůň zaržál, až se dvorcem rozléhalo.
"Proč ten Zelenko, Damjanův kůň, řehtá?" ptá se stará matka snachy, "nedala jsi mu pšenice, nebo má žízeň?"
"Ne, Zelenko dostal pšenici i vodu," odvětila vdova po Damjanovi, "ale želí mého muže, svého hospodáře, že ho neodnesl z bitvy."
Stará máť vyslechla, slzy neuronila. Ráno na úsvitě přiletěli do dvora dva havrani. Černá křídla mají od krve a na zobácích bílou pěnu. Donesli do dvora useknutou ruku a pustili ji do stařenina klína.
"Má snacho, Damjanova choti, pojď se podívat, poznáš, čí je to ruka?"
Mladá žena přistoupila.
"Milá tchyně, to je Damjanova ruka," zaplakala, "poznám ji po zlatém prstenu - byl s ní se mnou u oltáře."
I vzala matka Jugovičů useknutou synovu ruku.
"Má ručičko, zelené jablíčko," zalkala, "kde jsi rostlo, kde jsi učísnuto? Ej, tys rostlo na mém křídle měkkém, učísnuto na Kosovu poli." Pomazlila se máť stará s rukou svého syna, pomazlila se a zhroutila se, jako Milici puklo i jí srdce od velkého hoře.
A nad Srbskem se rozestřela tma.

Co však dělal Marko králevic v tu dobu, kdy umírala svoboda jeho národa? Jako vazal Turků byl povinen stát se svým vojskem na turecké straně. Nikdo neví, byl-li na Kosovu poli nebo ne, a žádná národní píseň o tom nehovoří, že by měl ten zlý úděl. Zdá se však, že na Kosovu poli nebyl, neboť sotva by tolik junáckých zpěvů slavilo jeho památku, kdyby ji byl poskvrnil tím, že by pomáhal úhlavnímu nepříteli vlastního národa. Marko však přece jen skončil žalostně. Za pět let po osudné bitvě se musil připojit k vojsku Bajezida I., jež táhlo na vojvodu Mirča do Valachie, a tam padl, 10. října 1394. Jako Srbové ani Bulhaři v jeho smrt nevěřili. Tvrdili, že se pustil jednou přes moře, že ho zastihla prudká bouře a donutila, aby přistál na pustém ostrově. Tam našel překrásné podzemní paláce a v nich prý dodnes žije.
Podle jiné pověsti se někde králevic Marko ukrývá od té doby, kdy byly vynalezeny střelné zbraně. Tehdy nechtěl věřit, že by mohly mít nově sestrojené smrtící nástroje takový účinek, učinil s nimi pokus, a ten skončil špatně: Marko si při něm prostřelil ruku. Roztrpčen, uchvácen spravedlivým hněvem, zvolal:
"Nyní je čas, abych šel, teď už pro mne na světě není místo. Může-li tímhle malé dítě usmrtit hrdinu, nemohu již na světě žít."
Západně od Vardaru, nedaleko Železných Vrat, zdvíhá se hora, ve které podle víry Bulharů králevic Marko spí. Jdou-li pocestní tou končinou, volají: "Marko, žiješ?" A když ozvěna opakuje jejich slova, dušují se, že se jim hrdina ozval. Někteří ujišťují, že po té příhodě se střelnou zbraní Marko opustil svůj rodný kraj, usadil se v Alpách a tam prý podnes žije jako poustevník. Jednomu ani druhému nevěří Markovi krajané, Srbové. Mají za to, že se uchýlil se svým věrným strakošem Šarcem do hory Urviny. Králevicův meč se zvolna prodírá horou. Komu by se poštěstilo najít pravé místo, spatřil by, že polovice čepele je už venku. A až se meč docela vynoří, Marko procitne.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové

VYSVĚTLIVKA:
1) lenta = páska, stuha, pentle. - Vysv. Mis.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm