Prijezda a Jela

17. prosince 2016 v 19:24 | Misantrop |  Četba

Od té doby, co Srbsko se dostalo v područí Turků, začaly mu zlé časy. Co si Turek zamanul, po tom sáhl; harač - daň z hlavy se platila i za sedmileté hošíky a byla vybírána haračníky často libovolně. Spíš vydírána než vybírána, neboť běda tomu, kdo by se byl zdráhal. A nebylo ji odkud brát, zvláště v chudých hornatých končinách, kde se žilo takřka na holém kamení. Chudým bylo zle a bohatým nebylo dobře. Jejich majetek přitahoval závistivé oči tureckých pánů a v nerovném zápase podlehli i nejstatečnější.
Vojvoda Prijezda žil pokojně na svém hradě Stalati s milovanou pěknou ženou Jelou, s družinou a s čeledí. Najednou mu přišlo psaní, které porušilo klid a přivedlo všecky na hradě v pochopitelné vzrušení. Přišlo od samého "tureckého cara", jak mu Srbové tehdy říkali, od Mehmeda, patrně od Mohameda I., syna Bajezidova. Ten panoval nad osmanskou říší, tedy také nad nově porobenými kraji na Balkáně, v létech, kdy se u nás začínaly husitské války, od roku 1413 do roku 1422.
"Vojvodo Prijezdo," stálo napsáno, "hned mi pošli tři své statky: svou všehosečnou šavli, která seče nejen strom, ale i kámen a tvrdou ocel, potom svého koně Jeřába, o němž jsem zvěděl, že jedním skokem přeletí dvě hradby, a třetí statek - svou věrnou ženu."
Vojvoda se dlouho nerozmýšlel. Sedl a napsal: "Mehmede care, turecký hospodáři! Seber vojska, kolik ti libo, přijeď pod Stalať, kdy ti libo, zaútoč na hrad, jak ti libo, ale věz, že ze svých statků ti nedám nic; pro sebe jsem si ukoval šavli, pro sebe jsem odchoval koně, sobě jsem vzal věrnou ženu."
I sebral turecký car tři tisíce vojska a táhl pod Prijezdův hrad. Dlouho, velmi dlouho obléhal Stalať nadarmo, pro hanbu se mu nechtělo vrátit.
Jednou v neděli časně zrána stála Prijezdova žena na cimbuří hradu a dívala se na hladinu řeky Moravy, která obtékala jejich obydlí a pomáhala mu k nedobytnosti. A když se Jela vrátila a setkala se s manželem, pravila:
"Prijezdo, dobrý hospodáři, bojím se, že Turci udělají podkop a že náš hrad vyhodí do povětří."
"Podkop!" usmál se vojvoda, "jak by mohli udělat podkop pod řekou?"
Týden poté, když vycházel z chrámu po nedělních bohoslužbách se svými pány, kteří žili na hradě a obléhání po tu chvíli statečně čelili, pravil Prijezda:
"Vojvodové, jste mi jako křídla, která mne nesou a ponesou. Pojďme poobědvat a napít se, po obědě otevřeme bránu a vrhneme se na Turky. Uvidíme, co dá milý Bůh a štěstí."
I zavolal vojvoda Jelu a vyzval ji, aby sama donesla pánům z podzemních pivnic rakije a vína. Nebylo to nic neobvyklého. Jihoslovanky i vznešeného rodu takto mužům posluhovaly.
I vzala Jela dvé zlatých konvic a spěchala do pivnice, ale než došla, nádoby jí překvapením vypadly na zem. Už jich ani nezvedla a utíkala zpátky, volajíc:
"Zlé víno ti nesu, hospodáři, zlou rakiji. Pivnice je plná janičářů. Natáčejí si vína do střevíců a volali na mne, že si připíjejí na mé zdraví. A tebe, hospodáři, zaživa pohřbívají - za tvou duši pijí."
Než Jela všecko udýchána dopověděla, už nikoho u stolu nebylo. Všichni se hnali na nádvoří, otevřeli bránu, vyhrnuli se na Turky a způsobili jim hroznou porážku. Vojvodů padlo ovšem šedesát, ale Turků zbyla pouhá třetina ze tří tisíc. Ovšem obrana byla marná. Vojvoda Prijezda věděl velmi dobře, že sultán nemůže pro čest svého jména upustit od obléhání, že hrad musí padnout dřív nebo později, neboť Mohamed si může povolat oblehatelů, kolik mu libo, kdežto na hradě už obránců téměř není. Když se vojvoda vrátil ze seče pod Stalatí, uťal hlavu svému koni Jeřábovi řka:
"Můj Jeřábe, můj první milý statku, nedám tě tureckému caru!"
Potom zlomil svou šavli se slovy:
"Všehosečko, má pravá ruko, turecký car se nesmí tebou opasovat."
Potom se odebral vojvoda do komnat a vzal svou ženu za ruku.
"Má Jelice, má moudrá hlavo - co zvolíš: se mnou zahynout, nebo být Turčínovou milou?"
Jela se rozplakala, ale neváhala ani okamžik:
"Volím s tebou čestně zahynout. Nechci v hanbě milovat Turky, nechci se vzdát pravoslavné víry, nechci pošlapat ctný Kristův kříž!"
I vzali se oba za ruce jako děti a vystoupili na stalaťskou hradbu, aby se naposled podívali po tom kuse srbské země, která jim byla milovaným domovem.
"Ó Prijezdo, drahý hospodáři," promluvila Jela, "řeka Morava nás vychovala, ať nás také pochová."
I vrhli se společně v hlubinu a voda se nad nimi zavřela. Hrad ovšem už nevzdoroval, stal se Mohamedovou kořistí. Turecký sultán však nenašel ani jediného statku, po němž toužil.
"Bodejť jsi se, hrade, propadl," klel pustě, "tři tisíce vojska jsem na dobytí tebe přivedl, pět set si s hanbou odvádím."
A řeka Morava, hrob Prijezdův a Jelin, provázela jeho vzteklé proklínání hukotem, jako by mu chtěla říci, že všeho do času, i jeho panování a násilností.


Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm