Selský král

24. prosince 2016 v 19:55 | Misantrop |  Četba

Jakmile Habsburkové dobyli vítězství nad českými stavy, začala se drobit celistvost zemí koruny české. Už po patnácti letech po bělohorské bitvě byla saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu odstoupena Lužice. Měla být vrácena po vymření rodu saského, ale nestalo se. Část Dolní Lužice náležela k Braniborsku. Tam vládl od roku 1688 Bedřich III., chráněnec rakouského císaře Leopolda I. Jeho přízeň si udržoval vojenskou pomocí, kterou císaři poskytoval ve válkách, a dosáhl i toho, že ho Leopold prohlásil za krále pruského. To se ješitnému Bedřichovi líbilo a umínil si, že procestuje v té nové hodnosti své země, aby přijímal hold obyvatelstva. Všude, kam se ubíral se skvělým průvodem, obyvatelstvo chystalo slavnostní uvítání, ovšem i v Lužici se na to připravovali.
Nový král věděl dobře, že nejen Lužice, ale také Prusko a všechny končiny Německa až k Baltickému moři byly původně slovanské, a kdyby mu to nebyli pověděli historikové, mluvila by o tom slovanská jména řek, hor, měst a vesnic. I Postupim, kde měl král Bedřich své sídlo, měla název slovanský, i Berlín, v Lužici Budyšín, Zhořelec, Biskupice, Zaháň, Chotěbuz a tisíce jmen vesnic svědčily svými názvy o jiném než germánském původu. Král se také dověděl od Němců, kteří Lužici znali, že selský lid ještě nezapomněl, že míval své panovníky, že si je vědom svých práv, třeba už byla tak dávno pohřbena, ba že v jedné starobylé selské rodině střeží jako nejdražší poklad odznaky lužickosrbské královské moci. Z tohoto rodu prý si Lužičtí Srbové po staletí volili svého tajného krále, i když věděli, že je to jen symbolická volba a že už asi nikdy nenastane doba, kdy by se mohl ujmout vlády.
Když se na své cestě dostal král Bedřich I. do kraje cilichovského a svěbodzinského, uviděl v zástupu, který jej vítal, mladého muže, jenž ostatní převyšoval o hlavu a byl vůbec nápadně urostlé postavy. Stál uprostřed lidu ve svátečním kroji klidně, ba vznešeně, jako by skutečně královské žezlo dávných srbských panovníků ještě třímal v ruce. Bylo nápadné a jímavé, jak se lid okolo něho kupil jako ovečky okolo pastýře. Jeden starý zkušený muž však zpozoroval, jak se král na mladíka zadíval, a zalekl se, že by tato vladařova pozornost mohla znamenat nebezpečí, i zvedl hůl a mladého hnal pryč ze zástupu, jako by se tam byl vetřel neprávem.
Král po něm nedal pátrat, ale událost na něho zapůsobila tak zvláštním dojmem, že nezapomněl a sám tuto příhodu vyprávěl Jakobu Tolliovi z Duisburgu na Rýně.
Věděl ostatně, že meklenburská knížata uznávají za svého předka Niklota, knížete Obodritů, Kessinů a Circipánů a titulují se stále ještě knížaty Vendů.

Z knihy Ze slovanských legend a pověstí od Leontiny Mašínové
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm