Usednout na kámen melancholie

6. prosince 2016 v 14:17 | Misantrop
Caspar David Friedrich: Melancholický autoportrét


Popatř! Zde je možno usednout na kámen melancholie! Bydlím zde na Západě v tomto starém opevněném městě, k němuž jsem poután svou melancholií.


Čtu a čtu Kruté povídky od Villierse de l'Isle-Adama. Věnuji tomu téměř veškerý volný čas. Čtu jako obvykle pomalu a rozvážně, nejlépe až několikrát za sebou znovu a znovu, snaže si zapamatovat a vtisknout do paměti Villiersův zvláštní styl psaní, jeho melancholicky poetický způsob vyjadřování.


To, co bych si přál, jest: cítit se bezpečný a neochvějný, a to nejen ve chvílích bdění, ale i spaní, opojení a melancholie.
(Epiktétos: Rozpravy)


Jsou dny, kdy na mne přijde cit černější než nejčernější melancholie - pohrdání lidmi.


Snažím se zachovat klid, i když je to již velmi obtížné, ale zároveň i lehké, poněvadž upadám do těžké depresivní melancholie.


Album Dargaardu se nese v silně melancholické náladě, což je zrovna převládající můj duševní stav, takže jsem si nemohl vybrat lepší hudbu pro následující temný čas. Otevřel jsem si Jámu a kyvadlo od Poea - u povídky Eleonora. Ta je zrovna tak tklivě melancholická a tak se mi trefila do nálady, že jsem pokračoval v četbě dál a dál a pěkně jsem si tím užil tichou noc. Poslouchám z počítače melancholický večerní hlas skřivánka lesního.


Večer je vlahý a všude vládne klid, ten zvláštní melancholický večerní klid, jen za doprovodu doznívajících ptačích trylků. Například posmutnělá píseň červenky mě provázela jak při mém příchodu, tak i při mém návratu. Ach, nelehký to návrat zpátky do civilizace!


Člověk, který žije uprostřed přírody a má smysly dosud pohromadě, nemůže propadat nejčernější melancholii.


Ve vlhké místnosti, kde se u podlahy odlepovaly tapety, stála na kulatém stole bez ubrusu mísa s polévkou a také tři melancholicky čekající talíře. Posadili se, potom se žena i muž pokřižovali někde na břiše a Padoie naléval polévku, tučnou polévku. Dnes byl den hovězího.
(Maupassant: Večer)


Řehořův pohled se obrátil k oknu a pošmourné počasí - bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech - ho naplnilo melancholií.


Zatím co člověk světa se plíží svými dny v sžírající melancholii, do níž ho uvrhla veliká ztráta, nebo jde svému osudu vstříc v rozpustilém rozjaření, vnímavá a citlivá duše básníkova kráčí neustále jako putující slunce od noci ke dni a tichými přechody ladí svou harfu k radosti i k žalu.


Aristotelés, který líčí velké duchy se sklonem k melancholii, jako třeba Sókrata, Platóna a Héraklea, shledává, že i Lýsandros propadal melancholii, ne sice ihned, ale až v pokročilejším věku.


Výraz génia, který je nápadně podobný všem vysoce nadaným, spočívá v tom, že intelekt je propuštěn na svobodu ze služby vůli, z čehož vyplývá převaha poznání nad chtěním: a protože všechno utrpení vychází z chtění, poznání naopak je o sobě a pro sebe bezbolestné a jasné; takto dodává jejich vysokému čelu a jejich jasnému, vidoucímu pohledu, které nejsou podřízeny službě vůli a její nouzi, onen nádech velké, téměř nadzemské jarosti, která proniká časem a velmi dobře ladí s melancholií ostatních rysů, zvláště úst. To lze výstižně označit mottem Giordana Bruna: In tristia hilaris, in hilaritate tristis. Již Aristotelés, podle Cicera (Tusc. I, 33), poznamenal, že omnes ingeniosos melancholicos esse. Melancholie přikládaná géniu však v celku a obecně spočívá na tom, že čím jasnějším intelektem je vůle k životu osvětlena, tím zřetelněji vnímá ubohost svého stavu. Tak většinou melancholický génius ukazuje tu výše vylíčenou specifickou jarost, jež je možná jen u něj a vyvěrá z nejdokonalejší objektivity ducha, a jako světelná zář se vznáší na jeho vysokém čele: in tristia hilaris, in hilaritate tristis. Z toho všeho velmi snadno vzniká ona přepjatost mysli, ona prudkost afektů, rychlé střídání nálad za převládající melancholie.


Nepřehlédnutelným znakem Gogolova slohu je i jakási čechovovská úsměvná melancholie, doslova smích v slzách.


Vzdálená minulost mě nikdy příliš nezajímala. Muzeální exponáty mě nevzrušují. Jsem citlivý jenom na hranici mezi mým životem a smrtí mých bezprostředních předků. Jejich svět se mi jeví idylicky a zřícené krovy jejich stavení ve mně probouzejí melancholii. Možná, že ve mně existuje předtucha vlastní smrti, předtucha vlastního konce, možná, že jakýmsi šestým smyslem nezřetelně chápu souvislost přicházení a odcházení, tragickou pitomost smrtelnosti... Napadlo mě, že celý život vlastně píšu jeden jediný příběh. Melancholický muž kráčí napříč světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Ze společenského hlediska je to nepotřebný člověk. Kališ s Brynychem tvrdí, že píšu o sobě.


Miloval život a žil zplna, upřímně, jak se žije s francouzskou povahou, u níž melancholie nikdy není zoufalá jako u některých Němců nebo Angličanů.
(Maupassant: Studie o Gustavu Flaubertovi)


Richard Wagner, tento německý romantik, totiž nakrátko obnovil krásné, táhlé, zasněné a trochu melancholické melodie ve století, v němž hudba zaznamenala úpadek.


Mozart dokázal znamenitě využít dechových nástrojů, tak vyhovujících seveřanské melancholii.


Znala ten cajdák nazpaměť. Její hlas se v tom sladkém letním vzduchu nesl vzhůru, melodický, plný jakési šťastné melancholie. Člověk měl pocit, že by byla dokonale spokojená, kdyby ten červnový večer neměl konce.


Před Ogněvem stála Kuzněcovova dcera Věra, jedenadvacetiletá dívka, jako vždy posmutnělá, nedbale oblečená a zajímavá. Svobodné mladé ženy, které si potrpí na snění a celé dni proleží a prolenoší při četbě všeho, co se jim dostane do ruky, které se nudí a propadají melancholii, obvykle málo dbají na svůj zevnějšek. Ovšem takovým, které jsou od přírody nadány vkusem a estetickým cítěním, dodává ta mírná nedbalost v oblékání zvláštní půvab. Z toho šátku i ze záhybů blůzy přímo čišela svobodná zahálka.
(Čechov: Věruška)


Zdálo se mi, že čtu v jejích očích žízeň po ještě vznešenějším štěstí, skrytou melancholii, která směřuje k něčemu lepšímu, než je to, co nacházíme na tomto světě.


Jistě nepomýšlel na to, že by se oženil, protože neměl odvahu odsoudit se k melancholii.
(Maupassant: Výlet do Marseille)


Neměnící se vzhled nábytku, stojícího už třicet let na stejném místě, opotřebovanost mých křesel, která jsem viděl nová, pach mého bytu - každé obydlí časem začne mít svůj zvláštní pach - způsobily každý večer odpor k zvykům a černou melancholii nad takovým životem.


Je možno, že lidské pokolení setrvá v melancholii, deliriu, manii, šílenství a otupělosti až do svého žalostného konce v ledu a tmách.
(France: Komická historie)


Mé srdce choří melancholií a v poslední době se mu přitížilo. V skrytu jsem přesvědčen, že bych už nesnesl nic, co by mi nepřinášelo opravdovou radost a uspokojení. Znám se až příliš dobře. Jednoho dne by mne to, tím jsem si docela jist, dohnalo k šílenství!


Zrak melancholie je strašný dar!
Čím byl by, ne-li teleskopem pravdy,
jenž samu dálku zbaví oparu
a zjeví život v jeho nahotě,
skutečnost chladnou, skutečnou až příliš.
(Byron: Sen)


Černá žluči, tvé druhé jméno jest melancholie,
jež přicházívá někdy urputně a jindy zas tklivě,
však vždy s tou až jakous krajní smutnou nouzí,
jež proti naší radosti a veselosti se tak vzpouzí;
poznal tě už chuďas i kralevic vznešený a sličný,
v spánku i bdění tlačíš, jak bez matrací pryčny,
a nic nerozveselí tvoji oběť nebohou a týranou;
což vážně nemáš, co dala bys jí na usmířenou?
Ó, však Já vím, že jeden máš přec pro mne dar:
dík tobě vidím chyby lidí, jimž popřávám pak zmar.


Ó Otče, vládče ticha, nejvyšší bože zoufalství, jejž lidstvo tupí v bolestném objetí, dej mi sílu spasit svět před druhým příchodem Ježíše Krista a jeho špinavou světskou vírou! Ukaž člověku místo jeho bludů království tvé! Vyvolej v něm velkolepost melancholie, božskost osamělosti, čistotu zla, ráj bolesti!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm