Guy de Maupassant: On?

18. ledna 2017 v 16:22 | Misantrop |  Četba


Drahý příteli, ty to vůbec nechápeš? To věřím. Ty myslíš, že jsem se zbláznil? Možná trochu, ale ne z důvodů, které předpokládáš.
Ano. Žením se. A hotovo.
A přece se mé myšlenky a názory nezměnily. Považuji zákonné manželství za pitomost. Jsem si jist, že osm manželů z desíti nosí parohy. A méně si nezaslouží za to, že byli tak hloupí a svázali si život, že se vzdali volné lásky, jediné veselé a dobré věci na světě, že přistřihli křídla fantazii, která nás neustále žene ke všem ženám atd. atd. Více než jindy cítím, že jsem neschopen milovat jedinou ženu, protože vždy budu příliš milovat všecky ostatní. Chtěl bych mít tisíc paží, tisíc rtů a tisíc... temperamentů, abych mohl obejmout současně armádu těch kouzelných a nicotných bytostí.
A přece se žením.
Dodávám, že svou nastávající ženu téměř neznám. Viděl jsem ji jen čtyřikrát nebo pětkrát. Vím, že není vůbec z těch, které se mi nelíbí; to mi stačí na to, co z ní chci mít. Je malá, světlovlasá a baculatá. Pozítřku budu horoucně toužit po velké štíhlé brunetě.
Není bohatá. Je ze střední rodiny. Mladé děvče na vdávání, jakých v středostavovském měšťanstvu najdeš tisíce, bez nápadných předností nebo chyb. Říká se o ní: "Slečna Lajollová je tuze milá." Zkrátka patří k té legii počestných dívek, "které je štěstí si vzít za ženu" až do dne, kdy člověk objeví, že právě všem ostatním ženám dává přednost před tou, kterou si vybral.
Tak řekneš, proč se mám ženit?
Sotva se ti odvažuji přiznat k podivnému a nepravděpodobnému důvodu, který mě nutí k tomu nesmyslnému činu.
Žením se, abych nebyl sám!
Nevím, jak to říci, jak to vysvětlit, abys mě pochopil. Budeš mě litovat a nebudeš si mě vážit, tak bídný je stav mé duše.
Nechci už být v noci sám. Chci cítit u sebe, v svém náručí nějakou bytost, tvora, který může mluvit, něco říkat, ať je to cokoliv.
Chci mít možnost ji vyrušit ze spánku; zeptat se z ničeho nic na něco, na nějakou pitomost, jen abych slyšel její hlas, cítil bdící duši, pracující mozek, abych mohl náhle zapálit svíčku a vidět u sebe lidskou tvář..., protože... protože... (stydím se přiznat k té hanbě) ...protože mám strach, když jsem sám.
Ó, ty mi ještě nerozumíš.
Nebojím se nějakého nebezpečí. Může přijít chlap, a klidně bych ho zabil. Nebojím se strašidel - v nadpřirozené věci nevěřím. Nebojím se mrtvých - jsem přesvědčen, že každý zemřelý zmizí nadobro.
Tedy!... Ano, tedy... No, bojím se sebe, bojím se strachu, bojím se křečí své duše, která se poblázní, bojím se hrozného pocitu nepochopitelného děsu.
Směj se; prosím. Je to odporné, nevyléčitelné. Bojím se zdí, nábytku i domácích předmětů, které se pro mne probouzejí k jakémusi živočišnému životu. Především se bojím hrozného zmatku své mysli, svého rozumu, který se zkalí a rozprchne hnán tajemnou neviditelnou úzkostí.
Pociťuji zpočátku neurčitý neklid, který se nahrne do duše, až mi po těle přejede mráz. Rozhlédnu se kolem. Nic! A já bych něco chtěl vidět. Co? Něco nepochopitelného. Protože se bojím jedině toho, že svůj strach nechápu.
Mluvím! Já se bojím také svého hlasu. Chodím! A bojím se neznámého za dveřmi, za záclonami, ve skříni nebo pod postelí! A přece vím, že nikde nic není.
Otáčím se náhle, protože se bojím toho, co je za mnou, ačkoliv tam nic není a já to vím.
Přecházím, cítím, že zděšení roste; a tak se zavřu v pokoji. Zalezu do postele, schovám se pod přikrývku a skrčený, schoulený do klubíčka zoufale zavírám oči a zůstávám tak nekonečně dlouho s myšlenkou, že mi svíčka stále svítí na nočním stolku a že bych ji měl zhasnout. A neodvažuji se.
Není to děsné být takový?
Kdysi jsem nic takového nepociťoval. Vracel jsem se domů klidně. Chodil jsem po bytě a nic mi nerušilo klid duše. Kdyby mně někdo řekl, jaké záchvaty neuvěřitelného, hloupého a hrozného strachu mě čekají, vysmál bych se mu; sebejistě jsem otvíral potmě dveře, pomalu jsem si lehal, aniž jsem se zavíral na závoru, a nikdy jsem v noci nevstával se přesvědčit, že všechny dveře pokoje jsou pevně zavřené.
Začalo to loni takovým zvláštním způsobem.
Bylo to na podzim, takový sychravý večer. Když služka po večeři odešla, rozmýšlel jsem se, co budu dělat. Trochu jsem se procházel po pokoji. Zdálo se mi, že jsem unavený, bezdůvodně sklíčený, neschopný pracovat, dokonce jsem nemohl ani číst. Okenní tabule vlhly krápáním; byl jsem smutný, prolnutý tím smutkem bez příčiny, pro který člověk dostane chuť plakat, touží mluvit o čemkoliv, co by otřáslo strnulostí mysli.
Cítil jsem se sám. Byt mi připadal prázdný jako nikdy předtím. Obklopovala mě nekonečná kormutlivá samota. Co dělat? Sedl jsem si. Vtom mi proběhla nohama nervózní netrpělivost. Zase jsem vstal a začal chodit. Snad jsem měl také trochu horečku, poněvadž mě pálily ruce - měl jsem je sepjaté za zády, jak se to často stává, když se člověk pomalu prochází - a všiml jsem si toho. Potom mi najednou přeběhl po zádech mráz. Myslel jsem si, že vlhko zvenčí proniká do bytu a napadlo mi zatopit. Zapálil jsem v krbu, bylo to ten rok poprvé. A znovu jsem se posadil, díval jsem se na oheň. Ale brzo mě neschopnost zůstat na místě zase donutila vstát a cítil jsem, že musím odejít, probrat se, najít nějakého přítele.
Šel jsem ven. Stavil jsem se u tří kamarádů, ale žádného jsem nezastihl doma; pak jsem zamířil na bulváry, rozhodl jsem se potkat nějakého známého.
Všude bylo smutno. Mokré chodníky se leskly. Vlažné vlhko, jen tak vlažné, že se najednou člověk chladem zachvěje, tíživá vlažnost nepostižitelného krápání doléhala na ulici, jako by snad dusila a zatemňovala plameny plynových lamp.
Šel jsem tiše, opakoval jsem si: "Nenajdu nikoho, s kým bych si pohovořil."
Obešel jsem několikrát kavárny od Madeleine až po Faubourg Poissonière. Smutní lidé seděli u stolů, snad ani neměli sílu nápoj dopít.
Tak jsem bloudil dlouho a kolem půlnoci jsem se vydal domů. Byl jsem velmi klidný, ale velmi unavený. Domovník, který chodí spát před jedenáctou, mi proti svému zvyku okamžitě otevřel a já si pomyslil: "Podívejme, to se určitě jiný nájemník právě vrátil."
Když odcházím z bytu, vždycky zavírám dveře na dva západy. Našel jsem je prostě zaklapnuté, to mě zarazilo. Předpokládal jsem, že mi asi večer donesli poštu.
Vstoupil jsem. Oheň ještě žhnul a dokonce trochu osvětloval byt. Vzal jsem svíčku a šel jsem si ji zapálit ke krbu; vtom jsem se podíval před sebe a spatřil jsem někoho ve svém křesle, byl ke mně zády a hřál si u ohně nohy.
Nedostal jsem strach, ó ne, ani dost málo. Mozkem mi projelo velmi pravděpodobné vysvětlení - někdo z mých přátel mě přišel navštívit. Domovnice, kterou jsem upozornil při odchodu, mu půjčila svůj klíč. A znovu se mi mžikem vybavily všecky okolnosti návratu - okamžité otevření domu, pouze zaklapnuté dveře bytu.
Přítel, jemuž jsem viděl jen vlasy, u krbu asi usnul; šel jsem ho probudit. Viděl jsem ho dokonale - pravá paže mu visela, nohy měl zkřížené, hlavu měl trochu skloněnou vlevo, to jistě spal. Uvažoval jsem: Kdo to je? Ostatně v místnosti bylo tak málo světla. Natahoval jsem již ruku, že mu sáhnu na rameno!...
Dotkl jsem se dřevěného rámu křesla! Už tam nikdo neseděl. Křeslo bylo prázdné!
Panebože, to byl otřes!
Nejdřív jsem ustoupil, jako by se přede mnou objevilo strašné nebezpečí.
Pak jsem se otočil, cítil jsem někoho za zády, potom jsem se hned chtěl zase podívat na křeslo a znovu jsem se musel otočit. A zůstal jsem stát, zděšením jsem sotva dýchal, byl jsem tak zmatený, že mě už nic nenapadlo, div jsem neklesl na zem.
Jsem ale chladnokrevný muž a hned se mi rozum vrátil. Pomyslel jsem si: Právě jsem měl halucinaci, to je všecko. A hned jsem uvažoval o tom jevu. Člověku to myslí v takové chvíli hezky rychle.
Tak jsem měl tedy halucinaci - to byl nepopíratelný fakt. A mysl mi zůstala celou tu dobu jasná, pracovala pravidelně a logicky. Nebyla to tedy žádná porucha mozku. Jen oči se mýlily, oklamaly mou mysl. Oči měly vidění, jedno z těch vidění, které způsobí u prostých lidí víru v zázraky. To je nervová příhoda zrakových orgánů, nic víc, snad trochu od návalu krve.
A zapálil jsem svíčku. Skláněje se k ohni, všiml jsem si, že se třesu, a narovnal jsem se prudce, jako by se mě někdo zezadu dotkl.
Zřejmě jsem vůbec nebyl klidný.
Udělal jsem pár kroků; mluvil jsem nahlas. Zazpíval jsem si tiše pár písniček.
Pak jsem zamkl pokoj na dva západy a trochu jsem se uklidnil. Když nic jiného, aspoň nikdo nemohl vstoupit.
Znovu jsem si sedl a dlouho jsem uvažoval o svém dobrodružství; pak jsem si lehl a zhasil světlo.
Několik minut bylo všecko v pořádku. Zůstal jsem dost klidně ležet na zádech. Pak mě přepadla potřeba dívat se po pokoji a lehl jsem si na bok.
Z ohně už zbývala asi dvě žhavá polena, která osvětlovala právě jen nohy křesla, a mně se zdálo, že zase vidím sedícího muže.
Rychle jsem škrtl zápalkou. Zmýlil jsem se, už jsem nic neviděl.
Přece jen jsem vstal a šel schovat křeslo za postel.
Pak jsem znovu zhasil a pokusil se usnout. Nespal jsem víc než pět minut, a už jsem ve snu viděl přesně jako ve skutečnosti celou večerní scénu. Vzbudil jsem se celý zmatený, rozsvítil v bytě a zůstal jsem sedět v posteli - ani jsem se dokonce neodvážil zkusit usnout.
Přece jen mě dvakrát na pár vteřin proti mé vůli přemohl spánek. Dvakrát jsem to znovu viděl. Myslel jsem, že jsem se zbláznil.
Když nastal den, cítil jsem, že jsem uzdravený, a klidně jsem podřimoval až do poledne.
Skončilo to, naprosto skončilo. Měl jsem horečku, mámení, co já vím? Zkrátka jsem byl nemocen. Ale přece jen jsem se považoval za hlupáka.
Ten den mi bylo hodně veselo. Večeřel jsem v kabaretu, šel jsem do divadla, pak jsem zamířil domů. Ale vtom, jak jsem se blížil k domovu, chytil mě zvláštní neklid. Měl jsem strach, že ho opět uvidím. Ne strach z něho, ne strach z jeho přítomnosti, v tu jsem vůbec nevěřil, ale bál jsem se nové poruchy svých očí, bál jsem se halucinace, bál jsem se zděšení, které se mě zmocní.
Víc než hodinu jsem bloudil křížem krážem po chodníku; pak jsem přece jen uznal, že jsem pitomec, a šel jsem domů. Dech jsem popadal tak, že jsem ani nemohl do schodů. Zůstal jsem ještě dobrých deset minut na odpočívadle před bytem, potom mě najednou popadla odvaha, vůle se vzchopila. Strčil jsem klíč do zámku, hnal jsem se se svíčkou vpřed, kopl jsem do pootevřených dveří pokoje a vyjeveně jsem se podíval ke krbu. Nespatřil jsem nic - Ach!...
To byla úleva! To byla radost! To bylo vysvobození! Přecházel jsem směle po místnosti. Ale nebyl jsem uklidněný; občas jsem se najednou ohlížel, stíny v koutech mě znepokojovaly.
Spal jsem špatně, každou chvíli mě vyburcoval nějaký imaginární zvuk. Ale on se neukázal. Ne. Konec.

Od toho dne se bojím v noci být docela sám. Tuším u sebe, kolem sebe tu vidinu. Vůbec se už neobjevila. Ó ne. A ostatně co na tom záleží, když v ni nevěřím, když vím, že to nic nebylo.
Přece jen mi to však vadí, protože na to neustále myslím. - Pravá ruka mu visela, hlavu měl skloněnou na levou stranu, jako by spal... No tak dost, k čertu! Nechci už na to myslet!
Ale co to je ta posedlost? Proč ta vytrvalost? Nohy si snad ohříval u ohně!
Pořád ho vidím, to je šílené, ale je to tak. Koho ho? Vím dobře, že neexistuje, že to nic není! Existuje jen v mé představě, v mém strachu, v mé úzkosti! No tak dost!...
Ano, marně se napomínám, vzpírám, už nemohu být doma sám, protože on tam je. Neuvidím ho již, vím, neukáže se, to skončilo. Ale přece jen tam je, v mé mysli. Zůstává neviditelný, to mu nebrání tam být. Je za dveřmi, v zavřené skříni, pod postelí, ve všech temných koutech, v každém stínu. Jestliže otevřu dveře nebo skříň, jestliže si posvítím dolů pod postel nebo do kouta, do temného místa, už tam není; ale tu ho cítím za zády. Otočím se, ačkoliv vím jistě, že ho neuvidím, že ho už nikdy neuvidím. Ale přece jen je ještě za mnou.
Je to hloupé, ale hrozné. Co chceš, nemohu proti tomu nic dělat.
Ale kdybychom doma byli dva, cítím, ano, určitě vím, že by tam nebyl! Je tam totiž, poněvadž jsem sám, jedině poněvadž jsem sám!


* * *


PŘÍBUZNÉ ODKAZY:

On se nijak neprojevuje, ale cítím ho přesto vedle sebe, jak mne sleduje na každém kroku, jak mě pozoruje, jak mne prostupuje a ovládá; tím, že se tak skrývá, nahání mi větší hrůzu, než kdyby svou neviditelnost a ustavičnou přítomnost prokazoval nadpřirozenými zjevy.

*

Někdy se ho zmocňoval nervosní strach; lekal se ticha, které ho obklopovalo, nebo ani sám nevěděl, čeho se bojí, ale přeběhl mu mráz po zádech. Jindy se bázlivě ohlížel na temný kout, obávaje se, že mu obraznost něco provede a ukáže mu nějaký nadpřirozený zjev.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm