H. D. THOREAU v literatuře a filosofii

1. ledna 2017 v 0:01 | Misantrop
Sbírka citátů věnovaná letošnímu dvousetletému výročí narození
H. D. Thoreaua (*12. července 1817)


Jako měl Henry David Thoreau svůj Walden, Já mám Reinlebensborn.


"Obětoval jsem ho pro vědu". To je ta pokrytecká věta všech takzvaných "přírodovědců". Vlastně proč "takzvaných". Vždyť je to pro přírodovědce v podstatě charakteristické, že je nepřítelem všeho živého. Lidé, kteří přírodu milují a respektují ji se vším všudy, se totiž nazývají "přírodní filosofové", nikoli "přírodovědci"! Seton mezi přírodovědce zahrnuje i Thoreaua. Zmiňuje jej pouze jako jednoho z mnoha. Nic víc, žádný dodatek, názor, komentář. Jen to jméno. Thoreaua tedy znal, ale neztotožňoval se s ním a s jeho náhledem. Thoreau byl totiž něco jako Já: přírodní filosof. Nezabíjel. Přemýšlel. Pozoroval. Vžíval se. Poznával a chápal.


Když jste hodně pomalí a hodně tiší, život vás jakoby "předběhne" a vy jej můžete vidět. A ten pohled se mi líbí. Když jste rychlí a neukázněně povykujete s pěnou u huby, střečkujíce a řítíce se neznámo kam a neznámo za čím s tím, čemu říkal Henry David Thoreau "tanec svatého Víta", pak nevidíte nic, neslyšíte nic a necítíte vítr v olšinách.


Mezi nejčastější minely patří nesprávná pronunciace anglického znělého -th-, jež má znít jako jakési zašišlání, a ne jako hláska -s-! Jednou jsem ani zprvu nepoznal, že je řeč o Thoreauovi, když hlasatelka vyslovila jeho jméno jako "[sorou]". Myslel jsem, že dotyčný se jmenuje pan Smutný, anglicky Sorrow!


Před pár měsíci jsem na jejich zásah musel smazat z mého blogu nádherně provedené výpisky z četby Thoreauových Toulek přírodou, taktéž vydaných nakladatelstvím Paseka. Asi záviděli, když nejdřív zuřivě prohledali internet, zdali jim někdo nekazí nekalý kšeft, a viděli to u mne na blogu, že se mi to tak hezky povedlo graficky a s pěknými obrázky.
Ubohá literaturo, která jednou skončíš jako nepřístupná doména profesionálních ziskuchtivců, vyděračů a hrabivců! Neboť taková ochuzená literatura musí nutně jednou zajít na úbytě. A nešťastný Henry Thoreaue, vzbuď se z mrákot, jimiž tě smrt obestřela, a vrať se znovu na zem, neboť hle: tady v Čechách právě udělali z tvého díla prodejnou děvku dostupnou jen tomu, kdo zaplatí!
Nerad bych snad proto vyvolával mrtvé z hrobů, nicméně jsem si jist, že sám Thoreau by mi dal za pravdu a byl by tomu dokonce rád, kdybych chtěl jeho myšlenky svobodně šířit českojazyčným internetovým prostorem. On sám neměl takovéto ziskuchtivé hamižnění rád a o svá autorská práva se nestaral. Zcela správně; proč taky? Já se o autorská práva svých spisů také vůbec nestarám a zcela zdarma je poskytuji každému, kdo o ně projeví zájem. Má filosofie a mé spisovatelské umění jsou zcela zdarma a volně přístupné. Obojí je mi příliš posvátné, než abych je zneucťoval nízkým čachrem jako "někdo". Není to má práce, nýbrž zábava, svobodná tvorba, koníček, Pegasus, jejž si osedlávám, chtěje se prohánět nadoblačným světem Múz. Myšlenky, jež hodlá jejich autor zpeněžit, nejsou nikdy žádnými vznešenými myšlenkami; umělecké dílo, jež se nechává zaplatit nebo zpoplatnit, to také není to pravé umění.
Nakladatelství Paseka ostatně vůbec o nějaké šíření Thoreauovy myšlenky divokosti světa samozřejmě nejde; tomu jde jenom a právě o ten hamižný zisk; je to pro jeho zaměstnance pouhý nekalý zdroj nepoctivé obživy jako každý jiný. Proto si tak nevraživě hlídá právě každý možný ušlý zisk z té knihy, ale o šíření myšlenky samotné, v ní obsažené, se nestará - jinak by mi spíš děkovali za mou soukromou námahu a nezakazovali ji. Jenže co ze všeho nejvíc právě nepotřebují, je nějaká soukromá konkurence, která umožňuje z pouhé amatérské zanícenosti volný přístup k tomu, co je předmětem jejich nedůstojného knižního handlu.


Stvůra cenzury opět zasáhla moji internetovou Čítárnu: mocná velkoknižní mafie, jmenovitě nechvalně již z dřívějška známí hokynáři z nakladatelského domu Paseka, po několika letech pokoje zase objevili mé výpisky z Thoreauova díla a nechali kvůli nim celé webové stránky zrušit.
Kdyby bylo jaro nebo léto, tak bych se vykašlal na obnovování mé zrušené Čítárny; ale že je zima a nemám stejně co jiného ve dne dělat, pomalu zakládám Čítárnu novou, se starým obsahem, pochopitelně kromě výpisků z Thoreauovy Chůze, jež zavdaly příčinu k onomu nedávnému zákeřnému útoku na moje soukromé vlastnictví. A když o tom tak přemýšlím, myslím, že jsem přišel na to, proč mi bylo tak drastickým a drakonickým způsobem zabráněno šířit pouhé ukázky z textu Thoreauovy Chůze. Tak jako za každým jiným lidským zločinem, i zde je skrytý důvod jiný než zjevná příčina. Problém totiž není v těch několika výpiscích, vždyť z jiných i novějších knih jsem citoval mnohem víc a v daleko širším rozsahu - a jiní a jinde to dělají také tak; potíž je v tom, že jsem opisoval Já, právě Já, a nikdo jiný. Kdyby to byl někdo jiný - tedy ne misantrop, ne antihumanista, ne nesmiřitelný kritik a bezohledný ničitel knižního průmyslu a zvláště nakladatelství Paseka (Paseka - přiléhavě zvolené jméno pro klučitele nedotčeného literárního pralesa!) - jejich přísnost by jistě nebyla tak důsledná, nejspíš by nebyla dokonce nijaká. Problém je také (a najmě) ten, že jsem si dovolil přičinit k textu své vlastní poznámky, najmě tu výrazně kontroverzní o vyhlazení amerických stěhovavých holubů. A protože výpisky z Thoreauovy Chůze mi byly zakázány, vysvětlím oč se jedná alespoň tady. Oč tedy běží? Běží o to, že Thoreau se na jednom místě textu zmiňuje jen tak mimochodem, že "v Nové Anglii jsme si zvykli říkat, že k nám každý rok zalétá čím dál méně holubů," což si nesprávně vysvětluje tím, že jim "lesy neposkytují žádnou potravu." Tuto mylnou Thoreauovu zmínku jsem tedy doplnil pod čarou svou vlastní vysvětlivkou, že (cituji): Holubi stěhovaví byli před příchodem bílého muže nejpočetnějším ptačím druhem Ameriky. Není pravda, že by za jejich úbytkem a posléze i úplným vyhynutím stál jakýsi eufemistický "nedostatek potravy v lesích." Tito holubi byli zkrátka, natvrdo, bez přikrášlení, nemilosrdně a bezesporu vyhlazeni. Za jedno století lidáci vyvraždili odhadem 3-5 miliard holubů stěhovavých. (Kam se na to hrabe neustále tolik zdůrazňovaný a připomínaný holocaust Židů a jiné obyčejné mezilidské půtky!) Posledního volně žijícího holuba zastřelil jakýsi čtrnáctiletý spratek v Ohiu 24. března 1900. Poslední uvězněný holub stěhovavý, samice Martha, přežívající v zoologické zahradě v Cincinnati, zemřela 1. září 1914. - Tolik citace z mé vlastní poznámky pod čarou, kterou jsem přičinil k Thoreauovu textu Chůze, abych uvedl na pravou míru autorovu pomýlenou představu. Jsem si téměř jist, že právě tato moje nekompromisní malá vysvětlivečka zavdala skutečnou příčinu k tak velké a kruté inkvizitorské cenzuře a posléze i k zničení celé mé Čítárny! Vidíte, jak jsou zřejmé pravdy a vyvracení omylů nenáviděny? Parchanti! Určitě si, zvlášť teď o vánocích, o sobě myslejí, jak jsou dobří a spravedliví, a dušují se jistě před známými a v kruhu rodinném, že v životě by ani kuřeti neublížili. Ale mně ublížili! A kuřeti jistě také ... a kaprovi, jejž hltají, ... a stromečku, jejž podřízli, tančíce kolem něj své durdivé společenské tance... Pochopte: ti, kteří literaturu zneužívají, kteří na ní cizopasí, profesionálové, kteří s ní kšeftují jako mafie s narkotiky, potírajíce každou byť amatérskou konkurenci, a hlavně tu neplacenou, amatérskou, ukřivdili tomu, kdo literaturu nezištně miluje. Kdyby to tak viděl Thoreau... Brzo budou jeho spisy označeny hlavičkou PŘÍSNĚ TAJNÉ a číst je bude lze pouze v přítomnosti právního zástupce.


Jediné sympatické na vršení těch pyramidálních nesmyslů bylo od starých Egypťanů to, že k tomu nezneužívali otrocké práce zvířat, nýbrž sami lidé že se zapřáhli do potahů. To bylo sympatické. Jinak se ve shodě s duchovním rádcem mé knihy Henry Davidem Thoreauem zajímám jen o to, kdo tehdy pyramidy nestavěl, než kdo je postavil.


Vyhýbat se masitým pokrmům je nejen prospěšné pro tělesné zdraví, ale především je to naprosto nezbytné pro veškerý duchovní vývin a růst i pro samotné ukotvení neporušené mysli. To věděli všichni velcí myslitelé starověku i novověku, od Buddhy, přes antické filosofy, až třeba po Schopenhauera, ze spisovatelů pak jmenujme např. G. B. Shawa či Anatola France, a samozřejmě H. D. Thoreaua. Všichni vynikali brilantním intelektem a nezvyklou dlouhověkostí - tedy pokud je někdo nezavraždil, nestihla je nehoda nebo pokud se od ostatních lidí nenakazili nějakou chorobou. Já jsem možná poslední, kdo to ještě dnes chápe a pro něhož je tento princip samozřejmostí.


Najednou vidím vnitřním zrakem všechna "domácí" zvířata zcela volně venku, všude kolem nás. Měli bychom v přírodě znovu krávy a ovce, stádečka koz a hejnka slepic, jichž kohout by kokrhal v lesích - utkvělá to představa též Thoreauova! Jak by to bylo krásné a rozmanité!


Na konci roku dám v práci výpověď a od příštího léta se chci plně věnovat slastnému nicnedělání a rozjímání po vzoru Henryho Davida Thoreaua, který se nikdy neoženil, nikdy nevolil, nikdy neplatil daně, žil v lesích a nikdy neměl stálé občanské zaměstnání.


Poslouchám teď každé ráno při oblékání a balení batohu a pak znovu po návratu z lesa při svlékání a vybalování kazetu s nahranými úryvky z Thoreauova stěžejního díla Walden aneb Život v lesích. Velmi vhodná kulisa těchto dnů! A výborné dílo! Sice málo otevřeně misantropické, ale ono i to, že někdo odejde žít sám na dva roky do lesů, jako to udělal Thoreau, nesvědčí o jeho přílišné náklonnosti k lidskému druhu. Walden je pro mne kniha nicméně velmi inspirativní - tím víc, že tam ten otevřený misantropismus chybí. Jinak bych nepociťoval takovou silnou potřebu napsat její misantropickou - a současnou! - verzi. Před 160 lety mohl ještě Thoreau nalézt za humny svého městečka Concord, jež lze velikostí přirovnat i k mému rodnému městečku, pustou, rozlehlou divočinu, kde se mohl celý den toulat a nepotkat človíčka, divočinu s opuštěným rybníkem, na jehož břehu si mohl postavit srub, zbudovat zahrádku a spokojeně si tam nerušeně žít. Bez úředního povolení, bez dohadování s kýmkoli, bez obtěžování kýmkoliv. Taková svoboda už je dnes zhola nemožná. Můj Reinlebensborn a jeho široké okolí bylo před patnácti lety také mnohem svobodnějším a pustším místem k žití a k toulkám přírodou, než je tomu dnes. Bylo těsně po revoluci, lidé byli dopoledne v práci a odpoledne se pak věnovali raději podnikání a finančním spekulacím, než chození a ježdění do přírody a venčení čoklů, jichž tenkrát také nebylo tolik, co dnes. Tehdy mi patřil celý svět. Mohl jsem jít kamkoliv za město a opravdu jsem tam nepotkal človíčka. Pokud bylo dopoledne pracovního dne, pak ani přímo ve městě, v obchodech a tak dále, nebylo mnoho lidu. Všichni měli totiž práci. A tak byl od nich pokoj. Nevím, jak to ta chátra dělá, že má teď tak pohodlný a snadný život, zatímco ze mne se stal štvanec, štvaný z místa na místo, ale nikde nedocházeje klidu. To bylo před patnácti lety. Za dalších patnáct let, až si otevřu tuto knihu, bude už možná dnešní Reinlebensborn, čistý zdroj žití, tato moje poslední výspa svobody, dávno mrtvý, zničený, obsazený a prolezlý lidmi jako rakovinou, jako morem, a Já budu pročítat řádky této knihy se stejným závistným smutkem, s jakým čtu řádky Thoreauova též dávno zmizelého divokého Waldenu. "V divokosti je záchrana světa", jenže pokud divočina neustále rok od roku mizí, pak tento svět nemá nejmenší šanci na přežití.


Lidé Zemi zradili a upsali se nereálným žádostem; stali se z nich praví kosmičtí parchanti, se všemi významy, jež toto zhrdlé slovo nese. Thoreau měl pravdu: V divokosti je záchrana světa. Vždycky jsem věděl, jak to myslel.


Starý okultní stín dosud žije ve zbytcích našich pralesů. Vzpomeňme, jak Thoreau na smrtelné posteli snil o návratu indiánů a o pralesích: o návratu potlačeného.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm