Věřím v poslední soud

5. ledna 2017 v 15:28 | Misantrop
Hans Memling: Poslední soud


Věřím v poslední soud, kde budou strašlivě zatraceni všichni, kdož se opovážili na tomto světě lichvařit se vznešeným a čistým uměním, kdož je pro špatnost vlastního srdce a z hnusné hamižnosti hanobili a zneuctívali; - věřím, že budou odsouzeni, aby na věky poslouchali svou vlastní hudbu. Věřím, že věrní učedníci výsostného umění budou oproti tomu vyneseni do nebeského přediva sluncem prozářených, vonných libozvuků a navěky spojeni s božským zřídlem věčné harmonie. - Kéž mi je přán osud milostivý! - Amen!


Kdyby člověk, mající jako bůh pravdu, jedinou pravdu, pustil ji z rukou, svět byl by jí rázem zničen a vesmír by se ihned rozplynul jako stín. Božská pravda jako poslední soud rozdrtila by jej na prach.


Chceš-li, můj care, stavěti zádušnici, vystav ji od kamene! Vezmou-li Turci naše carstvo, stavba zůstane a bude sloužit do božího soudu - kámen je kámen!


Twardowski se nemohl zrodit pro nebe, ani zemřít pro zemi. Zůstane viset v prostoru do soudného dne?


Nezabíjej moly, motýly,
neboť Soud se blíží za chvíli.


Zřím,
že lid je ke dni soudu zralý;
ocit se na dně celý svět!


Vy, sběř, jež lačně u trůnu se kupí -
každý z vás genia, svobody, slávy kat!
Před vámi ostří zákona se tupí
a soud i pravda musí umlkat!...
Však je i Boží soud, vy, za nimiž zlo chvátá,
je hrozný soudce: čeká již;
je nedostupný zvuku zlata
a zná tvé činy, vše, nač pomyslíš!


Rudý mor! "Oni zvítězili. Oni mají pravdu", jak trpce prohlásil před svou popravou SS-gruppenführer, generálporučík zbraní SS Jürgen Stroop. To "oni" stále oživují historii dávno mrtvou a zapadlou; to oni patří k těm, kdo vyvolávají strašidelné mrtvoly z hrobů, pohánějíce je k soudu: k soudu ani ne tak dějin, jako spíše k soudu žhavé současnosti, která už neví, co mluví a co se pořádně tenkrát stalo.


"Věky jsem mlčela," zahřměl hlas tichem,
"ale dnes nemluvit, bylo by smrtelným hříchem.
Do víru, do bouří, do proudu.
Spravedlnost jsem a na soud jdu."

Ten, kdo mne pokořil, sluhou mne zotročil,
na mé se usadil hroudě,
přece chtěl, abych se do smrti plahočil
na věků překrutém soudě.


Osudový soud dějin již mnohokrát vyřkl svůj ortel nad touto krajinou. A horší věci nás ještě čekají.


Příroda nenašla ani deset spravedlivých a trouby posledního soudu se již rozezvučely.


Venku se rozkvílely sirény. Kdyby to tak byly alespoň trouby posledního soudu! Ale ne: toto je jen zkouška. "Velký Bratr tě sleduje." Musejí vám prostě za každou cenu něčím ten život otrávit, jinak to nejde a jinak to snad ani neumějí. Pološílený znechuceně zavírám, utěsňuji okna. Tady se nedá žít. Sotva jsem přišel, už mám "domova" plné zuby.


Snažím se proměnit ve druhou odmocninu ze dvou; pak se zmocníme tajemství, které obrátí jejich svět v prach; smetu je z povrchu zemského a začne nový soud.


Kozina mužně se chystal na potupnou smrt a těšil se tím, že Lomikar u světského soudu vyhrál, ale tam u božího soudu že vyhraje on, protože jejich věc byla pravá a on že nevinně umře.
A vtom už volal velikým hlasem, jenž se jasným vzduchem mrazivého dne jasně rozléhal:
"Lomikare! Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží! Hin se hukáže, hdo z nás..."


Při popravě 17. března roku 1313 se velmistr choval hrdinně. Nepřestal ujišťovat, že umírá nevinně, a veřejně volal krále Filipa IV. a papeže Klimenta V. před boží soud. Když oba skutečně do roka zemřeli, vidělo v tom mnoho lidí vyplnění Jakubova přání.


Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.


Kvíčaly se jako andělé posledního soudu bezmocně vznášely a křičely nad tím zmarem a zase to nebyl křik, nýbrž trouby konečného zúčtování s lidstvem na této planetě. Kvíčaly však byly stejně bezmocné jako Já, jako veškera spravedlivost přírody, jako soud osudu, jenž se někde pozapomněl, ačkoli by tu měl být a soudit nehodnou lidskou verbež. Jenže taková spravedlnost neexistuje.


Spravedlivost přestala existovat, protože ji nahradili bludným učením o posledním soudu před tváří jediného hebrejského Boha.


Hamlet: Co nového?
Rosenkranc: Nic, můj princi, leč to, že se stal svět poctivým.
Hamlet: Pak máme soudný den na blízku.
(Shakespeare: Hamlet)


DIES IRAE
Den hněvu, soudný den
Začátek církevního hymnu (součást zádušní mše, rekviem), jehož autorem je patrně italský mnich Tommaso de Celano (13. stol.). Myšlenkovým základem písně je proroctví o posledním soudu: Dies irae, dies illa // solvet saeculum in favilla // teste David cum Sibylla - Ať ten hněvu den se schýlí, když se v popel svět rozptýlí, podle Davida a Sibylly...


"Hrimthursum" - tímto mocným hněvivým zásahem udeří o soudném dni vládce mrazu a ledu obr Hrým na tento zpustlý svět. Nuže, do toho!


"Království boží", "poslední soud"... V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti.


Každý skutku věřící člověk si musí myslet, že se neodvratně blíží konec světa a soudný den, když přikázání našeho náboženství a životní praxe dospěly do tak příkrého rozporu.


Nořím se do poslední (desáté) Knihy Platónovy Ústavy. Tou to "dorazil"! Bláboly o nesmrtelné duši, o posledním soudu na věčnosti, a podobně. Tahle kapitola se nejvíc podobá Bibli. Je vidět, že půda pro nástup křesťanství byla připravena již dávno před Kristem, právě přispěním a vinou takovýchto protipřírodních filosofů.


Pěkný je citát od Virginie Woolfové:
Někdy sním o tom, že až nastane soudný den a velcí dobyvatelé, právníci a státníci si přijdou pro své odměny - koruny, vavříny, jména nesmazatelně vrytá do nezničitelného mramoru -, pak uvidí Všemohoucí přicházet nás s knihami pod paží, obrátí se k Petrovi a nikoliv bez špetky závisti řekne: "Podívej, ti žádnou odměnu nepotřebují. Nemáme nic, co bychom jim dali. Oni milovali čtení."


"Ty snad myslíš, když si někdy přetáhnu přikrývku přes hlavu, že ležím jako pařez a spím; ne, nespím, pořád jen hluboce přemýšlím, co dělat, aby rolníci neměli o nic nouzi, aby nezáviděli cizím, aby si na mne před Bohem u posledního soudu nenaříkali, aby se modlili a v dobrém na mne vzpomínali. Nevděčníci!" dodal Oblomov trpce a vyčítavě.


Sjednotit se s přírodou, resp. s TAO, šlo poměrně dobře, neboť žádnému Číňanovi nebyl překážkou v klidně blažené kontemplaci nějaký dědičný hřích, zpytování svědomí, pokání, strach před Posledním soudem, peklem, očistcem atd., ani úzkost nad osudem hříšného světa apod. apod. Nic takového v Číně neznali, zvláště ve vzdělaných kruzích.


Věřte, všechna náboženství se začnou mýlit v okamžiku, kdy určí morálku a hřímají přikázání. Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samých. Mluvil jste o posledním soudu. Dovolte, abych se tomu se vší úctou zasmál. Očekávám ho klidně: poznal jsem něco horšího, soud lidí. Pro ně neplatí polehčující okolnosti, dokonce i dobrá vůle je přičítána zločinu. Slyšel jste aspoň o kobce plivanců, kterou si nedávno vymyslel jeden národ, aby dokázal, že je největší na světě? Je to zděná díra, v ní stojí vězeň a nemůže se hnout. Bytelné dveře, které ho svírají v té betonové ulitě, se zamykají na úrovni brady. Je vidět jen jeho obličej a do toho mu vydatně plive každý dozorce, který jde kolem. Vězeň, vklíněný do své kobky, se nemůže utřít, třebaže mu je, pravda, dovoleno zavírat oči. A tohle je vynález lidí. Na tohle malé arcidílo Boha nepotřebují.
Máme usmrkané nosy a jeden druhému je utíráme. Všichni bez rozdílu lumpové, všichni potrestaní, naplivejme na sebe a šup do temnice! Nečekejte na poslední soud. Koná se každý den.

Frans Floris de Vriendt: Poslední soud
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm