Hle, všude křivdy vláda bludná

19. března 2017 v 14:35 | Misantrop

Hle, všude křivdy vláda bludná,
tma předsudků, lži chmurný hnus
a robství hrozný génius
a k slávě vášeň přeosudná.


Člověk celý svůj zpackaný a zbytečně dlouhý život vynakládá jen na vymýšlení nesmyslností, drobných i větších podrazů a lží a páchání více či méně zjevných krutostí a křivd.


V dětství pocítil Rousseau první křivdu. Byl neoprávněně obviněn, že zlámal hřeben, a stihl jej za to tvrdý trest. Toto první setkání s bezprávím u citlivého hocha vyústilo v pevné přesvědčení, že proti bezpráví a křivdám je nutno bojovat.


Ty sám ses provinil, když křivdu netrestáš.


"Milostivá, já jsem sice člověk mírný k pohledání - ale pohled na jakoukoli křivdu nesnesu! A nikomu neradím, aby mě sebeméně urazil - dal bych mu hned takový políček, že by se na zem svalil. Odpusťte mému výbuchu, milostivá - ale jsem muž přímý a muž činu!"


Srdce sklíčené smutným pocitem jakési ztráty usedavě naříkalo nad spáchanou křivdou, a Jevsej by se byl nejraději rozplakal. Urážky a křivdy v chlapci ponenáhlu vyvolávaly jakýsi zvláštní pocit uspokojení a čím dál víc v něm uzrávalo přesvědčení, že mu všichni ubližují a křivdí proto, že je jiný a lepší než oni.


Byla na něm spáchána křivda: narodil se a byl odsouzen k tomuto nedokonalému životu.


Pamatuji si všechno, nic se léty nevytrácí. Najmě nemohu zapomenout na všechny křivdy a traumata a ponížení, jimiž jsem za život prošel. Spíš zapomenu to dobré než to špatné, a jedno pro druhé.


Tvrdá panská křivda je hnětla, že jim úředníci za těžkou, klopotnou práci stále na mzdě utrhují.
A jali se z té duše se modliti:
"Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!"


Křivda způsobená bližnímu je vždy výnosnější než služba.


Ten, kdo se dopustil křivdy, je dobrý člověk? Nevěř. Špatný? Nediv se.


Tvé oči a tvé srdce nezajímá nic než vlastní zisk, prolévání nevinné krve, páchání útisku a křivd.


Počíná-li člověk ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy.


Budou-li vaše skutky čisté a spravedlivé, zjednají vám moc a dobrou pověst na celém světě. Jinak byste ztratili důvěru všech lidí, kdybyste místo přátelství a lásky rozsévali křivdy.


Kdo řádný muž, ten křivdy páchat neumí.


Tím, jak odsuzuji křesťanství, nechtěl bych se dopustit křivdy na příbuzném náboženství, které počtem vyznavačů má dokonce převahu: na buddhismu. Buddhismus je stokrát realističtější nežli křesťanství.


Mezi živočichy je člověk jediný, který si pamatuje urážky a křivdy, úporně na ně myslí, čeká, až se mu naskytne příležitost, a pak se za ně mstí. Tuhle vášnivou touhu po pomstě vyšší živočichové neznají.
(Twain: Nejnižší živočich)


Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe - znásilňovat vlastní přirozenost - křivdit jen pro křivdu samu -, ta mě pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti.
(Poe: Černý kocour)


Při pohledu na zabíjené a z kůže sedřené zvíře máme pocit nelibosti a kdo spatřil raněnou srnu a její oči plné slz s výrazem skutečného zoufalství, výčitek a němé prosby, v tom se ozve soucit a výčitky svědomí za hroznou křivdu, spáchanou na bezbranném zvířátku.
(Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství)


Všecka přirozenost si žádá naopak jisté vyrovnání, vystavení účtu, srovnání pozic, lidskou krev, která by smyla tu obrovskou křivdu a nespravedlnost, páchanou na zvířatech, jakož i hanbu a ponížení z té nejzvrácenější zvrhlosti, která vyvyšuje i toho nejsprostšího člověka nad zvíře!


A když nám psům bráníte v životě přirozeném a opravdovém, nepášete snad na nás křivdu?


Lišák, povzdechnuv si, odpověděl: "Nyní teprve poznávám, co mi pravil jistý mudrc, že jest všechno marné na tomto světě, ale jen pro marnost a zlobu naši; že bychom si mohli zřídit jako ráj toto obydlí své, ale jeden druhému postaví se v cestu a seje křivdu na pole bližního."


Jsem bita a týrána. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zařazena do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. Kde je to, co mě drží nad vodou (dnešní čin)?


Všechny křivdy, kterých užila, vracely se jí do paměti i tenkrát, kdy už si vydělávala na živobytí jako děvečka. Nikomu nevěřila, ani tomu, kdo to s ní myslel dobře. Její hospodář nebyl zlý člověk, a přece se s ním dostávala často do sporu. Lidé se divili, proč si ji nechává, když je takový kakabus, ale gazda neměl srdce sirotka vyhnat. Stále doufal, že se dívka změní, že i k jeho rodině přilne; věděl, že se jí křivdívalo, a uměl si tedy vysvětlit její nedůvěru a zasmušilost.


"Ubohý Simplicie, nyní se rozluč se vším a vezmi odplatu za své darebné myšlenky a trestuhodnou bláhovost. Teď si nemůžeš naříkat na křivdu, ani se nesmíš utěšovat nevinností, neboť sám jsi spěchal vstříc svým mukám a po nich následující smrti, i sám na sebe přivolal celé to neštěstí."


Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na "rovná" práva.


Vrch práva, vrch křivdy.
Kde mnoho zákonů, tu i křivd mnoho.


Křivdou zveš poutat volné zákonem
a rovnému dát, by vlád rovným.


Jak by lidé, pro něž ani moře, ani hory, ani neobydlená poušť neznamená konec panovačnosti, jak by se takoví lidé mohli spokojit s tím, co mají, a vzájemně si nekřivdit, když se takřka chytají za ruce a vzájemně se dotýkají! To není myslitelné, naopak takoví lidé stále spolu válčí.


Vidíme Itálii, jak prosí Boha, aby jí seslal muže, jenž by ji vykoupil z barbarských ukrutností a křivd. Vidíme, jak je plna ochoty a odhodlání jít za jakýmkoli praporem, jen kdyby se našel, kdo by jej zvedl.
(Machiavelli: Výzva k osvobození Itálie od barbarů)


Antonius opustil město i styky s přáteli a zřizoval si bydliště obklopené mořem u ostrova Faru, na hrázi, kterou dal vystavět daleko do moře. A tam žil, straně se lidí, a říkal, že nalézá zalíbení v životě Tímónově a že jej napodobuje, poněvadž se mu stalo tak jako onomu. Neboť sám prý také zakusil od přátel jen křivdy a nevděku, a proto také chová ke všem lidem nedůvěru a odpor.


Kdo věří, že velcí mužové zapomenou pro novou přízeň na staré křivdy, zklame se.


A v každé krvince jejich žil jest nejasné vzpomínání křivd minulých a palčivé vědomí křivd dnešních, a v každém jejich nervu jest divoká touha po svobodě. Je to touha Dovbušova. Touha Šuhajova.


I v těch nejmenších komunitách najdeme tytéž vůdce a tytéž následovníky, touž tupou stádovost, touž základní nesvobodu, touž přetvářku a lež, totéž násilí, tytéž křivdy, nespravedlnosti a nezbytné ohledy na druhé, totéž umenšování a urážení naší osoby, touž vládnoucí hloupost a tytéž další a další společenské nectnosti, jako ve všech velkých společenstvech a státech. Nic se nevyrovná samotě.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm