Řeka mluví

27. března 2017 v 22:42 | Misantrop

Jdete v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Pojednou přijdete do místa, kde je ticho. Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl. Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví.


Jít tak tiše, zamyšleně, jít mlčky nebo myslit nahlas, snít, počítat minuty štěstí jako rychlost tepu; naslouchat, jak srdce bije a trne; hledat v přírodě porozumění... a ponenáhlu dojít k říčce, k poli... řeka sotva šumí...


Z šerých končin za kopci v horním cípu naší odloučené říše vyvěral úzký, hluboký potok, jehož čirost předčily jen oči Eleonory; vinul se tichounce spletitým tokem a posléze mizel ve stinné rokli mezi svahy ještě chmurnějšími, než z jakých přitékal. Říkali jsme mu Řeka mlčení.


A jasné potoky, které tudy stékaly dolů, mi v prsou svým šuměním tišily zármutek jako božské hlasy. A tak se mi dělo všude, můj milý! - když plul jsem podél vzdušných břehů říčního proudu a podél všech ostrovů, které řeka něžně hýčká.


Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku - slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem. Město je za ním, po levé straně louky, po pravé řeka. Řeka budí touhu, hoch neví proč.


Ach, vždyť i řeka se zdá jak veletok tomu,
kdo předtím neviděl větší.


Mám dojem, že ve chvíli, kdy se začnou pohybovat mé nohy, začnou proudit mé myšlenky, jako bych v dolní části uvolnil tok řeky, do níž se následkem toho začaly v horní části vlévat nové přítoky. Tisíce potůčků, jež mají za zřídla prameny myšlenek, se řítí kupředu a zúrodňují mou mysl.


Tohle je celá mohutná řeka duchovního hladu a já se rozechvěle cítím jako koryto jednoho z jejích nesčetných přítoků.


Skutečným básníkem by byl ten, kdo by dokázal do svých služeb získat řeky, aby hovořily za něho.
(Thoreau: Chůze)


Zrána jsem došel až k pramenům řeky Paj-šuej
Na chvíli vzdálen hrubosti, již svět lidí mívá
Ostrovy, ostrůvky půvabnou krajinu tvoří
Řeka tu v průzračném prázdnu s nebem vjedno splývá
(Li Po: U řeky Paj-Šuej)


Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.


Jen Moloch ji svírá chapadly svými,
co u nohou vysýchá
mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá.


Řeka Albis protéká zemí. Praha je veliké město, hlavní město země, přes něž teče řeka Gelava do Saské země a k moři.


Tulák v dobrém slova smyslu není pobudou o nic víc než meandrující řeka.
(Thoreau: Chůze)


Neexistuje jeden jediný Bůh, nýbrž nekonečné množství entit, jež si jsou samy svými vlastními bohy. Bůh jsem Já, bohové jsou všechna zvířata, všechny rostliny, všechno živé, co tvoří nad sebe sama; bohem je i oheň, vítr, řeka...


Moc rád jsem svědkem toho, jak se dokonce i domácí zvířata znovu dožadují svých přirozených práv - stačí mi jakýkoliv důkaz, že zcela neztratila své původní divoké návyky a sílu, jako když kráva mého souseda začátkem jara uteče z pastvy a odvážně plave přes řeku, která se v té době stává chladným, šedivým, sto třicet až sto šedesát yardů širokým proudem, rozvodněným díky roztátému sněhu. Je jako bizon, co překračuje Mississippi.
(Thoreau: Chůze)


Mississippi - Tato řeka je oslavována písní i veršem, přičemž převládajícím motivem je prezentace řeky coby náhražkové mateřské postavy. Ve skutečnosti je řeka Mississippi zrádným a zlovolným vodním tokem, jehož vírům a proudům každoročně splatí daň mnoho lidských životů. Nepoznal jsem dosud člověka, který by se odvážil smočit jen špičku nohy v jejích znečištěných hnědých vodách, jež vrou kanálovými splašky, průmyslovým odpadem a smrtelnými insekticidy. I ryby tam umírají. Mississippi jako Matka-Bohyně-Ops-Lůno-Dobrodějka je tudíž motivem zcela falešným, s nímž, jak se domnívám, přišel poprvé onen úděsný podvodník Mark Twain.


Řeka je na to, abys z ní pil, ne abys ji znečišťoval.


Tím řeka není horší, že z ní psi pijí.


Kdo odkládá být rozšafným, podobá se rolníkovi, jenž se chce přebrodit, až řeka odteče; ale ta teče a poteče po všechny věky.


Čas je cosi jako řeka událostí a dravý proud. Neboť sotvaže se co objeví, už to uchvátí, a už přináší něco jiného, co také odnese.


Život je jako řeky: přitékají a mizí v oceánu a pak se znovu objevují mraky a znovu prší a znovu je vytvořena řeka a znovu teče do oceánu. Život je jako řeka, nikdy se neopakuje.


Řeka času spěje bez odporu stále k moři, ale nikdy tam nedospěje; člověk po ní pluje proti proudu seč mu síly stačí a stejně nakonec skončí v bezbřehém oceánu nicoty.


Realita je jako řeka s velmi bouřlivým tokem. Můžeš se pokusit se mu ubránit, ale tok se nikdy nezastaví. A tak všichni lidé kráčí proti skutečnosti a najednou se unaví, města se unaví, společnost se unaví, životní styly se hroutí, civilizace se unaví a nakonec se přece jenom podrobí toku řeky.


Doba je řeka a v jejím proudu člověk
plave jak může, jinak utopí se.


Život je jako řeka. Po proudu pluje všechen odpad, ale proti proudu plují stříbrné ryby.


A kdyby v zimě někoho unášela kolem řeka a on by vztahoval ruce a prosil, abych ho za ně chytil, i toho je třeba strčit po hlavě, aby se potopil, tak aby se už nemohl vynořit.
(Lúkiános: Tímón neboli Nepřítel lidí)


Záplava v řekách, květy na stromech a svit měsíce se ztrácejí, aby se opět vrátily, nikoli však lidské mládí - zanechte proto svárů a hádek a milujte se s krasavicemi!


Řeka, jež ničila plody, ať změnila běh svůj a byla
vedena vhodnějším směrem: přec zaniknou výtvory lidské.


Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

"Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje."
(London: Martin Eden)


"Ó Prijezdo, drahý hospodáři," promluvila Jela, "řeka Morava nás vychovala, ať nás také pochová." I vrhli se společně v hlubinu a voda se nad nimi zavřela.


Na Studené tam končí všechno hoře;
tam starosti za hlavu hoď;
pár veršů do skály vyryjeme,
tak v čase žijeme, jak řeka když vlnami nese loď.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm