Tak jako poustevník přemítám

12. března 2017 v 19:23 | Misantrop
Carl Spitzweg: Čtoucí poustevník


Usoudil jsem, že má pustina je mnohem příjemnější, pakliže to ve světě takhle vypadá. Rozhodl jsem se nikdy již svou samotu neopustit, ale strávit svůj život tak jako poustevník přemítáním; a již jsem přemýšlel, nebylo-li by možno, abych žil tak, abych se mohl obejít beze všech lidí.


"O jednoho vždy více kolem mne" - tak myslí poustevník.


Je lidmi unaven, unaven vším, nevyléčitelně zhnusený, ztratil iluze o sobě jako o jiných.
(Maupassant: Poustevník)


"Divoká svoboda"! Stačí vyslovit tato slova nebo jen na ně pomyslet - a okamžitě se mi nevybaví nic jiného než Já sám, osamělý misantropický poustevník, sedící na velkém plochém Kameni Meditací před svým stanem, jehož oči, které nelhou, upřeny jsou v širou dál, leč vnímají jen ticho a les. Ano, "divoká svoboda" je moje druhé jméno.


Na světě je dost lidí samotářské povahy, kteří se podobně jako rak poustevník nebo hlemýžď stahují do své ulity. Možná je to projev atavismu, krok nazpět k těm časům, kdy předci člověka nebyli ještě společenští tvorové a žili osaměle ve svých brlozích, možná však, že je to jedna z odrůd lidské povahy - kdo ví?
(Čechov: Člověk ve futrálu)


Vždycky jsem byl samotář, ale nikdy bych si nepomyslel, že se ze mne stane takovýhle poustevník. Sedím ve svém malém pokoji, kde skoro nic není. Čekám, až přijde noc, abych se mohl vydat ven. Přes den je to na mne moc.


Zaujalo vyprávění o muži, který se k stáru rozhodl stát se poustevníkem. Přestal si stříhat vlasy i vous, vlasy si spletl do dlouhého copu (jako kdysi Já!) a - světe div se - jen tak beze všeho si postavil malou kamennou poustevnu, kde žil a zemřel. Žádné stavební povolení nemusel mít, žádnou daň z nemovitosti nemusel platit, žádné zdravotní pojištění! To byly časy! To byla svoboda! Dokonce ani nemusel pracovat, neboť žil z milodarů! Jak by asi s takovým nápadem "vyžírat" lidi dopadl dnes? A kdo by mu dnes jen tak zadarmo co dal! Leda by na něj pustili psa. Jó, to byly kdysi doby! Dnes je všelijakých vyžírků většina, ale nejsou to žádní svatí moudří mužové, jsou jen vychytralí: jsou v úřadech, v pojišťovnách, v bankách, na vedoucích místech, v parlamentu, ve školách, v ozbrojených složkách, v řadách nezaměstnaných, v ordinacích... Ti všichni vyžírají mne a ještě mají málo. Jak by po nich mohl chtít svatý poustevník nějaký milodar? Zdanili by jej, zavřeli, zajistili by mu práci! Pykal by za svou moudrost a nastavenou dlaň! Je nepředstavitelné, že by ještě někdo někomu dával jen tak nějaké milodary.


Kdepak jsou například ještě celkem idylické časy 9. století, v nichž mohl žít nejznámější český poustevník Ivan v lese po dobu dvaačtyřiceti let, než jeho sluj objevil náhodou při lovu kníže Bořivoj?


Možná, že se tehdy poustevník ještě rád vracel mezi těch nemnoho lidí, aby se podělil o svou nabytou moudrost a sepsal ji do svitků pro dychtivé žáky, či aby jen prostě vyprávěl o svých zážitcích. Možná mu tehdy ještě někdo rozuměl a někoho to i zajímalo. Ale dnes? Podívejme se, co dnes lidi zajímá a čím se baví! Pindy naší pizdy!
Dříve si vesničané považovali, usadil-li se v jejich okolí nějaký poustevník, načež nosili mu jídlo a chodili si k němu pro radu. Dnes je lůza tak drzá a sebevědomá, že by naopak chodila ona svatého muže poučovat, udílejíc mu troufalé a nejapné rady typu: "Najdi si radši nějakou pořádnou práci a slušnou ženskou"!


Kdysi se posvěcoval mudrc takovouto odlukou pro svědomí davu - dnes se vidí poustevník jakoby obklopen mrakem kalných pochyb a podezřívání. A ne snad jenom ze strany závistivců a ubožáků. Zneuznání, zanedbávání a povrchnost musí vycítit z každé blahovolnosti, které se mu dostane, zná záludnost omezeného soucitu, který se pokládá za dobrý a svatý, když ho chce "zachránit" před sebou samým, třeba pohodlnějším postavením, spořádanější, spolehlivější společností - ba bude se muset obdivovat ničivému pudu, jímž působí všichni lidé prostředního ducha proti němu, a to v nejlepší víře, že k tomu mají právo!


Mlčenlivý filosof přírodní, praktický, je poustevník, vanaprastha, který jen sedí v lese, sám a sám, nahý, hubený na kost a skrývající se před světem. Jak ten by mohl dosáhnout věhlasu a překřičet, přehádat, přechytračit "filosofické" velké huby? Jeho přírodní moudrost je příliš prostá a jednoduchá, jako jeho život. Koho by to mohlo zaujmout? V tom hlupáci moudrost nevidí. Jen absurdity mohou upoutat a zaujmout všední davy, vytrhnout je z jejich všednosti.


V praxi se člověk usilující o osvobození stáhne do samoty, ať už jako poustevník, jak bylo oblíbené v Buddhově době, ať už jako člen mnišské obce, a věnuje se "potlačování" životního procesu. Není přitom asketou - to buddhismus odmítá - ale nahlížením bezpodstatnosti životních procesů dospívá ke stále většímu oproštění. Odpadá tedy samozřejmě většina, ne-li všechno z toho, co vytváří život náboženský: nejen jakýkoli kult, ale i prostá modlitba, upření citu (ať už lásky nebo pokory nebo palčivého volání svědomí) k čemukoli i komukoli, stejně tak se systematicky odmítá víra i naděje v náboženském slova smyslu a zůstává jen klidné a čím dál tím uklidněnější upnutí pozornosti k cíli, jímž je vyhasnutí všech životních procesů.


O všech těchto slovech jsem pilně a neustále přemýšlel, až mě pohnula k tomu, že jsem opustil svět a stal se zase poustevníkem.

Hugo Engl: Poustevník se dvěma srnkami
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm