Hnus existence se přiostřuje

9. dubna 2017 v 20:31 | Misantrop

Je něco nevýslovně nádherného už v tom, že je někdo vlastníkem existence.
(Klíma: Boj o vše)


Existence je hravá. Jste příliš vážní, takže není vůbec divu, že jste odděleni od existence. Jste z ní vykořeněni a pak se cítíte odcizeni, jako cizinci, pak cítíte, že tato existence není vaším domovem.


Odtud je už jen krok k překvapivě moderně znějící teorii, že věčná a nezničitelná je jen podstata atomů, nikoli jejich konkrétní existence, neboť ve skutečném životě je každý atom okamžitě nahrazován dalším atomem, zrozeným z něho na základě zákona o kauzalitě.


Jsme všichni se všemi (všechny síly) vzájemně propojeni, protože existence ostatních sil umožňuje existenci naši.


Rozměry i hodnoty mění se zároveň s výší, do níž se vznášíme. Jakouž potom hodnotu mohou představovat klenoty lidské existence pozorované s výšin hrdých trůnů?


Existence je podřízena zákonům věčného boje a zápasu směrem výše.


Vždyť neděkujeme za vlastní existenci právě toleranci, lidumilnosti...


Bez svrchovanosti se svět užitečných věcí liší od plné a dokonalé existence stejně, jako se cihla liší od vesmíru.


Svatou a nutnou podstatou existence Státu je naše vzájemná a důvodná nedůvěra jednoho k druhému. A ten, kdo zpochybňuje tuto podstatu, zpochybňuje Stát.


Existence všech vlád je závislá na strachu. Když lidé uvěří tomu, že jsou schopni se s danými nebezpečími vypořádat sami, nebudou ochotni vzdát se části svého majetku či svobod ve prospěch vlády.


Člověk je obklopen na všech stranách společenským řádem, jehož existence spočívá na faktu, že se s většinou lidstva zachází tak, že se nepřihlíží k jedinečnosti života každého z příslušníků této společnosti.
(Georges Politzer)


Byla by to ubohá existence, jejíž cena či bezcennost by spočívala na tom, jak se jeví v očích druhých.


Že teprve širočina drvoštěpova dá samoúčelné existenci stromu vyšší smysl? Toto je jejich morální ponaučení? Že i můj samorostlý život jen v podstatě zbloudil jako ztracená ovečka od stáda a jedině lidský pastýř dodá mé neužitečné existenci nějakou hodnotu tím, že mě oholí, oškube a bude mi pít krev? Ale Já, strom i zvíře máme svůj vlastní smysl, svou vlastní morálku a svou vlastní hodnotu! To člověk nemůže nikdy pochopit. No a co - Já zase nevidím jediný smysl v lidské existenci!


Unavený a otrávený vším, jen ty stromy mi dodaly trochu síly do další mátožné existence, do dalšího takzvaného "života" v podstatě mrtvého muže. V příštím životě chci být stromem.


Člověku - v jeho situaci a s jeho hnusnou povahou - by nejlépe slušel kult zvířat a pokorné ponížení; stud za svoji existenci!


Jak by to bylo pěkné, kdyby se nás zvířata neděsila! Jaká harmonie by to byla! Úplně by to zlepšilo můj život, od základu! Byla by to existence úplně jiného řádu.


Moje nálada spolehlivě stoupá v poměru k pustotě vnějšího světa. Cestovatel Burton o tom píše: "Zlepší se vám nálada. Člověk se tam raduje ze své pouhé zvířecí existence."
(Thoreau: Chůze)


Rozum je také potřeba rozvíjet, jistě. Ale Já bych hlavně rozvíjel a trénoval schopnost žít a přežít jen v rámci takzvané "holé existence", jako zvíře, jež má přece také svůj rozum, a přesto se dokáže vyrovnat se všemi životními nástrahami, aniž by tím zároveň oslabovalo své tělo i svého ducha a činilo generaci od generace svůj rod změkčilejším, choulostivějším a tím tudíž také zkaženějším a zvrácenějším. Takový živočich nepatří na žádný vrchol ničeho, leda na vrchol hnusu z rozpadajícího se shnilého smyslu své existence. Jaký má člověk vlastně ještě dnes smysl? Jeho čas skončil. Jeho existence na této planetě, v potu tváře vydřená a za nesmírných obětí, znamená jen lopotu a ničení přírodních zdrojů.


Existence je stálé utrpení, dílem ubohé, dílem hrozné. Totéž však nazíráno jedině a čistě jako představa nebo opakováno uměním, zbaveno trýzně, poskytuje významnou podívanou.


Tělesná existence je často spojena se zakoušením nemocí, se stárnutím a posléze se smrtí, a proto znamená vystavovat se stálému utrpení a strachu.
(Úvodem k Dhammapadam)


I bůh náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám - má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence. Pozitivní odpověď je velmi problematická.


Boží existenci by byl pravděpodobně ochoten uznat jedině tehdy, kdyby mu Boha přinesli mrtvého, vycpaného, nebo aspoň jeho kožku. Boha-Stvořitele nemůžeme dost dobře ani vyvrátit ani potvrdit. Je to tím, že existence něčeho nebo někoho takového je prostě nemožná. Bůh neexistuje nikoli proto, poněvadž ho nikdo neviděl, nebo protože není dokázán. Ne, Bůh neexistuje jedině proto, že není možné, aby byl nějaký!


Existence Stvořitele je odporná absurdita, ve kterou nevěří už ani děti.


Křesťanství ospravedlňuje bezectnou, zbytečnou a žalostnou existenci člověka na zemi zázračnou láskou Boha, který nestvořil - jak se mylně domnívali krásní Řekové - člověka pro radostné, sebevědomé bytí na zemi, nýbrž uzavřel ho zde do hnusného vězení, aby mu odměnou za opovržení k sobě samému, jež zde nasál, připravil po smrti nekonečný stav nejpříjemnější a nejnečinnější blaženosti.
(Wagner: Umění a revoluce)


Nevědomost je nutná podmínka, nepravím štěstí, nýbrž samé existence.


Základní skutečností lidské existence není tragédie, nýbrž nuda. Není to ani tak válka, jako nekonečné stání ve frontě. Neprojevuje se nesnesitelnou bolestí, nýbrž ztrátou smyslu života.


Hnus existence se přiostřuje a splín zdrcuje; setby kalů, jež má každý v duši, vzkličují; potřeby špinavých chlastů zmítají přísnými lidmi a v mozku vážených osob se rodí touhy zločinců.


Existence je eo ipso provinění, protože je proti původnímu klidu neklidem, proti nehybnému pohybem, proti ne ano, proti dokonalému minusu plus. Plus je svou podstatou agrese, explor, zvnitřku navenek, tudíž neklidné, tázavé, chybující, přitom nutně nedostatečné samo sebou i před samým sebou. Paradoxně touží po sebezničení jakožto jediné možnosti, jak nabýt původního klidu, jak splynout. Touží po zrušení sebe sama - je to jediná cesta, jak se vrátit do ticha. Existence nemůže netoužit po neexistenci, naopak neexistence nemůže toužiti po existenci, neboť její emergentou nastávají nekonečné obtíže. Existence rovná se agresivní průnik nedokonalé, insuficientní něcoty do bazální dokonalosti-nicoty. Existence je rušivý, proto provinilý element, svévolně zasunutý do němé, dokonale zkázněné, nečinné, nedějící se dokonalosti.


Nás všechny totiž žene vykotlané slovo, ovšem ne slovo vládcovo, nýbrž slovo stroje. Ne jeho hrozivost, jeho existence ochromuje rozhodování.


PROČ PLODÍME?
Důvody udávané: Nechci mým dětem (které ještě neexistují) odepřít radost z existence.
Navrhované alternativy: Podporujte raději existenci radosti, než imaginární radost u vzdálených existencí.


Neprojevil by člověk více soucitu s nastávající generací, když by na ni nenakládal břemeno existence?


Sled utrpení z tak zjevně nepodařeného druhu existence, který se nazývá život, přiměje nakonec všechny vyšší tvory k tomu, že se ponenáhlu vzdají svého práva na pokračování rodu.


Existenci lidstva na této planetě odmítám.


Lidstvo už má stejně nejlepší časy za sebou. Nyní a potom mu zbude již jen bídná existence v znečištěném prostředí, v nesnesitelné lidské tlačenici, bez kouska živé divoké přírody, bez politické svobody, bez svobody pohybu, s čím dál dražšími a nedostupnějšími životními potřebami, až nakonec život omrzí i ty největší a nejposlednější hlupáky mezi lidáky a tím lidstvo skončí tak jako tak, jen - místo s čistým štítem - v bolestech a nedůstojně.


I poslední zlověk na povrchu Země bude ještě v hodince svého chcípání stále pevně věřit, že jeho ničemná existence nekončí. Ale ona přece skončí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm