Právem se o nás píší tragédie

4. dubna 2017 v 20:03 | Misantrop

Jsme svědky pravého zrození tragédie z ducha lidské Rakoviny.


Moderní účastník světové všelidské tragédie má pocit, že řád se hroutí, spravedlnost neexistuje a vše vyšší v člověku stává se nejnižším v celé přírodě. Nepřejeme si už očištění při pohledu na zápasy člověka; přejeme si jen jeho smrt. Dnes už klademe mezi slova "očištění" a "smrt člověka" rovnítko. Zoufale vyhlížíme příchod nějakého opravdu geniálního dramatika, jenž by nám ukázal konečně novou, vskutku očišťující tragédii celého lidstva na této zemi. Teprve jeho dílo by bylo skutečným tragickým básnictvím.


Jsou výšiny duše, při pohledu z nichž dokonce i tragédie přestává působit tragicky.


Teprve pak je člověk přemožen, když i poražený a mrtvý ožije znovu v tragédii lidského žití a padne pak a zemře pod náporem slova vznešeného ještě jednou - a naposled!


Základní skutečností lidské existence není tragédie, nýbrž nuda.


Pohled na krvavou zvířecí oběť nebo na zvířecí tragédii vůbec, ať v běžném surovém životě, anebo kupříkladu coby jinotajně ztvárněno v umění, nikoho ani neočistí, ani nespasí. Neboť zvíře se vůči nám ničím neprovinilo, tak jako se denně vůči nám proviňují lidé, nemůže být tedy ani řeči o nějakém očistném zadostiučinění z tragédie zvířete. Rovněž to nemůže být zdrojem jakéhokoli citu, neboť se zvířaty - až na pár výjimek - nesoucítí z lidí nikdo. Obávám se, že tu nejde o nic jiného než o obyčejnou lidskou bezradnost, která si hledá zástupný symbol. Mnozí by tak rádi potěšili oko své lidským utrpením a vykoupali svůj žal v lidské krvi, avšak nemohou, sami jsouce pouze lidmi, a tak jsou bezradní. Z této bezútěšné bezradnosti se pak rodí zvířecí tragédie namísto lidských. Očištěn nebude nikdo, spaseni nebudou žádní. K čemu to tedy je? Svět notně zestárl. A člověk zestárl na něm nejvíc. Jako senilní stařec nad hrobem se lidstvo křečovitě drží svých chatrných vzpomínek na mládí. Nakonec bude svět očištěn od člověka a spasen jeho tragédií, ne naopak, jak si to představuje on.


Zvířecí bohové lidstvo neopustili - lidstvo je vyhnalo a samo si zpupně keclo prdelí na trůn! To je ta tragédie!


Jeden každý z vás hraje nějakou tragédii.


Dojde-li k náhodnému zabití, není to hned "tragédie", jak mluví jedna z nejrozšířenějších novinářských floskulí, ale pouze obyčejná nehoda; pro někoho jiného to je ovšem radostná událost, zatímco oznámení o nově narozených občáncích může být pro mne naopak zdrcujícím neštěstím a tragédem se může stát naopak novorozeně, zatímco skutečnými heroji a bojary mohou být "tragicky zesnulí" sebevrazi.


Protože se řídí svým každým zdáním, způsobí a vytrpí takové strasti! A která tragédie mívá jiný původ než právě ten?


Nejhorší je, že lidé každé zlepšení svého života dobývají jako dřív krví, revolucí, anarchií a přitom za základ svého života považují humánnost a lásku k bližnímu... Vychází z toho hloupá tragédie.
(Arcybašev: Sanin)


Tragédie lidstva spočívá v tom, že nedokáže být samo, avšak svou nesnášenlivou, panovačnou povahou a svým nabubřelým, násilnickým chováním k ostatní přírodě zapřičiňuje, že samo je. Tohle je tragédie lidské jsoucnosti.


Tragédie je to, že nedovedou být sami.


Časem jsem si zvykl cítit se jako vetřelec, kamkoli přijdu; není to žádná tragédie. Vypěstujete si od lidí zvláštní odstup, který se vám už nikdy nepodaří úplně zrušit, ať se děje, co se děje. Jak jste jednou byli venku, tak už tam částečně vždycky zůstanete. A to je dobře.


Zmoudři a hledej tragédii a komedii tam, kde se hrají lépe!


Pro vás, kteří milujete a jste milováni, nemohou než vyrůstati největší životní tragédie z toho působení času, jemuž nelze uniknouti.


O tom, co se přihodilo, se v té době kromě všech ostatních dozvěděl také přítel Olgy Hepnarové Miroslav D.
"Domýšlel jsem si s bolestí v srdci celou tragédii. Člověk, který je šťastný, i kdyby neměl třeba auto a jiný osobní majetek, by toto nikdy neudělal. Olga strašně chtěla žít tiše jako myška, ale neomaleností světa učinila pravý opak. Když si nemohla splnit touhu žít, zvolila touhu zabít. Zešílela..."


Nepožaduji nutně od života, aby probíhal hladce a úhledně, a aby třebas i neskončil tragédií. Osudy velkých hrdinů se často podobají antické tragédii; hrdina však bojuje se zlou sudbou, bojuje proti všem.


Bylo by dobré, kdyby naše životy byly třeba i božskou tragédií než touto triviální komedií nebo fraškou.


Zatím si komedie bytí ještě "neuvědomila" sebe samu, zatím je stále ještě doba tragédie.


Naše obliba tragédie nespočívá v pocitu krásy, ale v pocitu vznešenosti; ano, je nejvyšším stupněm tohoto pocitu. V tragédii se nám totiž předvádí hrůzná stránka života, bída lidství, panství náhody a omylu, pád spravedlivých, triumf zlých: tedy naší vůli přímo odporující povaha světa. Při tomto pohledu se cítíme být vyzýváni odvrátit svou vůli od života, už jej nechtít a nemilovat. V okamžiku tragické katastrofy v nás zřetelněji než jindy vystoupí přesvědčení, že život je těžký sen, z něhož se máme probudit.
Jsem zcela také názoru, že tragédie novověká stojí výše než starověká. Téměř všechny starověké tragédie ukazují lidské pokolení pod strašným panstvím náhody a omylu, ale tím nepodněcují ke spásné rezignaci. To všechno proto, že staří ještě nedospěli k vrcholu a cíli tragédie, ba k cíli náhledu na život.


V tomto rozdílu tkví odlišnost tragédie od komedie: tato chce totiž předvádět lidi horší, kdežto prvá lepší.
(Aristotelés: Poetika)


"Myslíte snad, že veselohra dá méně práce než tragédie? To je omyl; rozesmát lidi není o nic snazší než je rozplakat. Zpracovat látku z všedního života je zrovna takové umění jako zvládnout bůhvíjaký hrdinský námět!
I má nejslabší komedie stojí ještě vždycky hodně výš než vaše tragédie a pamatujte si, že je snadnější chlubit se a naparovat vznešenými city než vytvářet jemné žertovné situace!"
"Pobavil jsem se," smál se don Kleofáš. "To si autoři tragédií skutečně myslí, že jsou víc než skladatelé komedií?"
"Zajisté," přisvědčil Asmodej. "Vynášejí se nad komiky asi tak, jako jsou tragičtí hrdinové povýšeni nad sluhy z veseloher."
"A na čem si tak zakládají?" ptal se student. "Je skutečně obtížnější napsat tragédii než komedii?"
"Vaše otázka," odpověděl ďábel, "byla už mnohokrát řešena a vlastně se o ní ještě stále diskutuje. Já si myslím, aniž bych chtěl někoho snižovat, že napsat komedii není o nic snazší než složit tragédii. Kdyby bylo těžší psát tragédie, musil by každý autor tragédií umět napsat lepší komedii než ten nejlepší autor komedií, a to se nestává. Komedie i tragédie vyžadují stejné míry nadání, jenže rozličného druhu."


Komedie nejsou často vůbec vtipné, tragédie končívají "povinným" happyendem. Snad jenom při všelidské tragédii je ten pravý čas se s chutí lidstvu vysmát do očí. To je teprv ten správný misantropický humor!


Co stojíš tak zamlkle, co tě děsí?
Ta tragédie? Tak ji považuj
za komedii a hned pobavíš se.


Zásada básníka Ióna byla, že ke ctnosti - zrovna jako k tragédii - patří také kus čehosi satyrského.


Tragédie budou svátky lidstva.


Konec bude asi stylový - jako v každé dobré tragédii.


Dohrává se tragédie lidského rodu. Ať nás nemate jeho horečná podnikavost a technický blahobyt; to je jen hektická červeň na tváři organismu už poznamenaného smrtí. Nikdy lidstvo neprocházelo tak vysokou životní konjunkturou jako dnes; ale najděte mi jednoho člověka, který by byl šťasten; ukažte mi třídu, která by byla spokojena, nebo národ, který by se necítil ohrožen ve svém bytí. Uprostřed všech darů civilizace, v krésovském bohatství duchovních i hmotných statků se nás všech víc a víc zmocňuje neodbytný pocit nejistoty, tísně a nepohodlí. Typické příznaky konce. Morální agónie.


Winstona ohromilo pomyšlení, že smrt jeho matky před téměř třiceti lety byla tragická a truchlivá způsobem, který teď už nebyl možný. Uvědomoval si, že tragédie patří do starých časů, do časů, kdy ještě existovalo soukromí, láska a přátelství a členové rodiny stáli při sobě, aniž k tomu museli mít praktický důvod.


Tragédie lidské jsoucnosti je dovršena. Člověk je mrtev. Smrtelnou nenávistí Misantropovou zemřel člověk. A nikdo nad ním nezanaříkal, slzu neuronil, nikdo nezalitoval smrti člověka. Tragédie člověka očistila svět, jím zašpiněný. Tragédie člověka jej zahubila, ale nás očistila. Tragický osud člověka dovolil Zemi konečně volně dýchat. Sehráli snad lidé svůj tragický výstup jen pro naši katarzi? Ne, my jen po očku hlídali času běh a těšili se, kdy už bude konec tomu trapnému kusu jménem "Tragédie lidské jsoucnosti".


Právem se o nás píší tragédie:
jen souložit a rodit - to jsme my!
(Aristofanés: Lýsistraté)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm