Z jediné jiskry vyskočí požár

29. dubna 2017 v 19:48 | Misantrop

Z nevelké sluneční výhně
povětří protkne žár a plamenné teplo
proto, že vzduch je vhodnou a poddajnou látkou,
která může už od drobných paprsků chytit -
jak se to se slámou někdy a s obilím stává
a z jediné jiskry je široko zachvátí požár.


Vyskočí jiskra, když o křemen křísne železo.
Nevadí nic, že je studené:
stejně se seběhnou prvky a blesk z nich vyšlehne horký.


Vykřesaná jiskra z kamene je čas
Ať se po libosti zem i nebe mění
Šťasten pozoruji horských štítů sráz


Apollón zjevil se užaslým zrakům jako nádherná zářící hvězda. Kolem něho sršela záplava jisker a k nebi stoupala oslnivá záře. Vstoupil do své svatyně a roznítil v ní plamen. Lesk vycházející z Foiba naplnil ženy i muže strachem.


Všechny pušky jsou namířeny na nás, zatímco naše chudá výzbroj nenachází nic, nač zacílit, než na Strašidlo schopné udusit každou jiskru v ektoplazmě informace.


Nadávání není - jak by se mohl někdo mylně domnívat - první záblesk rodícího se intelektu, iniciační jiskra, jejímž logickým vyústěním by byl neuhasitelný požár anarchické vzpoury, ale spíš rostoucí a prohlubující se projev celkové degenerace člověka, která se projevuje jeho nevyléčitelným kverulantstvím, hypochondrií, hypersenzitivitou a nekonstruktivní kritikou.


Drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky...
(Čechov: Tři sestry)


Všichni padli na Kosovu. Jug-Bogdan zahynul na počátku, zahynulo osm Jugovičů, bratr bratra nechtěl opustit, dokud jiskra života v nich byla.


Zesláblým dechem dýchli do jisker,
až slabý plamen k žití vzbudili,
plamínek pro smích.
(Byron: Tma)


VĚDEC
Nač ten posměch? Což nevidíte,
že stačí jiskra, aby vznikl život?
ADAM
Jenže kde vezmeš právě tuto jiskru?


Jiskra přeskočí jen tam, kde pochopím bezmoc, ale ač chápu, nesmířím se. Výsledek: totální kverulace vedoucí k sebespálení. Jen toto je naděje.


Všelikou vládu světa a všecku neskonalost jeho - pokud jsou zaklety v jiskře bytosti lidské - objal jsem myšlenkou a udeřil jako hromem v tisíce lidských pout.


Má vůle oheň je pradávný, tělo plno jisker z hvězd,
hvězdný prach v sobě nosím, jenž mou částí jest.


Člověk je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště.
(London: Démon alkohol)


Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.


Jak by to bylo asi krásné, kdybychom ze zvířat čerpali pouze nehmotné bohatství, jež dovede tak záhadným způsobem přeskočit jako elektrická jiskra z pouhého pohledu, z pouhého dotyku, z pouhého souznění duší. Jak bychom byli bohatí!


Žádný živočich nezávisí od svého druha. Ale člověk, jemuž se dostalo božské jiskry, zvané rozum, co z toho má? Že je otrokem téměř celého světa.


Zaplá k němu květin cit,
dráhu, jíž by volně lít
veleba mu boží dala;
jiskra větší ve mně vzplála,
menší volnost mám já mít?


Bude v pánech aspoň jiskra citu a tolik se snad ustrnou. - Ale neustrnuli.


Prométheus si nepozorovaně nahrnul do hole řeřavé uhlíky a živé jiskry, zárodky nového ohně, a rychle odešel. Odebral se zas na svou vysokou horu, otevřel na jednom konci svou dutou hůl a vysypal odtamtud její vzácný obsah. Tisíce jiskérek se rozletělo vzduchem jako roj včel, rozežhavily se a nesly se na zem v podobě malých plaménků. Prométheovi lidé je s jásotem sbírali a odnášeli do krbu. Moře světel ozářilo ten večer celý svět a lidstvo bylo zachráněno. Už se nemuselo bát ošklivé, smutné temnoty, v níž by nezrálo ovoce vzdělanosti. Svět se hnul kupředu.


Ten duch, ta duše, jiskra Prométhea,
ten blesk bytosti mé tak jasný jest,
vše proniká, v dál působí jak váš,
vám neustoupí, třeba sevřen v prach.
(Byron: Manfred)


Člověk je zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.


Co je člověk, než v něm krása vykřeše jiskru volné záliby a klidná forma zmírní divoký život?


Věda a duch jsou pochybného rodu?
Je snad mlhavého původu ta jiskra,
jež z výšin nebe na čelo mi slétla?
Je ještě něco ušlechtilejšího?


Dávej čestné to jméno jen tomu, kdo nadán a kdo má
jiskru božského ducha a schopnost vznešené mluvy.


Myšlenky mé věj v širou světa pláň
co zvadlé listí k zrodu nových jar!
A veršem mým jak zaklinadlem hnán
rozptyl jak jiskry, které vznítil žár,
má slova mezi lidstvo dál a výš!
Polnicí rtů mých zvěstuj příští tvar
zemi, jež sní! Když padá zimy tíž,
což není, větře, jaro blízko již?
(Shelley: Óda na západní vítr)


S rozkoší pozorovala, jak se voda stříbrem po ní slívá a jiskřičkami hraje po hebkém jejím povrchu. Vody za ní zavzdychaly v tichém sípění praskajících pěn a krůpěje jak perly sypaly se z ní, svítíce v travinách jak jiskry urosených hvězd.


Časem z bílé astry chvějící se na ňadrech vyvolených vyrůstá přelud rájů, kde zpívají andělé… Ale to není nic stálého. To jsou jen přeludy neurčitých tužeb, pouhé jiskry a mizivé záblesky… Na taký moment jeden nadchází hned celý oceán plochosti, ničící, hubící svojí všedností. Ubývá z vířící životem číše stále víc a více jisker a šumu, život sám sebou snižuje svůj mladistvý let, až konečně okřídlené duše orlí nebo sokolí přemění nepozorovatelně v ptáky docela jiné… hnízdící na nížinách, kde vyhrabávají z prachu chléb vezdejší tak klidně, jako kdyby nikdy bylo za nimi nebývalo vzletné mladosti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm