Sám si broukám svoje verše

6. května 2017 v 21:23 | Misantrop

Na stole stály stohy braku. Byly to literární hody - z odpadků. Bezcenné verše tak vulgární a hloupé, že číst je znamenalo stydět se za celý lidský rod.


Vzpomínám si ještě na báseň, která je jistě někde mezi mými papíry, v níž se o mou ctěnou osobu velmi zuřivě přou a rvou musa tragického básnictví s jinou ženskou postavou, v níž jsem zosobnil obchod. Námět je obyčejný a nevzpomínám si, zda verše jsou lepší; ale ukáži vám to, abyste poznali sílu strachu, hnusu, lásky a vášně, která v nich panuje.


Půjčil jsem pro mámu Moje nejmilejší verše, knížku básní vybraných a okomentovaných hercem Radovanem Lukavským.

Ty Lukavského nejmilejší verše se mi zatím moc nelíbí. Jsou to všechno takové ty básničky, které nikoho neurazí, avšak také ničím nevynikají a znalce tudíž nepotěší. Docela dobrý a zvláštní je třeba Válmíkího indický epos Rámájanam, Máchův Máj nebo Vergiliova Aeneida, ale to je zatím vše. Co je však na této sbírce básní hrozného je od samého počátku průvodní slovo hercovo. To jsou plky! To jsou humanistické žvásty! To jsou politicky konjunkturalistické, pseudonábožné, křesťanství vyzvedající, semimarxistické člověčismy! Jednu z básní jsem po pár řádcích úplně vynechal, protože to se nedalo, jak byla špatná a mně protivná! Autorem je jakýsi malý, bezvýznamný barokní veršotepec jménem Bedřich Bridel (neznám), a ta jeho ubohá plytká veršovánka beze smyslu se jmenuje blbě Co Bůh? Člověk? Už ten název by měl misantropovi leccos napovědět. Lukavský tuto nemožnou slátaninu navíc blbě přirovnává k Máchovu Máji, což už je úplně vrchol nejapnosti a nepochopení!

Nejmilejší verše nedávno zemřelého herce Radovana Lukavského jsem dočetl, leč nepřečetl celé. Některé jsem jen tak v rychlosti přelétl očima, zdali přece jen... - nicméně shledal jsem mnohé z nich pouhými neužitečnými požírači času; například čtyři rovné strany věnované jen takzvanému "kouzlu" vánoc! No, to bych musel být padlý na hlavu jako jistý pan "někdo"! Vynechával jsem také básně, kde se vyskytovalo příliš Bohů, lásky a modliteb, nebo verše takzvaně "humorné", dětské, případně politicky zabarvené.


Dávno žiji na Chan-šanu, kolik jesení už
Sám si broukám svoje verše, nevím, co je žal
Vrátka býlím zarostlá skryt v tichu neotvírám
Pramen prýští, sladká voda sama věčně plyne dál
(Chan Šan: Harmonie)


Chan Šan své verše štědře a zcela bezstarostně rozséval po skalách své Studené hory (čínsky: Chan-šan), aby tak dal zřejmě s celou svou bizarní spontánností najevo, kam jeho verše patří.


Byron si utvořil svá vlastní pohrdlivá pojmenování, například slovo "verše" psal jako vr'ses.


A verše mě ostatně nudily, protože prodlužovaly věty a kazily tím jasnost. Nenáviděl jsem slovo místo kůň. Říkal jsem tomu pokrytectví.


Sám své verše nevydáváš
mé však tupíš hrubě
Buď nám ukaž, co ty umíš
či dej pokoj hubě


Ó chraň mne proti duchům natvrdlým,
ať s rejpaly se pořád nehrdlím,
jestliže přece jenom lehký šprým
zazvučí s pousmáním dílem mým
tam, kde má slovo znít, jež vážnost budí.
Já nechtěl jsem psát verše, které nudí.


S hlavou k nebi když bloudí ten blázen a chrlí své verše,
do studny spadne-li přitom neb do jámy, tak jako ptáčník,
zabraný v chytání kosů, ať do dálky křičel by: "Pomoc,
občané!", sotva se najde, kdo chtěl by ho vytáhnout.


Rozhořčení samo plodí verše.


Že Menandrových komedií je po světě tak málo, má na svědomí hlavně fanatismus byzantských mnichů, kteří ničili jejich verše na hranicích.
(Vladimír Šrámek)


A zvonivé verše latinských básní uchvátily ho a způsobily svým myšlenkovým obsahem, že byl samé: "Ráčil jste si přáti?" "Račte dovolit, uctivě prosím."


Zvučné verše plné anatomických termínů oslavovaly ženu jako zosobnění mužské neschopnosti bavit se sám.


Ať prominou mi ctnostné paní,
těm nepatří mé veršování,
těm zlého nic já nevytýkám,
však ty to snesou, jimž to říkám,
ty, na něž verše mé se hodí
a jsou už s blázny v jedné lodi.


Přesně to jste vy. Všechno a nic. Roj plev.
Jste míň než verše mé, však číhá ve vás lev.


Kdo zlý je, kdo je licoměrný,
k tomu měj nenávist!
Splatí ti stejně nízkou berní
za výsměch tvůj, buď jist!
(Shelley: Verše kritikovi)


André Marie Chénier (1762-1794), francouzský básník, oběť Francouzské revoluce, gilotinován za "zločin proti státu" za své "jedovaté verše".


Miloval tyto verše, jako miloval díla tohoto básníka, jenž ve století všeobecného hlasovacího práva a v době ziskuchtivosti žil stranou literatury, chráněn před okolní hloupostí svým opovržením, libuje si, dalek světa, v překvapeních intelektu, ve vizích svého mozku, rafinuje myšlenky, již nádherné, roubuje jim byzantské jemnosti, udržuje je v dedukcích, lehce naznačených, jež sotva spojovala nepostřehnutelná nit.


Epikurejec Omar Khayyam doporučoval číst verše venku pod větvemi.
(Manguel: Dějiny čtení)


Často se mi stane, že mně mysl vyrobí celou pasáž poezie, anebo naopak jen jeden dva verše, které by byly dobrým startem pro báseň; ona pasáž by byla dobrým startem pro skladbu. Slova se řadí, slyším je v mozku; stane se tak, když jdu anebo když jsem doma a sedím za stolem; někdy, ale zřídka, v usínání. Tyto verše se mně zdají k nezahození, ale k činu nedojde; prostě je nenapíšu. Snad bych ještě podotkl, že tyto nenapsané "výrobky mozku" jsou právě tím nejlepším. Ale nedojde k ničemu. A dojde-li, už to nebude to pravé.


Teď abys poznal, že duch i prchavá duše
zároveň s živoucím tělem se rodí a zmírá,
osnuji dál tvého života důstojné verše.


Zastavuji se ještě jednou u vývěsky s úmrtními oznámeními. To čtyřverší od Zeyera se mi včera líbilo. Snažil jsem se je zapamatovat. Zní přibližně takto:

Také já půjdu tam,
kam všechna pokolení odešla,
a lesy dál budou v slunci snít
a vody dřímat v lesku bílých hvězd.

Pěkné, že? Asi si od toho Zeyera nějakou jeho básnickou sbírku vypůjčím. Tyto jeho krásné verše přitom zdobí parte zesnulé stařeny s neméně krásným germánským jménem: Edeltruda. Druhé čtyřverší na dalším oznámení je také docela pěkné, posuďte sami:

V životě se loučíme mnohokrát,
však s maminkou jen jednou;
i kdybychom si oči vyplakali,
její se už neohlédnou.

U tohoto epitafu však není uveden autor. Škoda. Radši jdu, začínám tím svým polohlasným přeříkáváním a recitováním veršů, které si chci uložit do paměti, budit pozornost davu; zvláště penzionovaný ředitel školy se na mne nějak divně dívá, jako by nevěřil svým vlastním očím, co se to ze mne stalo za funebráka.


A tadyhle pod tím náhrobkem zas leží člověk, který už od plenek nenáviděl verše a epigramy… A jako naschvál je celý jeho pomník samý verš…
(Čechov: Na hřbitově)


Na hrobě byl nápis:

"Rozbiv trudnou duši i s životem, spočívám tady.
Jméno mé nezvíte nikdy, a zhyňte, vy bídáci, bídně!"

Tyto verše prý složil ještě za svého života, kdežto ten epigram, který o něm koluje, pochází od básníka Kallimacha:

"Tímón, nepřítel lidí, zde přebývá. Rychle jdi dále,
zlořeč, jak chceš, a klej, jenom jdi ode mne pryč!"


Jak patrno, byl Ríša i lidem na obtíž. Srdcem nepřilnul k ničemu. Ještě tak nejraději by byl verše čet a je dělal.


Vietnamský básník Ndien Khak Hien napsal tyto překrásné verše, jež by si měli lidé vštípit a denně si je opakovat:

V našem budoucím životě
už nebudeme lidskými bytostmi,
jen divokými husami letícími po obloze,
nad sněhem oslepujícími stráněmi,
nad moři a řekami, nad skalisky a mraky.
Z dálky se budeme dívat na červený prach světa,
jako kdybychom nikdy nepadli.

Ano: být divokými husami, jako kdybychom nikdy nepadli! No, není to krásné? Možná až příliš krásné na to, aby to bylo pravda. Ach, jak závidím zvířatům! Co jsem komu udělal, že mě osud uzavřel v lidském těle, ale duši mi ponechal zvířecí! "...jako kdybychom nikdy nepadli." Ano, ano. "Nikdy nepadli" - to je přesně ono! Jenomže my padli! To je to nejhorší! A mne strhli s sebou! Tak tak se sice horko těžko zase pozvedám, ale oni mě stejně táhnou zpátky do toho hnoje, v němž se tak rádi rochní, jako kdybych jim patřil, nebo jako kdybych s nimi měl - a chtěl! - mít něco společného. To mě raději sestřelí z mých výšin, než aby mě nechali svobodně poletovat jim nad hlavami. Taková je to verbež!


Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

"Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje."

Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným - něčím nesnesitelným. "...vždycky čeká věčná smrt na člověka..." Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost.
(London: Martin Eden)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm