ŽÁBY v literatuře a filosofii

12. května 2017 v 20:41 | Misantrop

Mauglí skočil do tůně. Plaval kolem dokola, jako jeho jmenovec žabák se v pruzích měsíční záře potápěl a zas vynořoval.


Žáby tomu jen nervózně přihlížely, hlídajíce svá rosolovitá klubka s nakladenými vajíčky.


Voda je jako polévka plná pulců, kousek ode mne sedí na kameni žába a spokojeně si kváká. Pohoda.


Trávím tu dobu pozorováním oblaků na nebi nebo bílé příze divoké mrkve na trávě. Je to jistě lepší než kuchat živé žáby.


Lidé jsou, bratříčku, lidé a jejich řeč nestojí za víc než žabí kuňkání.


Ceny nejprodávanějších disků jsou nesmyslně předražené, a tudíž by se dala hudba na kompaktních discích pořídit mnohem levněji, kdyby na tomto čistém prameni nedřepěly "žáby-hyeny" hudebního "průmyslu".


Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti.


V tůňce žijí dvě roztomilé žabičky. Konsternovaně po mně koukaly, jestli nemám snad v úmyslu je sežrat, ale kdepak Já a žabí stehýnka; nepozřel bych nic, co bylo kdysi živé a co muselo kvůli mně zahynout bídnou smrtí.


Baghíra: "Pojídám želvy - chytám žáby. Kdyby mi tak šlo k duhu chroustání větviček!"
"To je taky naše vroucí přání," mekl koloušek.


Blíže Budějovic viděl jsem kdysi dítě na letním bytě. Vybíralo hnízda ptáků, šlapalo po mravencích a slabou ručkou vráželo kapesní nožík do břicha ubohým žabám. Rodiče jeho se chlubili, že má jejich Karlíček smysl pro přírodu. "Celý den je v boží přírodě, sbírá brouky, chytá žáby..."


Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti žáby a provádějí s nimi odporné kousky (vzít žábu na paškál).


Nechci ani mluviti o anatomických pokusech se žabami; to budí jistě v každém myslícím člověku odpor.


Když jsem studoval, musel jsem jednou ukřižovat žábu a zaživa ji rozřezat žiletkou, abych pozoroval, jak jí tluče srdce. Tento pokus, ostatně naprosto zbytečný, mě poznamenal na celý život a ještě dnes si ho nemohu odpustit. Vřele souhlasím s jedním ze svých synovců, velkým americkým neurologem na cestě za Nobelovou cenou, který zanechal výzkumu kvůli vivisekci. V některých případech je třeba poslat vědu k šípku.


Náhle jsem nejdřív zaslechl a pak i uviděl jakýsi šelest a pohyb pod podlahou stanu. V dolíku v hromádce listí jsem zpozoroval - žábu! Je tu uvelebená, zakrytá listím, zřejmě to byl její zimní úkryt, dokonale zamaskovaná. Doufám, že jsem jí neublížil. Přece jen to asi není jen tak, že jsem na ní vlastně celou tu dobu ležel. Je nějaká přepadlá. Vyhrabal jsem ji z listí a vzal ji, nehybnou a apatickou, do ruky. Nebrání se tomu, ani neutíká. Je příjemná na omak, jemná a hebká jako něco, co je stvořeno k lásce. Vůbec není slizká nebo odporná, jak o ní lžou lidé. Ale copak lidé, ta verbež; ti přece lžou o všem a pořád. Musím tu milou žabičku přenést někam jinam, blíž k jejímu živlu, někam do vlhka. Zanesu ji ke strouze na okraji lesa; tam jí bude dobře. Vtom v mé otevřené dlani celá ožila, když jsem ji nesl. Hurá, hýbat se může, pohybuje klouby, natahuje nožky. Snad je tedy zdravá. Položil jsem ji na okraj strouhy. Znovu se však nehýbá, jako kdyby stále ještě spala zimním spánkem, červené oči má však otevřené. Je mi jí líto a jen doufám, že není proč ji litovat. Nechtěl bych být původcem dalšího zvířecího utrpení, jako by nestačilo to, jež jim tak krutě a dokonce naschvál způsobují lidé, ta verbež odporná, kterou nemá nikdo rád. Doufám, že se ta žabka do večera, až budu odsud odcházet, probere z letargie a začne skotačit jako ty dvě v potoční tůňce. Večer, když jsem odcházel, žabka už na onom místě na okraji lesní strouhy nebyla. Jsem tomu rád. Byla jen zřejmě v šoku a když konečně osaměla, šla a začala žít.


Vlastně žiji, opravdu naplno žiji, jen půlku roku, to jest v létě. Utěšuji se jen tím, že nejsem sám; že takto napůl žije třeba i sestra žabka, takže to není až tak zlé.


Představte si dlouhý stůl. Na stole leží obrovský dlouhý nůž - mačeta. Vedle něj leží hlávka salátu a žába. Pokusná osoba dostane do ruky mačetu a má rozseknout jediným mávnutím jeden z vystavených objektů na dvě půlky. Každý, kdo nerozsekne salát, propadl, je proklet!
(Konrad Lorenz)


V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká vývozní firma žabích stehýnek, náležející jistému Legranovi. Tam přicházejí do obchodních místností lidé, kteří se zájmem dívají se na úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů. V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele tohoto hnusného obchodu, François Legran, který od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně svými zhovadilostmi v Africe jako seržant belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.


Dál následují masakry žab. Je to strašné. Kdyby zařvalo na silnicích každým rokem tolik lidáků, bylo by to jen dobře a nikomu by jich líto nebylo; jenomže kvůli tolika zmarněným lidským životům, ostatně naprosto bezvýznamným, by zrušili dopravu a zakázali automobilový provoz. Kvůli lidákům by to udělali, kvůli zvířatům to nikdo neudělá.


Žene se rychle odkudsi nikam, tam zjistí, že neví co tam, a jede zase zpátky. Cestou rozmašíruje na silnici několik žab - a nač to všechno bylo? Na nic.


Co ještě zbývá ze života, když není slyšet kvákání žab v noci u rybníka? Jsem rudý muž a nerozumím tomu.


Pomátli jste se a jdete po nepravé cestě. Lež pokládáte za pravdu a hnus za krásu. Divili byste se, kdyby z nějakého důvodu na jabloních a pomerančovnících místo jablek a pomerančů vyrostly žáby; zrovna tak se divím já vám, kteří jste vyměnili nebe za zemi. Nechci vám rozumět!
(Čechov: Sázka)


Od žab učil se člověk plovat -!
Co dobré máme, máme - z "hovad" -!
(Procházka: Učitelé lidstva)


Libuše řekla: "Ó ubohý, hloupý a nerozumný lide tohoto šlechetného jazyka slovanského! Hleďte, aby se vám nestalo totéž co kdysi žábám, které si čápa zvolily za vládce."


Létó už nedovedla potlačit hněv. Už ty zlovolné venkovany neprosila. Pohlédla na ně s pohrdáním a vzkřikla: "Když se nemůžete té vody nabažit, budete žít tady v tom rybníce na věčné časy!"
Přání bohyně se ihned vyplnilo. Nepřejícní sedláci se rázem proměnili v nové tvory. Nafouklo se jim hrdlo, dostali ošklivé, prodloužené hlavy, krk se jim bezmála ztratil, hřbet se zazelenal a většina těla se proměnila v bílé břicho. Jen skřehotavý hlas jim zůstal.
Naskákali do rybníka a žijí tam podnes. Ponořují se celými těly pod hladinu, jindy zas plovají jen na povrchu a vystrkují své ošklivé hlavy, vylézají na břeh a opět se dlouhými skoky noří do chladné vody. A těm svým hanebným jazykům ani pak nedali pokoj. Večer co večer se ozývá z rákosí a sítí jejich zlolajné kvákání. Jen to jim zůstalo. Je to spravedlivý trest za jejich nepřejícnost.


Ona si musí odskočit. Po chvilce křičí:
"Jožo, já jsem měla potrat!"
Jožo se jde podívat a vidí, že se v tom něco třepe. Má to nožičky i ručičky...
"Ty huso, vždyť ses vysrala na
žábu!"


Studniční žábě nelze vyprávět o moři, je omezena místem, v němž žije. Omezenému člověku nelze vyprávět o Cestě (Tao), je omezen, čím byl vzdělán.

Čuang-c' a žába
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm