Misantrop: Lešij 1.

27. září 2017 v 19:51 | Misantrop |  Lešij

Úterý, 16. května léta Misantropova 51
Máj - vyženeme nohy v háj. Tímto upraveným lidovým pořekadlem bych zahájil svůj deníček popisující slovanský rok v mém soukromém posvátném háji. Jméno máj sice není původu slovanského, nýbrž latinského, neboť Chorvaté tento měsíc nazývají svibaň (podle rostliny svídy krvavé), Bulhaři treven, Rusové, Bělorusové a Ukrajinci traveň (všichni shodně podle trávy), ale říkánka je to hezká, milá - taková zkrátka slovanská. A když se poví Máj, samozřejmě se nám vybaví vzpomínka na Karla Hynka Máchu. Ale Mácha psal jednak německy, a za druhé by se mu květen jaksi nehodil pro tu jednu slabiku navíc. Mácha měl v oblibě jednoslabičné rýmy.
Svátek dnes k tomu slaví Přemysl, což je pro nás Čechy opět velevýznamné jméno, znamenité již svým pradávným nositelem Přemyslem Oráčem.
Jméno Přemysl se mi vždycky líbilo, a kromě jmen, jako jsou Kazimír Nelida nebo Soběslav Svoboda, která jsem kdysi používal jako svobodného jména, to jest neúředního, tak právě toto staročeské jméno Přemysl, znamenající "ten, který přemýšlí", by se mi právě líbilo i jako úřední, úřady přidělené, tak zvané nevolnické. Kromě jiného bychom s tátou tvořili doplňující se dvojici Přemysl-Otakar, což je jméno opět se úzce vížící k českým dějinám a k českým králům.
Dnes je prostě první významný slovanský den mého pobývání v přírodě - a krásný den, slunečný, teplý, rozkvetlý jako celý měsíc květen! - nejen v těchto všech významových znacích.
Podle jakéhosi výpočtu píší letos všichni Slované rok 7525. Ale víte, ty letopočty, to je věru pochybná věc. Dobře, uznám jim účel ten, že sjednocují lidi určitých okruhů, aby věděli, kde vůbec časově jsou a kdo vůbec společensky jsou, připomínajíce jim prastaré jejich kořeny; ale pro jednotlivce, pro samotáře, pro nelidu, pro zlého lesního ducha Lešije, který se řídí ve vztahu k lidem průpovídkou: "Tam někdo jde, tam Já nejdu," nemají žádné jejich letopočty význam. Pro mne má význam jen můj vlastní letopočet, to jest počet vlastních mých odžitých let, a ještě i ten velmi pramalý a částečný. Proto se budu i nadále přidržovat v označeních roků (pro pořádek) mého obvyklého značení, tedy podle mého skutečného věku, nikoli podle věku někoho nebo něčeho jiného. Je mi jednapadesát let, pro mne je tedy rok 51.
Den je dnes tedy na úvod mého pobytu v lese (v háji - a to posvátném, alespoň pro mne) přímo nádherný a jarý.
Dorazil jsem na místo ovšem ještě za tmy, brzo ráno. Měl jsem ukrutánský hlad, byl jsem unavený dlouhým pochodem s naloženou plnou polní a chtělo se mi příšerně spát.
V lese je tma, hvězdičky na nebi ještě září, ptáci dosud na půl oka spí. Rozprostřel jsem pod sebe lněnou přikrývku, sedl si na ni, oblékl jsem kabát a v šeru jsem se pustil hltavě do jídla. S plným bříškem se potom hlásí ospalost o to důrazněji.
Na stavění přístřešku je stále ještě příliš tma, neviděl bych na práci, ačkoli ptáci již zpívají. Nezbývá než vytáhnout spací pytel, vlézt si do něj a prospat se poprvé v háji pod širými korunami lesních stromů. Jarní lesní půda je vlhká, podložka mokvá tou vlhkostí jako čerstvá krvavá rána pod obvazem, ale nedá se nic dělat. Ach, jaké sladké usínání! Jaké sladké usínání, když dobrodružství začíná!
Zdálo se mi cosi, co připomínalo zoufalé hledání vysněného ráje; vtom procitl jsem nikoliv do ráje, ale do háje. Co víc si přát? Sluníčko již svítí a jeho léčivé paprsky se prodírají tímto rajským hájem ku mým doposud zavřeným očím, ač probuzený jsem.
Vstávám jako polit živou vodou, dávám sušit plátěnou podložku i spací pytel a rozhlížím se po okolí. A hned "za humny" tak říkajíc, už si mne z dálky, skryt za stromy, prohlíží první srnec. Zdravíme se jeho řečí na uvítanou, a je to vždy velice milé uvítání po dlouhé zimě. Lze si jen přát, aby i on měl ze mne právě takovou radost, jako já z něj.
Konečně stavím stan - na témž místě, co v loňském roce. Když je stan dostavěn, kloužu dovnitř, nafukuji lehátko a ještě znovu usínám.
Po probuzení je již slunce vysoko nad obzorem a láká mne k procházce. První mé kroky míří vždy z jara jediným směrem: vzhůru k obzorům, vzhůru ke kopcům, kochat se jarní přírodou a otevřenou krajinou. Kolem se žlutí sluníčka pampelišek, bělají se vonné květy planých višní a divokých šeříků, všude poletují motýli (na příklad bělásek řeřichový - toho jsem už dlouho neviděl!) a na pozadí všeho zelená se měkká travička, lákající ke spočinutí a třebas i k vyválení se, v níž se pasou hojné srnky, ještě neuvyklé zcela být ostražité před lidskými vetřelci.
Konečně vycházím z lesa do otevřené krajiny. Širý, volný, jakoby do nekonečna se táhnoucí rozhled se nabízí dychtivému zraku. To je má vlast! Tyto zvlněné kopce, tyto lesy, tyto louky s dobrotivými kravičkami a ovečkami, toť má vlast! Chtěl bych ji obejmout, přitisknout k sobě jako otec ochranitel a vzít ji pod ochranu! To je můj domov a já jej nikomu nedám bez boje! Jak náhle je vám drahá tato domovina, když jestvují na světě i doma jistí zvrácenci, kteří vás chtějí o vaši zemi připravit a za mrzký peníz dát ji v plen cizáckým tlumům! Jak vás to naučí náhle milovat tuto slovanskou zem! Myslím, že právě ten pocit ohrožení teprv naučí skutečného vlastence tomu pravému vlastenectví. Vždyť od dob druhé světové války nebyl snad český národ a česká země ve větším ohrožení než právě v této převrácené době! Čeština rychle mizí a vytrácí se, jsouc nahrazována tou hroznou angličtinou či hůř: podivnou zmatlaninou a zmotaninou jazyků obou, nesprávnou navíc v obou případech... Nenávidím západní jazyky! Nenávidím Západ! A nemohu poslouchat žádného vlastizrádce, který nemluví, jak mu zobák narostl! Někteří zvrhlíci dokonce prohlašují, že nesnášejí naše roztomilé slovanské zdrobněliny, tedy to, co je na češtině právě to nejlíbeznější! Inu, to je opravdu už zvrhlost. Stydíte se za svou mateřskou řeč? Mluvíte a píšete odpornou směsí špatné češtiny a špatné cizozemštiny, nehledíce na pravopis a mluvnická pravidla? Dobrá, tím víc já budu proti vám hovořit a psát svou rodnou řečí, neposkvrněnou cizáckostí, a tím víc se budu dokonce učit i jiným krásným slovanským jazykům! Jsme všichni bratři Slované a zdědili jsme všichni krásné a měkké jazyky po našich kdysi společných předcích. Važme si jich, važme si a věrně předávejme to úžasné dědictví! Je to odkaz malebný jako malovaná slovanská kraslice, odkaz něžný až srdéčko bolí... Měli bychom se spojit a vytvořit jednu velkou a slavnou Slávii - nebo alespoň nenechávat stále Západ poštvávat jeden slovanský národ proti druhému. Sláva Rodu!
Zlé časy však udeřily. To jsme se dočkali časů! Zlatí komunisti! To byli sice také zrádci, ale aspoň se nesnažili uvrhnout zemi do středověku a nepředhazovali odzbrojený svůj národ dobyvačným vetřelcům. Tihle "soudruzi" by prodali i svoji vlastní matku, kdyby jim za to dost nebo něco málo zaplatili; však matku také zaprodávají do slova a do písmene, vždyť naše země je také matička, matička zem, slovanská Živa! Kdo by si byl před lety pomyslil, že jednou bude národ znovu bojovat o holé bytí a nebytí na tomto světě - a právě vinou takových zrádců národa a zaprodanců cizí moci a cizí víry. Vždycky jsem věděl, že naši vůdčí lidé jsou špatní lidé, nedobrých povah a zločinných záměrů, kteří jednoho dne dají průchod své špatnosti již naprosto neskrývané. To jsme se dočkali časů!
Na druhou stranu je tato doba nesmírně zajímavá a vzrušující. Číňané prý něco takového považují za kletbu, za prokletí, totiž zažít zajímavou dobu. Budiž, já nejsem Číňan, třeba to tak je; nicméně mně se na této těžké době líbí hlavně to, jakým zkouškám jsou zde vystaveny povahové vlastnosti lidí, které se začínají naplno projevovat. Miluji, když se odhalí povaha vlastizrádců a zaprodanců, kteří v dřívějších mírových časech (neboť nyní jsme nepochybně ve vyhlazovací válce proti všem bílým národům) mohli dlouho úspěšně předstírat svou mravnost a rovnou páteř. V této kalící žhavé peci událostí jim ta páteř náhle měkne a stává se ohebnou až do zhnusení - to je nesmírně zábavné. Konečně se tak říkajíc "něco zajímavého děje". A líbí se mi na této době také opak: tedy ten vzmáhající se národní odpor proti této době a jejím činitelům. Kdybych jej neviděl, musil bych si zoufat - nebo se vystěhovat sám a dobrovolně, jak si "někdo mocný" zřejmě přeje. Ale tím spíš tady zůstanu a budu svou vlast bránit! To jste si, holenkové, našli ve mně urputného nepřítele! A já mám pro vás tuto špatnou zprávu: Zůstávám!
Ano, zůstávám a pokračuji v široké okružní cestě kolem mého posvátného háje. Panuje nádherné počasí, je teploučko, nikde nikdo, všichni zřejmě táhnou jako voli v nadnárodním jařmu anebo si hrbí svá zkřivená záda a zkřivené tváře u počítačů. Kdejaký kopeček zlézám, na každém návrší se zastavím. V staré zálesácké osadě usedám. Kolem mne běhá v trávě zajíček a už je na šest loktů ode mne! Ale já se nehýbám, dělám křoví, dělám strom.
Za pět hodin se vracím, mám velkou žízeň a malý hlad. Je už skoro večer, bolí mne nohy, jsem příjemně vyčerpán. První květnový den v lese je vždycky tak nádherný, nemohu se jej nabažit. Usínám dřív, než padá tma, a spím až do rána.

Středa, 17. května 51
Svátek má Aneta a Všeslav. Jméno Všeslav se mi líbí, ale jméno Aneta ne. To není jméno slovanské, a jako takové vůbec nic nevyjadřuje, nic neříká. To je jen prázdný zvuk pro prázdné lidi bez duše, bez té široké slovanské duše, která obsáhne celý svět, veškeren mir, čili vesmír; Aneta je jméno vhodné leda tak pro západní kurvy v nevěstincích, jak jsem se kdesi na ruské síti dozvěděl. Rusi mají pravdu, cizí jména se pro Slovany nehodí, máme hezčí a vždy něco vyjadřují na rozdíl od cizích.
Ruské stránky navštěvuji rád a často, s ruštinou potíže nemaje, neboť už od čtvrté třídy základního vzdělání se jí neustále učím. Učím se jí nyní znovu a rád. Připadá mi, že na ruských stránkách se neobráží ten dnes už nepřehlédnutelný mravní i duchovní úpadek Západu. Návrat ke slovanství je tam patrný z každého obrázku. A vlastenectví tam znamená jednoznačně slovanské vlastenectví. S pohnutím v srdci sleduji, že Rusové cítí s ostatními Slovany sounáležitost, vědí o nás a nepovažují nás za nepřátele, protože důležitá není nějaká pouze dočasná zahraniční politika, nýbrž pradávné dlouhotrvající pouto duchovní, jež spojuje všechny Slovany, ať mají vládu sebenepovedenější, sebehloupější, sebezrádnější a sebezločinnější. Naše slovanská duchovní pouta jsou nepřetržitelná. Lidé se teď vracejí k nošení národních krojů, muži, ženy, dívky, děti nosí bílé plátěné řízy s červenými vyšívanými vzory, nosí květinové věnce na hlavách, pěstují starodávné lidové zvyky, pějí lidové písně... Je to pěkné. Rusové v zápalu vlastenectví dokonce přestali pít, to jest opíjet se, poněvadž pochopili, že holdování nemírnému pití je naučili jejich největší nepřátelé z řad cizích národů, aby je tím pitím lépe ovládali, krotili a poddávali robotě. Slované jsou nejlepší. Se Západem jsem skončil. Se Západem bychom se měli rozloučit, nebo nás stáhne s sebou do propasti, do níž se propadá. Navíc teď ti muslimové tam... Západ je země smrti, světlo přichází od Východu, na Západě světlo zhasíná. Jen slovanské země nejsou tou nákazou dosud zasaženy. Doufám, že to tak i zůstane.
Dobré jsou také polské nebo i ukrajinské stránky. Rozumím dostatečně. Slovan Slovanu porozumí i bez učení. Bratr Slovan je bratru Slovanu vždy blíž než západní zrádci a zvrhlíci. Rod nikdy nezklame, dobrý rod se vždycky projeví a odolá nákaze. Tomu věřím. Jedině přimknutí se ke slovanství nás může zachránit před celosvětovým šílenstvím.
Dnes je opět krásně. Hned po snídani vyrážím na pravidelný každoroční výlet do rodné matčiny vsi, k rodnému jejímu domu, který mohl být i mým domovem. Ale není. A nebude. Strašné pomyšlení. Vzpomínky na moudrého dědu, na hodného strýčka a na věrného jejich psíčka, očekávajícího nás na zápraží, zůstávají, neblednou, bolest ze ztráty nenahraditelného trvá dál. Zbyly již jen hroby našich předků, nad nimiž v tichu postávám s hlavou skloněnou v úctě. Žádný mohamedán nepokálí, nerozvrátí tyto hroby. Jeden domov jsem již ztratil, nechtěl bych ztratit celou zem. Bolí to, bolí pořád... Celou zemi si už vzít nenechám.
Vesnice je prázdná. Je zde tak krásně! Stoupám do strmého svahu za vesnicí. Dříve zde stála jen skupina borovic, nyní malý lesík. Zde se vždycky tak zadýchám námahou... Říkám si, až tenhle svah jednou nevyjdu, bude to znamení, že jsem už starý. Zatím to ujde.
Nahoře je krásný rozhled. Ach ta širá zem, zvlněná kopci a chlumy, s poli a loukami, jak ji miluji! Jak miluji každé zvíře v této zemi české, jak miluji skřivánka, jak miluji tu osamělou starou hrušku, jejíž dužnaté plody na jeseň ochutnávám!
I ta stará lesní studánka stále trvá, zapomenuta a nepovšimnuta - nikoli však mnou, nikoli však mnou... Její štěstí, moje štěstí. I ta skála stále trvá a ční - a já na ní... a já na ní. Jen jedle, pod níž jsem sedával a shlížel odtud do tichého údolí a v dál, jen ta jedle už tu není. Zbyl po ní smutný pařez. Tiše láteřím.
Vtom dole šramot jakýsi. Asi poplašená srnka, říkám si. Ale ne: je to prasnice s devíti malými prasátky, prodírající se houštinami v mlází pode mnou. Bachyně vykoukla z okraje lesa na paseku a opatrně se rozhlíží, větříc nebezpečí. Nevidí mne, ačkoli stojím, ovšem bez hnutí, kousek opodál právě na tom pařezu. Krása. Konečně se mi poštěstilo také jednou vidět za bílého dne divoká prasátka. Utíkají všecka v řadě za sebou mýtinou nahoru k lesu na opačné straně. Jsem potěšen. Tady je opravdu ostrov klidu; ani žádné vnější rušivé zvuky už sem nedoznívají.
Procházím dál celým údolím a zpátky. Všecka oblíbená zákoutí jsem tady prošel, všude jsem se zastavil, zavzpomínal, popřemýšlel. Po dvou dnech nedočkavého chození po kraji jsem už celý uondaný.
Večer ještě obvyklé rozloučení s tichnoucím a tmícím se obzorem, pozorování netopýra, a když pak padla konečně noc, putuji pod hvězdami dolů do města. Kolem ve tmě šustí lesní zvěř a dupou ježci. První dva jarní dny v přírodě byly nádherné.

Pátek, 19. května 51
Svátek slaví Milan, podle Wlastenského kalendáře vydaného na přestupný rok 1852 ještě švabachem. Byla to doba národního obrození, doba, na jejímž prahu, doufám, stojíme dnes opět. Okolnosti jsou podobné. I tehdy jazyk český málem zanikal a s ním umíral i národ český. Ale vždy se na poslední chvíli najdou nadšení vlastenci, kteří nedají národní myšlénce zahynouti. Vstanou noví obrozenci, protože musí vstáti! Já je již vidím, neboť jsem, troufám si říci, jeden z nich - a vždy jsem byl! Žiji slovanstvím celou duší. Dokonce jsem složil i trochu té vlastní nápodoby slovanských přírodních písní.
Po půlnoci se tajně a nepozorovaně vracím s novými zásobami do mého posvátného slovanského háje. Po cestě míjím pouze statného ježka, který se před světlem mé svítilny otáčí zády a choulí se do klubíčka. Ráno je opět krásné teplé počasí. Vstávám sytě vyspán a chutě se pouštím do snídaně. Žvýkám zbylý tmavý chléb s brokolicovou pomazánkou a zapíjím douškem starého dobrého vitacitu.
Poté beru do ruky hůl a odcházím ke studánce pro další živou vodu. Procházka je to pěkná, po cestě potkávám několik překvapených srn, což je milé, milejší by bylo, kdyby se nebály, ale to není jejich vina, nýbrž vina lidí. Těch je zatím v přírodě málo, což je dobré pro všechny - pro mne i pro přírodu. Dnes je příliš horko na dlouhé výlety, ona ta cesta ke studánce je sama o sobě dost dlouhá, zabere tři čtvrti hodiny tam a zpátky, celkem tedy půl druhé hodiny, navíc ještě odbočuji ke starému posedu zapomenutému uprostřed lesa, kde se tak krásně po slovansku rozjímá. Vždyť vysoká mravnost a hluboká duchovnost v sounáležitosti s přírodou vždy byly a jsou hlavní všeslovanské ctnosti.
Dnes je příliš horko na nějaké delší procházky. Kráčím ještě mezi fialkami po vlastních stopách mých bývalých ležení. Tak třebas starý můj dub: ten je už opravdu starý a sešlý. Už bych se na něj nevyšplhal. Všechny dolní větve má docela uschlé, vlastně většinu větví, nahoře a dole; jen uprostřed se znovu vesele zelenají mladé dubové ratolístky. Ale jinak je na dub celkově smutný pohled: seschnul, popraskal, kora se mu sloupává... Připomíná mi tátu, který poslední dobou už také tolik sešel; tolik, že už ani ven nikam nechodí, plouží se jen doma po bytě, nedbá o sebe, přestal úplně číst, nic si nepamatuje, na nic si nevzpomíná a mluví stále dokola jen samé nesmysly. Smutná doba nastala, jak doma, tak i ve světě. Jen roční doby se vracejí nezměněny stále znovu a znovu, nanovo vždy po krutých zimách přichází jará vesna s rozhazovačnou plnou náručí nových vonných květů a s nadějí v podobě zelených mladých lístečků hebkých na dotek. Příroda je velká utěšitelka. Slované jí říkají Lada, podle ladné krásy, kterou kouzlí před našimi okouzlenými zraky, v nichž se zračí modré nebe bez mráčku, právě takové, jaké je dnes.
Je horko; jdu zpět do mého háje, svlékám se úplně do naha a sluním se leže na pokrývce mezi dvěma slovanskými břízkami. Procházím se rovněž stále nahý po svém rozlehlém háji nebo šplhám po padlých kmenech dvou vyvrácených, leč dosud živých jív. Pro Slovany byla nahota součástí veřejných i osobních obřadů, než utlumila ji přísnost křesťanská. Není to nic neslušného, nic ponižujícího na úroveň zvířeckosti, pakliže je ovšem zvířeckost vůbec něco ponižujícího; nahota je prostě přirozená, a nic přirozeného nebylo dávným Slovanům neslušné. Nazí se z jara obřadně koupávali, o letním slunovratu se obřadně nazí koupávali, nazí z jara obřadně i seli. Nazí se ostatně rodíme i plodíme. Nahota je zkrátka vždy plná kouzel.
Když se slunce chýlí k západu a nahé tělo nestačí už ohřívat, oblékám se a jdu se toulat po lese, jen tak, odnikud nikam, pomalu, cestou čistím své vyšlapané chodníčky od spadaných větviček, posedávám tu i onde, všude rozhoštěn večerní je klid.
Kukačka kuká, krásný je zde život. Zapadá slunce. Na západním obzoru černají se stínové obrysy stromů na rudočerveném pozadí. Začíná pravidelné letecké představení v podobě tří netopýrů, kteří svými neskutečnými vzdušnými vývrtkami loví obtížný hmyz. "Jen blíž, sem, ke mně!" říkám jim polohlasně, a opravdu: létají teď tak blízko, že mohu slyšet plácání jejich hbitých kožnatých křídel. Netopýři nikdy nespadnou, nikdy do ničeho nevrazí, nikdy se vzájemně nesrazí, člověka pod nimi si nevšímají; nejsou to ptáci, ale savci jako já, a přesto jsou lepšími letci než ptáci samotní. Je úžasné je pozorovat.
Jaký asi měli Slované vztah k netopýrům? Vážili si jich, obdivovali je tak jako já, jenž jsem přece také Slovanem a potomkem dávných Slovanů? Nebo se jich naopak báli jako upírů a morousů? Nevíme. Potíž je v tom, že nevíme, co nám vtloukli do hlav křesťané a co je naším původním slovanským dědictvím. Komu zde věřit, čemu se svěřit? Já jsem Slovan, já strach z přírody nemám, křesťané Slovany nebyli, nebyly to ani židle, byli to však Židé. Židům já nevěřím, věřím jen sobě; sobě a dědictví uchovávanému v mé rudé slovanské krvi.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Další mé stránky:

Hledáš něco pouze na mých stránkách?
Tip: Prohledávej je mým vlastním vyhledávačem MiSearch!
https://www.google.cz/cse/publicurl?cx=013770122102643942506:cu-cqhoxcdm